Jedna báseň. Autorky čtou: Natálie Paterová

Druhou sbírku Co když hlučínské rodačky znám poměrně dobře: slyšela jsem verše z jejího prvního cyklu Odlet sýkorek i v němčině, v rámci lipského knižního veletrhu, protože celý soubor básní o umírání a smrti blízkého – a o období, které po takové smrti pro pozůstalé nastává – přeložila a pod názvem Ohne Option ve svém nakladatelství Hochroth bibliofilsky vydala bohemistka Martina Lisa. Druhý oddíl Hic sunt leones je věnován soužití s partnerem, s manželem a novému domovu. Třetí část souboru, čítajícího celkem čtyřicet básní, nazvaná Pořád někde číhají, je rovněž věnována bezprostředním poznáním o sobě, o soužití s lidmi, o rodině a limitech partnerství i poezie: „to nejhorší/ do básně stejně nenarveš“. Čtenář si to nejhorší, to své, okamžitě bolestně připomene.

O sbírce Co když kdosi napsal, že je „plná bolesti“ a že je to prostě život sám. Myslím, že to platí. Je také plná hořkosti, ale ne zahořklosti. A je v ní i dost otevřenosti, odvahy k pravdomluvnosti, naučené tvrdosti – tedy skrytých sil, které jsou ostatně podmínkou pro vznik takovéto poezie. Jsou to básně drásavě neradostné, dramaticky temné: o nemoci, o smrti (i té „jen“ si představované), o jejích možných variacích – uskutečněných či nedopracovaných, o hendikepech různých druhů, o úzkosti manželství, o zklamáních, o dětech, které by mohly být, ale nejspíš nebudou, o podobách strachu, o tom, že předvídání černých životních scénářů jaksi pomáhá, když potom skutečně nastanou, když se žijí.

V těchto básních se vše říká bez obalu a přímo, narovinu; jakoby upřímnost k sobě i ostatním byla jediným, oč se lze bezpečně opřít: rozbíjím sklenice, zbiju kočku, představuji si manželovu smrt. Informace o nevšedních hrůzách mučení kdesi daleko řečená jedním dechem s telefonní objednávkou švestek do omáčky. Matka si formuluje vlastní definici někým jiným, totiž svým děckem. „Dítě/ potřebuješ hlavně proto/ aby ti jednou/ mohlo s vděčností/ utírat zadek.“

V prostředním oddíle Hic sunt leones se neúprosné, nesmiřitelné ukazovátko zaměří na čerstvě poznanou věc manželskou, a zůstane tam namířeno i v oddílu třetím, Pořád někde číhají: Lvi z druhého oddílu, nebo plíce plné rakoviny? Kočky na prázdném prahu? Muž, který chodí „po horách jako neštěstí“? To i to, protože „štěstí se musí vždycky/ pověsit druhému na krk/ jako dítě“. Hrozí, že štěstí – jako dítě – člověka zadáví.

Kdepak, útěcha z poezie se zde nekoná – však by se také tato sbírka v přihrádce intimní lyrika dost vrtěla, ač „námětově“ by jí tam mělo být pohodlně. Natálie Paterová si pro básně vybírá těžké životní chvíle, prožitky a poznání, nejspíš proto, že jsou současně těmi nejsilnějšími. Smutek a tíže prorůstají touto poezií jako zhoubný nádor, tolikrát v ní tematizovaný. Přesto cítím, a možná je to jen mé přání, kdesi v jejích spodních patrech touhu být vynesena na světlo, touhu nepochybně vedenou láskou: ven z těch hodin strávených nuceně mezi čtyřmi stěnami, z nesplnitelných závazků vůči rodičům, kteří si jen přejí, aby jejich dítě žilo co nejspokojeněji, což je v jejich představách rovno „co nejnormálněji“; ven z limitů vlastního těla a tělesnosti, z mladického důchodu, ven z čekání na partnera, na něco pěkného – konečně.

Nepřekvapilo mě, že editorkou sbírky se stala Marie Šťastná, jejíž sbírka Štěstí jistě přijde, která je ostatně v jedné z básní souboru Co když přímo tematizována, je poetikou básním Natálie Paterové příbuzná. Hlavně si nic nenalhávat, nekašírovat skutečnost, nepředstírat – a také se nepodvolit, takový mám dojem z obou sbírek.

„natalie paterova co kdyz levne“? Rozhodně ne. Básnířka si své verše vykoupila draze, nehladkým životem, a začalo to už v dětství, jehož značnou část bylo nutno strávit po špitálech. Čtenáři, také ti to přijde draho.

Natálie Paterová: Co když. Protimluv, Ostrava 2019, 56 stran, doporučená cena 179 korun.

Poznámka redakce: Autorka při „nečtení“ – báseň na kameru říkala zpaměti – změnila oproti písemné formě předposlední verš. My jsme však při přepisu básně, běžícím za autorkou, ponechali původní, knižní verzi verše.

Natálie Paterová v redakci Artzony.cz, foto: Josef Chuchma

Natálie Paterová (*1991), jazyková lektorka, básnířka. Vystudovala bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, pak ve studiích pokračovala na Fakultě humanitních studií Karlovy univerzity, obor Evropské kulturní a duchovní dějiny. Knižně vydala sbírky Uvnitř kosti duha (Protimluv, 2012) a Co když (Protimluv, 2019). Získala několik literárních ocenění. Je zastoupena v básnické antologii Briketa (Větrné mlýny, 2014), dále v almanachu Pulz Vyšehradskej štvorky (2012), či ve sborníku mladých křesťanských autorů Hledání (2014). Její verše byly přeloženy do polštiny (antalogie Przewodnik po zaminowanym terenie, 2016) a němčiny; z polštiny též příležitostně překládá. Žije v Kolíně.

Pro obálku knihy využil grafik Jan Měřička obraz Daniela Balabána z roku 2001 Vrstvy, repro: Protimluv

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura