Jedna báseň z bytu do bytu. Autorky čtou v karanténě: Klára Notaro

Asi devět desítek básní je rozděleno do šesti oddílů; interpunkci mezi těmi oddíly tvoří fotografie autorčina vrstevníka Petra Župníka, které volně ilustrují atmosféru textů. Střídá se tu skoro pravidelně prostředí francouzské krajiny s různými zákoutími Prahy, zejména jejích zelených částí: parků a lesíků, či staropražských památek: Belveder, Hrad, Petřín, Loreta, lesk Vltavy, Týn. Sem tam probleskne nostalgie, aby věci doma, v Praze, zůstaly stejné, aby se neměnily, změna může být jen k horšímu. Francie je vnímána poněkud kritičtěji.

Čtenář je prvními verši uveden na scénu po vzoru základních pravidel tvorby detektivních příběhů: kdo, kdy, kde… a tak dále: jaké je roční období, jak vypadá scéna, v jakou denní dobu jsme se na ní ocitli, jaké je počasí: „Za okny autobusu padají velké bílé vločky“, „Tříkrálová noc v Praze, pomalu se snáší sníh“, „V lednovém mrazu/ se do kostela sešly davy“, „Do poloprázdné tramvaje se dere mladý muž“, „Je leden 2018 a Praha pod šedivým studeným příklopem“. Po ouvertuře se odehraje onen malý příběh, v jehož závěru zasvítí pointa (třeba když se ukáže, že ta mladá zrz dáma, co si přes sklo tak rozumí s malým děvčátkem, je ve skutečnosti orangutan). Básně jsou tímto konstrukčním principem svázány v pevný celek, prakticky žádná z něj nevybočuje.

Jsou to příběhy silně atmosférotvorné, senzuálně bohaté, které okamžitě přiblíží popisovanou situaci. Nečekejme tu jakékoli básnické figury, natož ty náročnější, tady se skutečně vypráví, popisuje, zachycuje událost, básnická povídka opíše povinnou křivku, v jejíž linii se sem tam ukáže i figura vypravěče, totiž vypravěčky. To tehdy, když se stane součástí příběhu jako jeho aktérka.

V básnických příbězích Kláry Notaro je zachyceno cosi jako historická paměť několika generací: staří, mladí, zralí a děti se tu střídají v poznávání světa, v nemožnosti předat si osobní zkušenost, v určitém stesku, ale i ve smíření a v zaujatosti životem: někdo se zrovna narodil nebo byl pokřtěn, jinému jsme na pohřbu, někdo se vdává, vše má určitý komunitní ráz sousedského charakteru. Všichni hrdinové mají jméno, jsou to adresné příběhy konkrétních osob, jejichž křestní jména nebo charakterizace povoláním (matka lékařka/ otec inženýr/ teta matematička/ strýc šachista) dotvářejí čtenářský pocit, že toto je cosi jako deníkové záznamy, že dané události se skutečně odehrály, jen nebyly zachyceny v rychlých zápiscích, nýbrž básní: jako by nešlo o fikci, natož básnickou. A protože třeba taková neochota loučit se starými věcmi nebo láska ke staré Praze či ke Kristu, kostelům a sochám Panny Marie je vlastně univerzální, do těchto básní snadno pronikneme, hravě jim porozumíme, tady se na čtenáře totiž nešijí žádné náročné interpretační boudy, kolem sdělování se netančí enigmatické taneční figury, které by měly rafinovaně zakrývat. Klára Notaro píše sdělné básně, stejně jako píše i sdělné povídky.

Rovněž totiž i v autorčiných prózách je cítit jemná ženská solidarita a přátelství a je jim společná i tematizace sociálních otázek: vykořisťování brusičů diamantů v Paříži, práškování vinic, které na francouzském venkově způsobuje extrémní množství dětí s leukémií, štědré státní dávky pro šťastné rentiéry, kadeřnice v městském OC je vysokoškolačka, jenže imigrantka, přípražská cyklistika krásných sportovců mezi lány řepky. A jako její povídky, mají i básně Kláry Notaro poklidný, rozjímavý smysl pro grotesknost, humor, komiku, samozřejmě tu situační.

Klára Notaro: Tři paní plavou v řece. Fotografie uvnitř knihy i na obálce Peter Župník (cyklu Fotografické zápisky z let 2007—2019). Literární salon, Praha 2019, doporučená cena 180 korun.

Klára Notaro se svou první česky vydanou knihou, povídkovou sbírkou Svatba ve městě Chambéry. Odpovědnou redaktorkou titulu byla Olga Stehlíková, autorka přítomného textu k „jedné básni“ Kláry Notaro, foto: Nakladatelství Odeon

Klára Notaro (*1959), spisovatelka, překladatelka. Vystudovala francouzštinu a italštinu na FF UK v rodné Praze a komparatistiku na Sorbonně — Paříž 3 (diplomová práce Julius Zeyer a francouzská literatura pod vedením Michela Cadota). Docházela také na seminář středoevropské literatury Milana Kundery na EHESS a na českou literaturu k Vladimíru Peškovi na INALCO. Později pracovala jako lektorka češtiny na Sorbonně — Paříž 4 a jako tisková referentka v Českém centru v Paříži. Věnovala se rovněž překladatelské a publicistické práci. Její povídka Bílá laň vyšla v souboru Město mezi zelenými kopci (Listen, 2018). Kromě básnického debutu Tři paní plavou v řece jí vloni vyšla sbírka povídek z francouzského prostředí Svatba ve městě Chambéry (Odeon, 2019). Klára Notaro od roku 1983 žije ve Francii.

Obálka sbírky s fotografií Petra Župníka a v grafické úpravě Heleny Šantavé, repro: Literární salon

Postprodukce: Ondřej Mazura a Petr Šprincl.

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubriky Jedna báseň. Jak původní, tak nynější (dočasná) rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.