Jedna báseň. Autoři čtou: Jan Spěváček
Jan Spěváček působí na současné české básnické scéně solitérně. Zejména pro svůj na první pohled vřelý vztah se světem, nekomplikované vazby s lidmi a důvěrné vztahování se k bohu. Ale tak jednoduché to přeci jen není, byť si autor nejednou vysloužil přídomky jako „mile naivní“ či „hračičkář“.
Spěváček neskrývá obdiv ke svým básnickým vzorům, uctívá je častými citacemi či dedikacemi a hlásí se k nim a k takzvané básnické tradici s jakousi bezelstnou příchylností, která plyne z jeho nekašírované lásky k poezii. To máte Skácela, Holana, Gellnera, Hrubína, Verlaina… To jsou rysy, které čtenáře na Spěváčkově poezii zaujmou v lepším, a „pobaví“ v horším případě. A tak tu máme sbírku, která cituje Holana hned titulem, navrch je rozdělena – opravdu – do oddílů podle ročních období. Prostředí autorových básní tvoří místa, jež jednoduše obývá, jeho vesmír je zmateně dobrý a pohybuje se v neobydlených končinách rozveselené lidské duše. Představte si, tento básník je rád na světě. Přijměte, že se pohybuje v horizontu rodiny, domova, milovaných básníků, lidskosti a boha.
Současní čeští autoři se ve své poezii příliš nedoznávají ke svému civilnímu, často rodinnému a dětnému životu, jelikož je zřejmě příliš obyčejný, poezie nehodný. A bylo by také možné, že by básník – pokud by si troufl tematizovat to, pro co běžně dýchá – byl přistižen při prosté lásce k dětem a k manželce, nebo při výkonu výdělečného povolání, jež často s výše zmíněnými úzce souvisí. Ne tak Jan Spěváček. Ten je přistižen rád. Řada básní proto bezprostředně tematizuje rodinný, manželský a otcovský život, stejně jako ten pracovní, v jeho případě učitelský. Netvrdím, že autentická poezie je pouze ta, v níž básník vypovídá sám o sobě. U Spěváčka se však právě tím podtrhuje blízkost a absence falše, což je ústřední dojem, který z jeho psaní mám.
Pro mě je Jan Spěváček nejsilnější tehdy, kdy vedle sebe postaví obyčejnou situaci s motivem spirituálním, transcendentálním (citace infinitivního verše Jana Zábrany přicházet do nebe/ postranní branou umělců). Nebo když se nechá okouzlit nápadem, který nečekaně otevře dveře do úplně jiné atmosféry, třeba v básni Man on the Moon: „Kdykoli jsem zaostřil/ na měsíc plus minus v úplňku,/ spatřil jsem mužskou tvář;// dnes poprvé však/ ohromil mě/ ten neslýchaný knír.“ Anebo když učiní takovouto transpozici: „Jak sedláci u Chlumce/ kdysi, tak mrznou/ naše naděje i stíny/ v rybníce a stojí“ či „Mlsám výpečky/ a myslím na Ježíšův/ k neuvěření bok.“ Po dočtení těch veršů zůstaneme zkoprnělí: výpečky a Ježíšův bok, naděje a stíny mrznou a stojí. A konečně je Spěváček silný také tehdy, kdy si ze sebe dělá legraci (kdo to ve zdejším básnickém chumlu umí?), což se ve sbírce Čum do ráje děje docela často a začíná to u jejího pojmenování. Tyto básně ukazují Spěváčkovu originalitu spíše než ty laděné humorně nebo sázející na slovní hry a spočívající v sousedství podobně znějících tvarů nebo v homonymii. Lehká hravost je v poezii nesmírně obtížná disciplína – skoro jako něha, pro Spěváčka příznačná.
Jak snadné je něco poctivého, čistého, cituplného a prostě vážně míněného označit v poezii za naivní, že? (V tomto a mnohém dalším je Spěváčkovo psaní podobné poezii Terezy Šustkové, již jsme představili zrovna v minulém díle.) „Naivní“ je tím nejrychlejší slovem, které máme v takovou chvíli k dispozici; takové příruční označení používané pro ty, kteří nás děsí svou upřímností. Ach, ty něžné teplé bůčky.
Jan Spěváček: Čum do ráje. Dauphin, Praha 2019, 86 stran, doporučená cena 248 korun.
Poznámka redakce: autorka interpretujícího textu Olga Stehlíková byla redaktorkou sbírky Čum do ráje.
Jan Spěváček v redakci Artzony.cz, foto: Ondřej Mazura
Jan Spěváček (*1982), učitel, lektor, básník. Pochází ze Žďáru nad Sázavou, žije v Jihlavě. Časopisecky publikoval například v Hostu, Protimluvu, Psím víně, Tvaru a Welesu; knižně v rámci příloh časopisu H_aluze: Třeba jednou vykvetou z otazníků květy (2012) a Tabu rtů (2015). Roku 2019 publikoval svůj samostatný knižní debut Čum do ráje.
Přebal sbírky Čum do ráje Jana Spěváčka, repro: Dauphin
Video, střih a postprodukce: Ondřej Mazura
