Jedna báseň z bytu do bytu. Autorky čtou v karanténě: Anna Beata Háblová

Anna Beata Háblová je básnířka známá jako architektka s teoretickým zájmem o suburbie, tedy okraje velkých měst, a takzvaná nemísta měst. Ovšem stejně dobře je urbanistka známá jako básnířka a slamerka – v její poezii hrají místa a města důležitou roli: prostor domácí, virtuální, haly, letiště, skládky, obchodní centra, prostory u železnic či silnic, místa pro přechodné shromažďování, ale i nejbližší les – a pak taky prostory vztahu, nesmířeného nitra, neklidné mysli, prostory uvnitř prostorů. A ještě víc Háblovou zajímají spojnice prostorů, místa, kde se vzájemně dotýkají a prorůstají sebou, situace, kdy se prvky jednoho přesunou mezi prvky druhého.

Živá a neživá příroda nahlížená trochu jako svéhlavá neproniknutelná živoucí bytost s autonomními záměry se ve čtvrté básnické sbírce A. B. Háblové, nazvané O mé závislosti nikomu neříkej, mísí s divokou krajinou vnitřní: vzájemně se pronikají, přelévají jedna do druhé, jsouce spojeny žilami, vlákny a břehy; už jen ta totožnost sloučenin H20 a C02 – v řece, v bytovém umyvadle, na odchodu z lidských plic, v nádechu stromu.

Kniha je rozdělena na dva oddíly. Ten první, rozsáhlejší, má tři části. A každá část nese básně stejného názvu. První část, označená Há dvě ó, obsahuje sedmnáct variací jménem Břeh; ve druhé části, nazvané Vlákno, se stejně tak jmenují všechny do ní zahrnuté texty (básně Vlákno 1–15); v části třetí, s titulem Nechme si to na jindy, je všechno jedna tepající Žíla (básně Žíla 1–24). Samé přírodniny, ale současně také slova s divně napjatým odérem, vybavené vzpouzející se činorodostí až agresivitou – všechny ty prvky něco obsahují a tyto své obsahy s něčím propojují: tok s pevninou, srdce s končetinou, jsou to přenašeče, nosiče zpráv, komunikační kanály. Předzpěv o pěti verších, předcházející dvěma oddílům sbírky, se ovšem jmenuje Závislost, jako by o ní měla být celá kniha: o té, o níž se nikomu neříká. Jste zvědavi, na čem tady kdo visí a ulpívá?

Ač se básně tváří jako soubory asociovaných popisů, nepopisují oddělené jednotliviny, které by existovaly v tomtéž časoprostoru, a neskládají se v jednoznačné zprávy. Jsou to spíš přivolávače nesourodých vjemů, pocitů a stavů, často pointované a vtipné a velmi svěže invenční. Pod každým z nich je tušit neklid a var, jak se básnířka dívá na vnitřky věcí, na skryté motivace dějů, na podobnosti, které nejsou na první pohled patrné. Zdánlivým nehybnostem připisuje aktivitu, cílenost a záměr. V čem si lze s těmito ději porozumět: snad jen v tom, že ony nerozumí nám úplně stejně. Jsme prostě na jiném břehu. Z přírody vyloučeni, stojíme jí nadosah, špičkami bot se už už v ní máčíme.

V takto ustrojeném básnickém světě se však v druhém oddíle odehraje šokující proměna, jako by mezi dvěma stránkami sbírky nastalo jiné roční období: básnířka sem zařadila úderný, rýmovaný, velmi jednoduchý slam Nečitelný rukopis města. Kdopak je asi ten muž, který promlouvá tímto banálním sekavým rozsekaným jazykem, ten, který propadá závislosti ve všemožných podobách: chlastu, drogám a další ničivé slasti? Mohl by to být objekt milostného citu lyrické mluvčí, jež se „každé ráno zapne jako promítačka“, pakliže „Nelze se lyrikou dívat na muže“ a „tělo je past“?

Nelze-li se dívat na muže prostřednictvím lyriky, je možné jej čtenáři přiblížit tím, že ho necháme promlouvat přímo. Žena na samospoušť je ovšem tuhá, neoblomná skořápka, „místo které jí zvlhne bude jen utěrka na nádobí“, past zacvakla. Nečitelný rukopis města asi bude o zakázané lásce s člověkem z diametrálně odlišných kontinentů, který promlouvá jiným jazykem než mluvčí, která se mu snaží porozumět.

V Nečitelném rukopisu města také mizí citáty z Wikipedie a drobné skečovité příběhy v próze nebo vzteklý řev muže na dezorientovanou navigaci v autě, oddělené od básní kurzívou, které uvádějí a prokládají jednotlivé veršové pasáže. A končí i prezentace šířeji sdílených horkých společenských a civilizačních problémů typu globální oteplování.

Nemohu si vytvořit jasný obraz
mám jen volný sled asociací
svévolné přeskakování faktů

píše Anna B. Háblová v jedné z básní pojmenovaných Vlákno. Jako by popisovala tkáň své tvůrčí metody. Ačkoli souvislý obraz nevzniká, ony nepořádné přeskakující asociace nakonec po dočtení knihy dávají celistvou zprávu o životě v kukle. …je ve mně něco, o čem nevím, anebo ještě hůř/ mám to v sobě perfektně zmapované“– to jsou možná verše, které ten pocit z ní zachycují nejpregnantněji. Mluvčí, která je v permanentním napětí mezi vnějším a vnitřním světem (do synaptických štěrbin krajiny/ jsem vymačkaná z poezie), dobře vnímá, že sbírka, kterou s její pomocí napsala Anna Beata Háblová, má zřetelnou architekturu a nezřetelný stavební materiál.

O jaké závislosti tedy ABH v této sbírce píše? O závislosti na vnějších okolnostech, na displejích, na spáse, na tichu, které si pícháme do žil, na změně, o závislosti na životě, se kterou se nebojuje.

Anna Beata Háblová: O mé závislosti nikomu neříkej. Dauphin Daniela Podhradského, Praha – Podlesí 2020, 104 stran, náklad 200 výtisků, doporučená cena 248 korun.

Anna Beáta Háblová na fotografii autora, který pravidelně svými snímky přispívá na obálky knih nakladatelství Dauphin – včetně sbírky Háblové O mé závislosti nikomu neříkej, foto: Jan Horáček

Anna Beata Háblová (*1983), architektka, urbanistka, básnířka, slamerka. Nejprve studovala dva roky na Fakultě stavební ČVUT a poté (v letech 2004-2010) na Fakultě architektury ČVUT, předloni zde získala titul Ph.D. Jako architektka pracovala v několika českých i zahraničních kancelářích, rok působila na Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy. Je nositelkou ocenění v oblasti architektury: Young Architect Award 2010, Young Planning Professionals Award 2012, Juniorstav 2012. Hrála v pražském Divadle v Celetné, zpívala v Kühnově dětském sboru, hraje na klavír, kytaru a flétnu. Hlas Anny Beaty Háblové je slyšet z vltavských rozhlasových vln, pro něž píše zamyšlení v rubrice Ranní úvaha. Její práce je známá kruhům zaměřeným na stavitelství a architekturu – viz třeba její knihy Města zdí / Život a smrt obchodních center (2017, 2018) či Nemísta měst: Opomíjená, pomíjivá a míjená místa měst (2019) Je autorkou čtyř básnických sbírek: Kry (2013), Rýhy (2015), Nevypínejte (2018), O mé závislosti nikomu neříkej (2020).

Obálka knihy s fotografií od Jana Horáčka, repro: Dauphine

Postprodukce: Ondřej Mazura a Petr Šprincl.

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubriky Jedna báseň. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.