Jedna báseň z bytu do bytu. Autoři čtou v karanténě: Milan Děžinský
Nová sbírka Milana Děžinského, nazvaná Hotel po sezóně, zachycuje proces učňovských let, jímž probíhá přeměna v mistra. To je náročná práce – stejně jako dopřát si radost, jíž je tato kniha plná.
Té sladké harmonické aluzivnosti! Takového loučení se životem, který je přitom teprve v půli se svou poutí! Možná je právě školní četba tím, co čtenáři nejvíc utkví – a co také nejsilněji formuje básnickou duši, v době, kdy ještě být formována chce. Pro generaci Milana Děžinského (mou generaci) to byli také básníci první poloviny 20. století. A jim je připsána sbírka Hotel po sezóně s podtitulem Ohlasy, názvuky, anachronické básně, 1999–2019 a sestavená editorem Martinem Stöhrem z nepublikovaných autorových textů posbíraných za uplynulých dvacet let, veršovaných „na okraj“ četby jiných básníků a za okraj tvorby jiných vlastních básní, které – na rozdíl od těchto rýmovaných – postupně vycházely ve sbírkách.
Ona posezónnost není avízem čehosi zpozdilého, opožděného, zastaralého; je to spíš bezčasé, nadčasové čtení. Sezóna skončila, je načase přijet a zabydlet se u dobrého výhledu. Kdo se tedy v uprázdněném hotelu po sezóně, kdy už slunce není prudké, ale o to mocněji účinkuje krása jeho zapadání, ubytoval s Milanem Děžinským? Klasici: Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl, Jaroslav Seifert, Fráňa Šrámek, Karel Toman, Jiří Wolker, Ivan Blatný, Jiří Orten, Josef Hora, Jan Skácel – a jejich sbírky, ty notorické, Měsíce, Melancholické procházky, S lodí, jež dováží čaj a kávu, ty s básněmi, které jsme slyšeli tolikrát, až si možná nepamatujeme jejich slova, ale dozajista jejich rytmus, rým, jejich melodii, tep metra, zvuk. Milan Děžinský se obdivuje umu svých vzorů, rukodělné dovednosti, stejně jako té truhlářské nebo zahradnické, již rovněž vzývá („Kdo umí ještě dnes opičku na gumičce?/ Zastřihnout správně keř, zabrousit přesně hranu?“/ Zarovnat k rysce zeď, přizdít ji podle plánu?“).
Když obrozenečtí bardové psali ohlasové básně, bylo to spíše z nedostatku invence, ale také s vyhověním módnímu trendu: nápodoba nebyla potupnou falší plagiátu či důkazem básnické ubohosti, nýbrž uctěním zdařilého, přiblížením se k výšinám (nadarmo neuvádí Děžinského sbírku motto z pozapomenutého lyrika 19. století Boleslava Jablonského). Oživováním, aktualizací klasických nápěvů omlazuje Děžinský své vzory, vrací je dnešku, a současně zkouší vlastní řemeslné možnosti (proto „názvuky“ v podtitulu). Nostalgie, nikoli však trudná, spíš nesentimentálně milá, je proto převažující dojem z této knihy, a kromě ní úcta k obdivovaným básnickým předchůdcům a vřazení se mezi ně, pocit sounáležitosti s jejich skupinou („sednu si v lese na vývratu/ s mrtvými básníky“) a přivolání těch živých, aby jej přijeli navštívit („kdykoliv, v dubnu, srpnu nebo v lednu“, píše jim „zase mlád a už nikdy starý“). Obdiv k výrazu českých básníků dvacátých až padesátých let minulého století let je tedy vyjádřen jeho napodobením, konaným pro radost ze spoluprožití téhož, z blízkosti. Svou novou knihu Děžinský na přebalu představuje takto: je to sbírka „ohlasových básní i přiznaných plagiátů, psaná z radosti piety i nostalgie“. „Chtěl jsem si zazpívat,“ řekl ještě na vysvětlenou s Nezvalem v pořadu Liberatura Rádia Wave na konto této knihy (a báseň Zítra se bude zas zpívat všude je parodický kousek z Pavla Kohouta).
Co s obsahem, když tolik pozornosti poutá forma, nemají-li to být pouhé imprese? Jak budou klasické formě slušet slova jako „dron“, „e-mail“, „akce“, „chrčení počítače“, „přepravka s rohlíky“? Budou působit osvěživě? „Jestlipak říká básník ještě něco dnešku?“, ptá se ve stejnojmenné básni Milan Děžinský. Může to říct i upomínkou včerejška. Vznikne z toho parodie na angažovanou sociální poezii nebo příspěvek k ní. Vznikne cosi roztomilého, ale i trochu děsivého, jako svět, který je „ještě lepší místo k nepřežití“. Vznikne lehká melancholie daná vším tím předsmrtným uzavíráním, vzdušná pavučina čehosi nevýslovně sladce smutného, co dokáže vytvořit ten, který se bude „už navždy dívat“ oknem do usychající zahrady, v níž by tráva lačně pila, kdyby měla co.
Milan Děžinský: Hotel po sezóně. Ohlasy, názvuky, anachronické básně, 1999-2019. Host, Brno 2020, 64 stran, doporučená cena 229 korun.
Milan Děžinský, foto: archiv básníka
Milan Děžinský (*1974), básník a překladatel. Na UJEP v Ústí nad Labem vystudoval učitelství českého jazyka a angličtiny. Vydal sbírky Černá hodinka (1996), Kašel mé milenky (1997), Slovník noci (2003) a Přízraky (2007, nominována na cenu Magnesia Litera), Tajný život (2012), Obcházení ostrova (2017, za ni získal Magnesii Literu za poezii). Překládá z angličtiny (mimo jiné poezii Emily Dickinsonové, Bruce Dawea, Williama Carlose Williams). Žije v Roudnici nad Labem.
Grafická úprava knihy včetně obálky je dílem Jany Vahalíkové, repro: Host
Postprodukce: Ondřej Mazura a Petr Šprincl.
POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubriky Jedna báseň. Jak původní, tak nynější (dočasná) rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
