Jedna báseň z bytu do bytu. Autorky čtou v karanténě: Kristina Láníková

Ještě než tu dáme slovo naší tradiční interpretce nových básnických sbírek Olze Stehlíkové, je třeba upozornit na jednu výjimečnost v už tak netradiční, pandemické podobě Jedné básně. Kristina Láníková se rozhodla natočit nikoliv báseň ze své zatím poslední, letošní sbírky Úvahy nad zájmeny, o níž níže píše Olga Stehlíková. „Připadá mi totiž, že texty v Úvahách nad zájmeny nejsou úplně vhodné pro předčítání, a proto jsem vybrala jinou báseň, která je z nového souboru textů (zatím nedokončeného),“ napsala redakci autorka. A vysvětlila také: „Ve videu mám přes ústa masku – jde o výřez z fotografie obličeje s ústy se zlatou násadou na zuby (grillz). Jedná se o šperk, tyto grillz má nasazené většina interpretů v rapových a trapových videoklipech.“

A nyní tedy již text Olgy Stehlíkové.

Úvahy nad zájmeny a Krátké dějiny zraňování – názvy sbírek Kristiny Láníkové znějí jako tituly vědeckých publikací z 19. století. I u nich tehdy záleželo na autorství, kdepak nějaký anonymní „kol aut.“. Tehdejší věda se skvěla výjimečnou popisnou přesností a nestyděla se použít první osobu.

Právě tak to dělá i Kristina Láníková, když s efektem bílého pláště a se související bezohledností pitvá samu sebe, nebo chcete-li, svou lyrickou mluvčí („zacházím se vzorky“, začala jsem „operovat zájmena nůžkami na obvazy“). Pakliže na sebe nebere ohledy a ve své sanitarizované laboratoři tak odtažitě pleská svým masem o vikslajvant („formuluju pohledy dopředu/ sterilní panoramata, která se nevyslovuji/ označuju je čísly“), neznamená to nutně, že jde o bezcitnost, spíše naopak: mohlo by jít o zjitřenou citlivost, která umožňuje až takovým odstoupením vidět nejostřeji jednotlivá vlákna, z nichž jsou utkány nevyhnutelné procesy, kterým nevelíme, ač bychom tak rádi.

Speciální slovní druh

Oddíly či části Úvah nad zájmeny nejsou nijak signalizovány, nepočítáme-li v to bílé stránky, a básně nemají název: sbírku je potřeba číst tak, jak leží a běží, jako celek. Pro kratičké texty, jejich vyznění i přímo pro jejich význam je velmi důležité, v jakém prostoru se ocitají: proto tolik prázdného místa, tolik bělostné čistoty nepotištěných stránek a jejich částí. V Úvahách nad zájmeny obvykle jde o nerýmovaná trojverší, která jako by byla z něčeho neorganického, z kovu nebo mimoplanetárního materiálu. Práce s jazykem u Kristiny Láníkové je v tomto důsledná – a její kniha se stěží jmenuje náhodně: zájmena jsou speciální slovní druh, nepoddajný a bohatý, vyvléká se z odpovědnosti za konkrétní označení, zůstává nejabstraktnější a nejvágnější. Jeho základní úlohou (žádná služebnost) je zastupovat, stát místo jiných jmen, a takový alibismus v jazyce není právě obvyklý. Po něm se přece žádá především sdělnost, výstižnost, plnění funkce pojmenovací.

Co od zájmen chtěla Láníková? – „odkládala jsem zájmena na malou plošinu/ a svázala je řetízkem“. A co se jmény, s těmi určitými? – „odkládám jména/hledám mezery/stavím si svou ohradu“; „myslím na slova, kterými jsem si potetovala tělo/ to se stalo, když jsem začala operovat zájmena/nůžkami na obvazy“. Proto jsou zájmena pro Láníkovou mimořádně zajímavým jevem a materiálem ke zkoumání. V jedné z prvních básní se ostatně píše o „rozboru“, a třeba jde i o rozbor vět slov: „všechny předchozí rozbory patřily tmě“.

Zastupovat – být namísto – tedy trochu předstírat samu sebe jako by bylo skrytým mottem této knihy. A pak je tu ještě druhý prostor: uvnitř. V autorčině předchozí sbírce (Pomlčka v těle) to bylo často pod kůží a v jejích jizvách: „kluzké rýpání do opakovaného ticha udělá závit/ zůstaneš v něm jako v prstu/ hmatem se zaříkáváš/ dovnitř“ (Pomlčka v těle) versus „ticho připomínající semena/ byla z nich těla, která jsem vložila do toho svého“; „své podšívky obracím naruby“.

Poetika Kristiny Láníkové si zachovává i další specifické rysy. Kromě první osoby, tedy přítomného já, ticha („při usínání odlamuju nemoci/ rozhodla jsem se je léčit tichem“), prázdna, mlčení a pozornosti k běžně nezbadatelným vnitřkům, přetrvává třeba osamocenost a lpění na ní nebo určitá destruktivnost, narušování, rozbíjení, ničení – často založené tělesně a následované „hojením“ („ráno, kdy se zpovídám z ničení; ve skutečnosti šlo o ubližování; zapomněla jsem na hojení; v čekání je rána, která se zacelí rozebráním krajiny“). Byla-li ovšem dříve, v Pomlčce v těle, přítomná živočišná energie, je tu po ní veta, „zbyla jen/ pomalost“, odvozenost od spánku, pomalost, únava a apatie performovaná pobýváním v posteli, lhostejnost narušovaná snad radostí z jídla, čekání a vědomí selhání.

Bezbarvost, o tu běží

Zájmena jsou zcela bezbarvá, a o to tu jde: bělost, bílá, běloba je konfrontována – s černí, samozřejmě, s tmou a temnotou: černá jsou semena i vyzvracené prádlo, ztmavly úsměvy, vyprávěný příběh, i „všechny předchozí rozbory patřily tmě“. Důraz na nebarevnost je několikrát podtržen („označování barev vyznívalo do prázdna“), barevnost je na prázdno prostě příliš plná, představuje životaplnost. Bílá symbolizuje pokus naučit se být maximálně lhostejný, ztratit smysl, černá zřejmě propad: tyto dvě nebarvy nejsou tak kontrastní, jak jsme navyklí je číst.

Básně Úvahách nad zájmeny lze jistě číst jako pitevní zprávu, nesmlouvavou sebeanalýzu bez psychologizování a sebezpytu: když už mluvčí pozoruje své osvojené zvyky či spíš „zprostředkované opakované návyky“ a nálady, pak ji nezajímá to, jaké jsou, nýbrž to, jak o ně usiluje, jak se o ně „snaží“ („připadám si, jako bych se dabovala“; „postupovala jsem jako údržbář/ střádala jsem střídmé vzorky nálad“; „čistota nahradila snahu o náladu“; „selhání se odbarvilo od všech nálad“).
V úvodu jsem zmínila, že jsou to básně psané z výsostné pozice já: toto zájmeno však, ačkoli stále inherentně přítomné, není vysloveno ani jednou, stejně jako ty nebo my. Jsou to básně zastupující ještě o úroveň výš: zastupují totiž zájmena samotná. A nadále jsou to verše ticha a mlčenlivosti, jakkoli paradoxně taková poezie vyznívá: „mně šlo o to přiblížit mlčení“, píše se v jedné básni – a to se zdařilo. Subjekt jako by tady čtenáři přibližoval proces sebeodbarvení, blížení se úplnému konci, kdy „schází jen pár posledních chyb/ všechno je mnohem jednodušší“. Kolikrát je tu ale skloňováno zcela nezájmenné slovo alibi nebo… láska? Tolikrát, že snad opravdu půjde o básně milostné, jak praví anotace Elsy Aidse. Nikdo se přece nelíčí „kvůli důvěře, která se mstí na zájmenech“.

Kristina Láníková: Úvahy nad zájmeny. Fra, Praha, 2020, 76 stran, doporučená cena 139 korun.

Kristina Láníková, foto: Sráč Sam

Kristina Láníková (*1988) absolvovala Akademii výtvarných umění v Praze, kde nejprve studovala v Ateliéru kresby Jiřího Petrboka (2012–2016), poté v Ateliéru nových médií I Tomáše Svobody (2016–2018); absolvovala instalací Úvahy nad zájmeny, která se tedy jmenuje stejně jako letošní básnická sbírka. Knižně Láníková debutovala roku 2014 sbírkou Opatření na noc, následovaly svazky Pomlčka v těle (2015) a Krátké dějiny zraňování (2017). V letech 2013–2017 vystupovala v projektu Mooncup Accident pražského hudebníka, dramaturga a zakladatele labelu Klang-und-Krach Jana Klamma.

Obálka knihy s fotografií od autorky poezie – Kristiny Láníkové, repro: Fra

Postprodukce: Ondřej Mazura a Petr Šprincl.

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubriky Jedna báseň. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.