Jedna báseň. Autoři čtou: Ewald Murrer

Noční četba je sbírka z krajin za zrcadlem, do nichž autor čtenáře v několika básních výslovně odkazuje. Tato krajina za zrcadlem, „pokřiveným“, je pohádkově absurdní, vesele temná, občas jurodivá.

Mluví se tu výlučně jakousi starou češtinou přelomu 19. a 20. století, jejíž zapomenutá či smyšlená slova, vazby, souvětná propojení okouzlují svými půvaby v každém verši („Mocní safelníci, a tutti tutti zrohatění!“) co sošné archaismy i otřepané poetismy („sosna s lunou“ bok po boku). Psáno jest navíc slovosledem nostalgicky inverzním („A všechna ta chasa rouhavá byla velmi mrzutá/ a vůkolní to plesání ji lítilo“) či za využití bajkových a pohádkových formulí („Já také stříbrný peníz do vody rybám vhodil“). Ale téměř v každém jednotlivém ze stovky epických kousků na více než třech stovkách stran číhá skutečnost velmi zdejší a svérázně soudobá, nebo se báseň vysmekne z jednoho „žánru“ do jiného: z pohádky do hororu, z bajky do divadla, z mýtu ke komedii, od pastorálních idyl k jakési legendě, aniž by čtenář postřehl daný šev. Na tomto paradoxu, na spojení „iracionálního“ s veskrze možným, ba rozumným, je vybudována nová básnická sbírka Ewalda Murrera Noční četba celá. Je v ní prvek nekonečně rozkošný, bujivě rozmarný, svěže vtipný a prvek nekonečně temný, parodicky zakalený – a ty dva jsou ve vzácné shodě.

Nemůže jít o perzifláže starého způsobu myšlení, předvádění a básnického vyjadřování, protože ty jsou tu pojednány s láskou a bravurou, nikoli s parodickou útočností – a s absolutní věrohodností, danou suverenitou při práci se „starou češtinou“. Nejde ani o fantazijní rozbíhavost, protože všechny nekonečně imaginativní mikropříběhy drží pohromadě velmi ukázněně, ani jednou se svému tvůrci nevymknou a nepřekročí jeho kompetenci nakládat se zvoleným náčiním: jelikož také prvek absurdní, osvobozený od pravidel, se snoubí s prvkem promyšleným, díky němuž sebesměšnějšímu grotesknímu vyprávění zůstane koruna věcného vědomí, že se to celé tak vlastně klidně mohlo odehrát. Jsou přítomny svorně, inu, „některé záhady jsou tak prosté,/ když se vyjeví“.

V michelinské restauraci v romantické zřícenině, kterou jste si nechali zbudovat, vaří zlodějští čerti. Kdykoli můžete spadnout do studny, jámy, díry, která se před vámi nečekaně rozevře v utěšené zahrádce, parčíku či lesíku, monstrózní ropuchy zabíjejí říhnutím starosty. Jako michelinské hvězdy, je ve světě básně minulých časů nepatřičný třeba i básník Bohdan Chlíbec nebo „úřednice z pojišťovny sociální“, která se náhle ocitá ve společnosti chřástalů, syslů zakousnutých hromadně do hole či mámivých rdících se dívek, které upouštějí kapesníčky na smluvená znamení. V polabské poušti, kde „ani stéblo ani keř ani žádný strom neroste“, se lze občerstvit ve dvou oázách: v Mělníku a v Roudnici – současná environmentální poezie ve starobylém výrazovém oděvu?

Ve vetešnictví slov a sladce navinulých formulací je čtenáři dobře. Je o něj měkce postaráno, příběhy, obrazy, vyprávěními je zásoben bohatě. Jako by ale do polštářku někdo zašil špendlíky, vedle něj je položen „malý kordík“. Záhy zjistí, že vlastně čte malé horory a na večeři že se zdrželi čtyři kocouři rybožrouti: Pumuckel, Nietzsche, Ascher a Baruch, jelikož v bajkách je zvykem, že zvířata i kameny hovoří lidským jazykem. Ve sbírce Ewalda Murrera se takových personifikací čtenáři dostane vrchovatě: když už nejsou polidštěna, pak se zvířata před očima mění ve strašlivé bojechtivé příšery, třeba takové veverky, vlkodlaky, gryfy; hemží se to tu přízraky, trpaslíky, zjeveními a sem tam se ozve kus německé písně.

V poslední čtvrtině sbírky se atmosféra ztemňuje a dekadentní, hravost je tatam. Zespodu vzlíná podivný stesk a úzkost, měsíc strašlivě svítí, scény jsou výlučně noční a v nich insomnii zavře bránu až kalné ráno.

Síla imaginace, říká asi tato sbírka, je bezbřehá jako oceán a zachrání vás i z pustého ostrova, na němž byste v pusté mořeploše mohli dobrodružně uvíznout.

Tak za chvilku na vodě houpal se člun
pěkně veršovaný,
jambická pramice pevné konstrukce,
a my v něm řeku překonali.

„Múzou při psaní této knihy byla mi Erea Křížová,/ pro ni zvlášť má slova jsou psána,/ jí kniha je věnována,“ píše se v jednom z mnoha mott, jež rozsáhlý soubor básní uvozují. A básníkova družka Erea Křížová je také subjektem několika z nich. Pořádná pseudofolklorní retrokolekce, dějiny básnictví 19. a počátku 20. století ve stylovém přehledu, celé muzeum příběhů pevné konstrukce pro Ereu!

Ewald Murrer: Noční četba. Aula, Praha 2019, 326 stran, doporučená cena 320 korun.

Ewald Murrer v redakci Artzony.cz, foto: Josef Chuchma

Ewald Murrer (*1964), básník a prozaik, podnikatel. Občanským jménem Michal Wernisch, syn básníka a překladatele Ivana Wernische a výtvarnice Heleny Wernischové. Publikovat začal v osmdesátých letech v prostředí samizdatu a undergroundu, ostatně první sbírku mu edičně připravil Tomáš Pěkný už v roce 1981 (Holub na střeše). Podílel se mimo jiné na legendárním sborníku Už na to seru, protože to mám za pár, jeho texty jsou zastoupeny i v antologii poezie druhé generace undergroundu U nás ve sklepě (Revolver Revue, 2013). Po převratu publikoval básnické sbírky Mlha za zdí (1992), Vyznamenání za prohranou válku (1992), Situace (1995), Nouzové zastavení času (2007), Tma se mě dotýkala (2018), Noční četba (2019). Publikoval také lyrickou prózu Zápisník pana Pinkeho (česky 1990, anglicky 1995) a sbírku povídek Sny na konci noci (česky 1996, anglicky 1999). Věnuje se rovněž tvorbě koláží. Michal Wernisch byl vedoucím redaktorem celkem pestré plejády časopisů: od literárního měsíčníku Iniciály v první polovině devadesátých let přes magazíny Lidových novin a MF DNES až po časopis Můj dům; pracoval i v marketingu. V nyní končící dekádě však již převážně stojí na vlastních nohách coby podnikatel v disciplíně internetového vyhledávání.

Obálka Noční četby, repro: Aula

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura