Jedna báseň. Autorky čtou: Dagmar Plamperová

Z naší louky je odpracovaná prvotina, řízená sebekontrolou a pochybnostmi. Výsledkem je, zřejmě i zásluhou ruky redaktora Ondřeje Hanuse, sbírka citlivé a vážné, ale neupovídané poezie vyvolávající dojem opravdovosti, pro niž se často používají označení „autentická poezie“ či „prožité básnění“.

Nevím, zda je to nutně poezie „ztišená a minimalistická“, jak avizuje nakladatel. Mnohem spíš se tu šetří přímými pojmenováními ve prospěch obrazů vystavěných na máloslovných metaforách, na zkratce, na úsilí o přesnost a smyslu pro pointování: realisticko-civilní jádro (přírodní témata, motivy vztahové, krajina Moravy, nejspíš Zlínska, vzpomínky) je uchopováno básnickými prostředky. Tedy nikoli úsečná sdělení naskládaná do (libo)volných veršů, jak od „civilistů“ očekáváme. Na poezii Dagmar Plamperové se ukazuje, že konkrétní všednodennost v poezii nemusí nutně znamenat jedním dechem prozaizaci verše, že se nevylučuje s reflexivností, že existenciální tíseň lze dosahovat i jinak než pouze švihem biče – že ji lze provléct různými druhy poetiky a je jako „materiál“ nosná pro odlišné typy básnických osobností.

Tato kombinace vyvolává zvláštní náladu, mimo jiné i pocit pevné ruky, ubezpečující, že o čem se básní, je básnění hodno. Jistotu básnířka nachází v přátelství, v blízkých vztazích – životních oporách. „Požehnán buď každý den,“ přeje si, kdy „vzdálenost mezi námi je nepatrná“. Tak tedy blízkost versus vzdálenost v různých variacích.

Svět je od první chvíle, spuštěné mottem sbírky, připodobněn k louce, jež je „místem setkání“, včetně potkávání se se vzpomínkami a s někdejšími podobami blízkosti a blízkých („byli stvořeni pro blízká setkání“). A o jejich zachycení a podržení v této knížce jde, ačkoli je současně bolestné: prosté uplývání by totiž bylo jednodušší („Už ne, prosím, ne/ Nechej mě plynout/ chvíli trvat“).

Často se tu porovnává někdejší podoba věcí, tedy to, co předcházelo, s jejich současnou tváří (předešlí milenci se odrážejí v těch nových).

Takže předchozí versus příští. Oblíbeným motivem jsou kroky, kterými mluvčí jako by se vracela do výchozího bodu v čase, jenž má cyklický ráz: „vždycky teprve budu/ před sebou o krok nazpět“; „v noci se dějí věci napořád“; „po kuchyni poletuje sběr/ včerejšků“; „čas živé s mrtvými/ promíchá“; „těžká příští“ jsou roznášena po vesnici povzdechy kosů; „po stěnách tančí ti zítřky/ jako pominuté“, ačkoli se je snažíš umlčet. V takových verších se spojuje motiv kroužení času s touhou zastavit jej v určitém okamžiku, uzavřít se před nesmlouvavostí jeho toku: a tady je čtenář ujištěn, že má co do činění s poezií v jádru metafyzickou. Utvrdí jej v tom i koncentrované miniatury východního ladění: „Kladu stopu na stopu,/ až mám čtyřpatrovou věž/ se střechou v zemi“; „Po žních se volány/ jednotlivých polí/ chvějí“. Mnohem častěji se zde nacházíme na vsi, v poli, mezi keři, na nádraží či u remízku než v jakémkoli městě – ale stejně tak se vznášíme v poryvech přímořského větru přímo nad zvlněnou hladinou.

Bylo by to takové mile zaoblené ze všech stran, kdyby se občas nebodalo: motiv útočících (i sebeobranných a sebezáchovných) jehel se navrací, aby do zaokrouhlených básní vnesl špičatost. Co je špičaté, není nutně nejedlé: „ještě jedlé“ šípkové keře, špičatý život-strom, co „k zemi padá/ jedlý“ – jako kaštan obalený bodlinami. To ostré je potřeba namáhavě strávit – a až bude nejhůř, klovat „… do nebe/ jehlami“.

Shrnuto: kdysi je nyní a stále, daleko je blízko, nahoře je dole („klasy padají k nebi“; my „nebudeme výš/ ani níže“). Vzdálenost a blízkost v čase a prostoru, stírání vertikální a horizontální orientovanosti a linearity, to vše tvoří páteř debutu Dagmar Plamperové. Výslovně i mezi řádky. „Omámený/ lepším příštím/ dosud/ nebyl jsem/ a chtěl bych,/ Pane.“ Taky bychom chtěli. A protože platí, že „jednou se zastavíš/ a jsi mrtvý“, nezbývá než roztáčet linie konců a začátků, jako by to byla věčná kola.

Dagmar Plamperová: Z naší louky. Ilustrace Ivo Machourek. Nakladatelství Jakub Hlaváček – Malvern, Praha 2019, 46 stran, doporučená cena 190 korun.

Dagmar Plamperová v redakci webu ČT art, foto: Josef Chuchma

Dagmar Plamperová (*1982), básnířka, malířka, recenzentka, zpěvačka vlastních textů. Narodila se v Kadani. Žila ve Zlíně. Studovala (a nedostudovala) bohemistiku a rusistiku na FF UK v Praze. Živila se jako korektorka v Lidových novinách a v (nyní již neexistujícím) deníku Metropolitní expres. Byla redaktorkou (dnes již dávno zaniklé) televizní zpravodajské stanice Z1. Dva roky pracovala v KFC. Čtyři roky žila ve Walesu, kde si vydělávala jako dělnice v továrně. Nyní pracuje na jedné z poboček Městské knihovny v Praze. Publikovala recenze v LN, A2, Lógru či na stránkách Dobré češtiny a básně časopisecky v Dobré adrese, Hostu, Souvislostech, Protimluvu, Nedělní chvilce poezie či Ravtu. Dvakrát bodovala v soutěži o Literární cenu Vladimíra Vokolka (2. a 3. místo). Z naší louky je jejím knižním debutem. V přípravách na vydání má druhou sbírku, jmenovat by se měla Wales a dál. Dagmar Plamperová také sportuje: běhá, boxuje, občas stojí v brance jednoho ženského fotbalového týmu.

Obálku knihy navrhlo studio Lacerta, repro: Malvern

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura