Když je co číst: knižní tipy z roku 2020. Dávka čtvrtá

Tři knihy překladové, jedna tuzemská. Tři svazky nebeletristické, jeden román významného amerického tvůrce, který je v češtině knižně představen vůbec poprvé, více než šedesát let starým románem. To je nynější sestava.

Celibát na skřipci

Vloni, v roce svých šedesátin, publikoval německý církevní historik, profesor na univerzitě v Münsteru, knihu Celibát, kterou již letos na podzim zprostředkovalo českému publiku nakladatelství Prostor, jež od téhož autora v minulosti vydalo už dvě knihy: v roce 2017 Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic, v následujícím roce to byla publikace Konkláve. Tajemství papežské volby. Nynější Celibát, který v originálu nese podtitul 16 Thesen, sestává ze šestnácti kapitol/tezí, v nichž Hubert Wolf, opíraje se o historické prameny, píše především směrem k současnosti a v zásadě se staví za to, že celibát je pro katolickou církev perspektivně neudržitelný z několika důvodů, včetně ekonomických. Způsob Wolfovy argumentace napovídají již názvy kapitol/tezí a podtitulky k nim. Například: Petrova tchyně. Celibát nelze odůvodnit odkazem na Bibli, protože v Novém zákoně samozřejmě existují ženatí biskupové, kněží i jáhni. Nebo: Ekonomické kořeny. Svobodný stav byl ve středověku a raném novověku zárukou, že duchovní nebudou moci odkázat církevní statky, jimiž disponovali, svým dětem.

Jedna pasáž z Celibátu: „Čím více však křesťanství chtělo dokázat v polemikách s pozdně antickými koncepcemi svou náboženskou a morální nadřazenost, tím více bylo nuceno přijímat náboženské eticko-asketické představy pohanské pozdní antiky. V průběhu christianizace vzdělaných Řeků a Římanů docházelo komplementárně také k helenizaci křesťanství. Teď bylo na místě ukázat: My křesťané se můžeme s vámi pohany, pokud jde o askezi, v každém ohledu srovnávat. Máme opravdovou filozofii, která zdaleka překonává vaše koncepce, a proto dokážeme být i při umrtvování těla, a především při rezignaci na sexualitu mnohem rigoróznější než vy.“

Obálku navrhl Adam Lederer, který pro ni použil ilustraci z archivu Adobe Stock, repro: Prostor

Hubert Wolf: Celibát. Přeložila Daniela Petříčková. Prostor, Praha 2020, 200 stran, doporučená cena 247 korun.

Takže konečně Barth

„John Barth je jasnou superhvězdou americké a světové literatury, intelektuálem, bez něhož si nelze představit nejen americkou poválečnou literaturu, ale především celosvětově velmi živě diskutovaný postmodernismus. Fakt, že Barthe naše vydavatelské domy ignorovaly, je trochu záhadný, Barth si totiž kromě intelektuálních zájmů libuje především v poutavém příběhu, takže jeho knihy dokáží poskytnout zážitek i komerčně orientovaným čtenářům.“ Tak začal Karlem Klusákem sepsaný profil vzpomínaného tvůrce v revue Světová literatura č. 1/1993, který kromě úvodního informativního textu o Barthovi obsahoval jeho esej Literatura naplnění. Postmoderní spisba a tři ukázky z autorovy prozaické tvorby. Uplynulo tedy dalších sedmadvacet let, než na Bartha (*1930) v tuzemsku došlo! Na pořad přišel autorův raný román Na konci cesty (1958), náležející do jeho existencialisticko-realistické tvůrčí etapy. Hrdinou je starý mládenec, učitel Jacob Horner, kterému terapeut doporučí měnit v chování strategie a masky. Jacob to vezme zgruntu, jenže: odstup od druhých u něho jde ruku v ruku se zaplétáním se do vztahů a s problémem, kým tedy vlastně je, ba zda vlastně je. Anglista Ladislav Nagy v doslovu k překladu Na konci cesty píše, že tato jedinečná kombinace „ironie, absurdní grotesky, vážného tématu a tragického konce slouží jako skvělý úvod do díla tohoto pozoruhodného amerického spisovatele“.

Jedna pasáž z Konce cesty: „Za dnů bez počasí jsem jen živořil. Mé tělo sedělo v houpacím křesle a houpalo se a houpalo a má mysl byla bezmála stejně prázdná jako mezihvězdný prostor. Takový byl i den po návštěvě Morganových: od půl deváté ráno snad až do druhé odpolední jsem seděl a houpal se. Pokud jsem vůbec na Láokoónta pohlédl, nepoznával jsem ho. Avšak ve dvě hodiny zazvonil telefon a polekal mě tak, že se Jacob Horner navrátil do života, vymrštil se z křesla a telefon zvedl. „Haló?“ „Jacobe? Tady Rennie Morganová. Povečeříte s námi dneska večer?“ „Proč, proboha?“ Tento Jacob Horner byl popudlivý člověk. „Proč?“ zopakovala po mně nejistě Rennie. „Ano. Proč sakra jste všichni tak dychtiví naservírovat mi večeři?“ „Vy se zlobíte?“ „Ne, nezlobím. Jen chci vědět, proč jste všichni tak dychtiví naservírovat mi večeři.“ „Nechcete přijít?“ „To jsem neřekl. Proč jste všichni tak dychtiví naservírovat mi večeři? Jen jsem se zeptal.“

Obálku navrhl Michal Puhač, repro: Dokořán

John Barth: Na konci cesty. Přeložil Jaroslav Hronek. Doslov Ladislav Nagy. Dokořán, Praha 2020, 264 stran, doporučená cena 298 korun,

Proti zapomnění

Pražská teatroložka Zuzana Augustová (*1963) se soustavně věnuje německojazyčné, a zejména rakouské dramatice, včetně překladů těchto děl, především experimentálnějšího charakteru. Vyústěním této badatelčiny setrvalosti je i publikace Experiment jako kritika nacismu s podtitulem Poválečné rakouské experimentální drama. Svoji analýzu pisatelka rozdělila do čtyř velkých kapitol. V první nastiňuje kulturně-politickou situaci v poválečném Rakousku. V druhé se zaměřila na Wiener Gruppe – Vídeňskou skupinu, která se volně ustavila počátkem padesátých let a radikálními ataky publika i experimentováním s jazykem rušila klid, do něhož se choulila společnost, která by ráda zapomněla na nedávnou nacistickou kapitolu rakouské minulosti. Právě téma kritiky nacismu je hlavním zájmem knihy Zuzany Augustové. Ve třetí kapitole si všímá této linie v tvorbě básníka a dramatika Ernsta Jandla, ve čtvrté téma nacismu a násilí nahlíží „prizmatem jazykových a formálních inovací v divadelních textech Elfriede Jelinek“. Na konci knihy se nacházejí překlady dvou reprezentativních kusů od členů Vídeňské skupiny: text Konrada Bayera idiot a text Oswalda Wienera PURIM. slavnost.

Jedna pasáž z Experimentu jako kritiky nacismu: „V druhé polovině osmdesátých let začínají literáti vystupovat také veřejně. Rozbuškou jejich občanské angažovanosti byla kandidatura Kurta Waldheima na prezidenta a to, že ho Rakušané zvolili navzdory jeho nacistické minulosti, kterou nikdy plně nepopřel ani nevysvětlil. Waldheim se stal nechvalně proslulým rozhlasovým proslovem, ve kterém se vyjádřil, že plnil jen svou povinnost jako statisíce jeho spoluobčanů. Nová hlava státu se tedy prezentovala jako poslušný článek nacistické mašinerie bez vlastní zodpovědnosti. Pro mnohé umělce tím nejzřetelněji demonstroval fundament, na němž byla Druhá republika založena: předvolební kampaň ukázala struktury a taktiky vytěsňování, ale politická elita znemožnila jejich reflexi a celospolečenskou diskusi. Všude zaznívaly fráze o povinnosti a věrnosti. Autoři je začali používat v textech a vytvářet z nich montáže a variace.“

Obálku navrhl Pavel Průša, repro: Academia

Zuzana Augustová: Experiment jako kritika nacismu. Poválečné rakouské experimentální drama. Hry přeložila Zuzana Augustová. Academia a Nakladatelství Akademie múzických umění, Praha 2020, 300 stran, doporučená cena 350 korun.

Prostě klasika

Již pětkrát po roce 1989 vyšla česky tato práce Ericha Fromma (1900–1980), původem německého židovského sociálního psychologa, sociologa, psychoanalytika, filozofa spojeného mimo jiné s tzv. frankfurtskou školou. Sám fakt pěti vydání jedné filozofující knihy během třiceti let je v tuzemském kontextu docela výjimečný. Nepřímo se tím potvrzuje, že Mít, nebo být? je oprávněně obecně považováno za autorovo nejslavnější dílo (v anglickém originále bylo poprvé publikováno roku 1976). Čím se dá zdejší zájem o Fromma vysvětlit? Nejspíš tím, že jsme už také tam, kde byl Západ v době, když Fromm Mít, nebo být? psal. „Jsme společenstvím notoricky nešťastných lidí: osamělých, úzkostných, depresivních, destruktivních, závislých – lidí, kteří rádi zabíjejí čas, jejž se tak snaží ušetřit,“ tvrdí autor v úvodu knihy, jež poskytuje kritický náhled a nabízí alternativu nespočívající v dominujícím hédonismu.

Jedna pasáž z Mít, nebo být?: „Cílem tržního charakteru je úplné přizpůsobení – být žádaný za všech podmínek trhu osobností. Lidé s tržním charakterem dokonce ani nemají své ego (jako ho měli lidé v 19. století), o které by se mohli opřít, které by jim patřilo a neměnilo se. Své ego neustále mění podle principu: ‚Jsem takový, jak si přejete.‘ (…) Tržní charakter nemiluje, ale také neplatí, že by nenáviděl. Tyto ‚staromódní‘ emoce se nehodí do charakterové struktury, která funguje téměř výlučně na intelektuální úrovni a vyhýbá se citům, ať dobrým, nebo zlým, protože ty ruší hlavní cíl tržního charakteru: prodej a výměnu – nebo, ještě přesněji, fungování dle logiky ‚megastroje‘, jehož součástí tito lidé jsou; nekladou žádné otázky vyjma toho, jak dobře fungují, což je patrné v jejich podpoře systému byrokracie.“

Obálku navrhla Kateřina Tvrdá, která pro ni použila fotografii z fotobanky Shutterstock, repro: Portál

Erich Fromm: Mít, nebo být? Přeložil Jan Lusk, doslov Jan Kosek. Portál, Praha 2020, 240 stran, doporučená cena 329 korun.