Jedna báseň. Autoři čtou: Daniel Hradecký

Dojem z četby čtvrté básnické knihy Daniela Hradeckého Přibližování dřeva je zkrátka slastně mrazivý: katastrofa se neblíží, protože konec světa již nastal, povodeň přiblížila dřevo a upřesnila pojistné, tedy nastala, leč nic se nestalo, dokonce jsme se nasmáli, ale především jsme apokalypsu nezaznamenali.

S touto sbírkou lze nakládat jako s koncentrátem, pár kapek bohatě zalít vlažnou vodou, naředit třeba procházkou nebo v pauzách mezi – disparátními – strofami odpočinkově pospávat. Anebo ji naráz vyskrnout z ampule, ozdobené třemi geometrickými útvary – koulí, čtyřbokým jehlanem a kvádrem. Tři tělesa se opakují i v interiéru knihy, jelikož jsou také jedním z motivů ve verších, symboly dokonalé netečnosti či netečné dokonalosti, základů všech staveb, potažmo celého známého vesmíru, k jejichž univerzální úplnosti se lze pouze snaživě přibližovat.

Přibližování dřeva je mnohem spíše než básnickou sbírkou dvoudílnou poemou s předzpěvem, kterého bych se raději zřekla: je z jiné matérie, z jiného světa než tělo oné fragmentární, mozaikovitě sestavené básně, podélně rozkrojené na oddíly Přibližování dřeva a Raussig. Předbáseň nese název Redakce dokonalé básně a úvodní lyrickou miniaturu, poeticky krásnou a lyricky působivou (beze všeho, třeba i dokonalou), autor věcně setře ve dvou slokách ironickým zmizíkovým komentářem virtuálního redaktora (Jako dobrý, ale tak možná Slovákům do časopisu…). Proč to? Shazování ze žebříku, na který se pracně vystoupalo, není nutné. To je ovšem menší potíž, podstatnější je, že báseň čtenáře uvede do poetiky, která nenásleduje, která – naštěstí – právě tady končí. Bude to jako vyrazit na jeskyňářský výlet s piknikovou taškou na pláž. V částech Přibližování dřeva a Raussig se spustíte tak hluboko, že se černota před očima promění v krémový úběl.

První oddíl je sestaven z aforistických výroků imaginárních osob směrem k mluvčímu básně: z toho, co mu kdo „řekl“. Jsou to brilantní, prozřetelné postřehy o životě a světě, založené často na paradoxu ontologického i jazykového rázu (katastrofa vše zachrání, lidé fotografují hudbu, naši blízcí nám nebyli nablízku, věta je zapomenuta zapsáním, v mladém domě pro staré lidi je víc záchodů než oken). Projevuje se v nich Hradeckého filozofická erudice, jejíž specificky neakademické kontury jsou dány jeho celoživotním postojem samouka, sebevzdělance. V jednom z jeho medailonů stojí: „Spíš než lyrice se věnuje aforistice.“

V Přibližování dřeva je to velmi patrné. Čteme totiž něco jako krystalické lyrické aforismy (aby revoluce mohla pokračovat, nesmí dosáhnout úspěchu; každá doba je meziválečná; filmoví komici jsou vysloveně zlí, proto nás tak baví; co tě nezabije, to tě unudí; špatně položená otázka vybuchuje jako dobře položená mina); čteme projevy klasickou vzdělaností nepocuchané mysli (mí haranti nejsou s to nic objasnit/ ani prokázat, protože umí jen vidět a pochopit/ řekl o svých obrazech mluvčímu Everel, jeden z řečníků první části sbírky, a jako by mluvil o harantu Hradeckém). Kromě objevnosti většiny těchto „výroků“, málem sentencí či tezí, které by si nejraději zapsal, je čtenář pobaven i jejich vtipem, svěžestí a tím, že se tu neplýtvá na rozmělňující omáčku. Takové čtení ale vyžaduje soustředěnou pozornost, protože si nelze na žádném verši oddechnout. Jen chtěla svými dětmi/ zmírnit průvan v místnosti, kde byla sama, čteme dokonalý obraz matky. Zkušenost, podávaná tu jako výroky přátel, se stává naší vlastní, splavně ji adoptujeme.

Oddíl Raussig, v odkazu na básníkovo město Ústí (německy Aussig), evokuje nejmenovaný domov velmi blízké budoucnosti, let 2020–2050, tento domov ovšem není žádná útulna, je to pojem tak úzký, že postele v něm musejí stát za sebou: tam mezi stavebnicovými domy v hypotékovém slohu, tolik blízkém kombinaci kvádru, jehlanu a koule, kde je k sobě vše přiklížené: lžíce k talíři, talíř ke stolu a kde na vše dohlíží tým doživotních žen. A v rychlém tempu se křovím aforismů (láska jako zločin, co se sám spáchá/ vypátrá i udá) klestí rovnou ke konci: tahem zapni: Žít se musí/ stiskem vypni: Musíme jen umřít.

Opakuje se jen jedna drobnost: všechno je v pořádku/ a jinak, než říkám. Nevěřte mi, když říkám pravdu. Abstinence činí svět nudnějším, a(le) syrovějším, o skutečnosti lze pak vynášet úsečné soudy psané po jednotlivých výrocích. Záleží nečekaně málo na tom, jak je seřadíte za sebou. Pochopitelně nic není v pořádku a ne, konec světa se bohužel nekoná, toto přání bylo oslyšeno, nedošlo k zástavě času, svět svou umanutou hybností nepřepadl do propasti.

Múza mě nikdy nepolíbila, vždycky na mě šla s nožem. Tyto dva verše si budu pamatovat, ty v křoví lesklých sentencí nelze zapomenout zápisem: a skvěle vystihují básníka Daniela Hradeckého a tuto zejména ve střední části mimořádnou, přetékající knihu, která už nechtěla čekat, až bude širší v bocích.

Daniel Hradecký: Přibližování dřeva. Perplex, Opava 2019, 64 stran, náklad 300 výtisků, doporučená cena 169 korun.

Poznámka redakce: V závěrečném verši Hradecký recituje slovo bouře, v knižním textu stojí bouřka; dle knižní verze zde verše běžící za autorem přepisujeme.

Daniel Hradecký v redakci Artzony.cz, foto: Josef Chuchma

Daniel Hradecký (*1973), básník, prozaik. Narodil se v Mostě. Vystudoval gymnázium v Litvínově. V letech 1994–2007 byl archivářem Ústavu archeologické památkové péče v Mostě. Vydal sbírky básní Muž v průlomu (2008), V cirkuse Calvaria (2009) a 64 (2013, nominace na Magnesii Literu 2014) a deníkový román Trosky jednoho deníku (2016). Přibližování dřeva (2019) je jeho čtvrtou básnickou sbírkou. Žije střídavě na různých místech severních Čech, momentálně v Litvínově.

Autorem výtvarného doprovodu ke knize včetně grafické úpravy je Michal Puhač, repro: Perplex

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura