Jedna báseň. Autoři čtou: Radek Štěpánek

Hic sunt homines. Zde jsou lidé. A jelikož jsou tu oni, není tu místo pro lvy, žraloky, stromy, řeky ani trávu. Básnické sbírky Radka Štěpánka včetně této by bylo jistě možné přiřadit k aktuálnímu rozšiřujícímu se proudu domácí environmentální poezie coby její předzvěst či počátek nebo ji také vnímat jako návrat k přírodní lyrice v apelativně etickém ladění. Ovšem Hic sunt homines není sbírka omezená na pojmenovávání příznaků klimatické krize či vypisování drastického úbytku druhové diverzity na Zemi, způsobených lidským přičiněním. Nejsou to básně rozervaně či litanicky útočné, přistihující čtenáře při tom, jak si ničí vlastníma rukama půdu pod nohama či střechu nad hlavou. Radek Štěpánek se věnuje své jihočeské krajině: Blatům, Blanici… Tu zná, ta je mu blízká, tam odtud pochází, tam zná každou roklinku a každý meandr říčky. Podobně ve své starší sbírce Krajky Pagu ohledával proměny obvyklé prázdninové přímořské destinace. V Hic sunt homines zachycuje změny pozorované při procházení konkrétních domácích končin – zde zachycuje rozvrat zdejšího ekosystému.

Je v ní ovšem také místo – jak bylo řečeno v úvodu – pro poezii a věci básnické, pro obrazy přímo nesouvisející s globálními problémy či konkrétně s environmentální a šířeji přírodní katastrofou. Není zřetelné, která z těchto dvou linií je v Hic sunt homines mocnější nebo nápo-mocnější té druhé, ale je snad možné spolehnout se na to, že si nejsou vzájemně nebezpečné. I když: „Rozbité výlohy, černé pásky děravé zmatkem/ vytlučených písmen. Návaly emocí,/ přebíjející vše už prožité,/ rychlé závěry, vinní viníci a jasná východiska./ S prstem na spoušti se odhodlávám zatlouct/ jednou provždy tečku za tím vším,/ ale ani to nemůže stačit.“

Nestačí ani nepsat, nestačí se vším skoncovat. Leckteré čtenáře zřejmě napadne možné ovlivnění poezií amerického básníka Robinsona Jefferse, a ano, navazovatelství na tohoto proroka zkázy Země byl přímo autorův cíl. Štěpánkovy básně však nejsou přírodou okouzlené a do ní čtenáře vtahující: ukazují spíše její poškozenou tvář a upomínají i na možnost za ni bojovat – jsou zde k dispozici také básně coby zbraň. Příroda tu není útočištěm a dějištěm lidských příběhů, vede si svou, žije svá baladická vyprávění a pomaličku či spíš závratným tempem prohrává. „Promrháváme svět,“ říká autor.

Tok zničený přehradou se vylévá z břehů, silnice škrtí les, „ledovce tají, vodopády barví z jejich ran“; vlci demonstrují svou divokost ve vymezeném prostoru, za dohledu vševidoucího oka kamery; zničující sucho všechno spálí. Motýli zmizeli ze strání, „zanícené uzliny města sálají horečkou“. „Uzavírá se cesta zpět./ Dopředu dávno nevede žádná./ I noc je bílá, bezedná.“ Ti po nás budou muset kopat pod slepenci asfaltu a betonu, k nánosům plastových usazenin, které zbyly po „bezbřehé poušti lidí“, jež tvoří novou divočinu. Pro další pokolení tu máme jen předávku našich pádů.

Místy se srovnává krajina s městem, které není městskou krajinou, nýbrž sterilně udržovanou pravoúhlou ne-krajinou („Nic z už prožitého nesmí zkazit dojem/ objednané čistoty dneška“), jakkoli mohou široké bulváry působit jako říční toky. Prostor pro přírodu přesto není vyhrazen výhradně zoufalství z budoucnosti a pokornému doznávání viny. Vyskytují se tu rovněž básně čistě přírodnělyrické, bez vší ironie opěvující krásu přírody (báseň Hejno věnovaná v krásných metaforách ptákům v jablečném sadu; text Podběl o rostlině, která ještě pořád „je“). Vyskytují se tu obrázky z autorovy krajiny, k níž patří vlaštovky, rybník, rorýsi, potok, osiky, vyschlý mokřad, nebo, výjimečně, člověk v kraji: „Po polní cestě odtud přichází obrys obra, silueta člověka/ mnohokrát zvětšená lupou mlhy a slunce,/ duše, která se na louce znovu vrací do těla mého bratra.“ Tady se poezie nachází v situaci muzea, archivu, lihu, v němž se uchovává to, co pravděpodobně nepřežije – jako krásný exponát-vzpomínka.

Přese všechny výtky na adresu lidí a jejich nelidského počínání sdělil autor v rozhovoru nad touto svou sbírkou serveru iLiteratura.cz, že nejvíce je mu ve všem tom nenávratném mizení líto právě člověka. Tuto polohu lítosti vítám, člověk je v ní součástí toho, co sám zničil – vzhledem ke svému přemnožení tím bude také nejvíc dotčen. Pakliže jediné, co nás přežije, je nevyhnutelná smrt, bude zaručeně vše nakonec v pořádku i v antropocénu.

Od přírody a krajiny je pouhý krůček ke spiritualitě, ačkoli se v Hic sunt homines mluvčí neptá, proč je to všechno dopuštěno – je třeba se tázat, co bude dál, po nás. Z této knihy vyplývá, že zbude člověk: v prázdnu, v němž není pro člověka místo. K tomu lze ironicky dodat: „A je to krásný život.“

„Z arkadské útěchy zůstal Štěpánkovi usměvavý, v environmentálních souvislostech překvapivý, smysl pro humor, zatímco radost z živlu Slunce, kterou známe z dětských výkresů, se mu přetavila do úzkosti z horka a sucha,“ napsala v doslovu ke sbírce brněnská bioložka, socioložka a environmentalistka, profesorka Hana Librová. To je výmluvné vystižení svazku Hic sunt homines.

Když se napíše „budu, i když už nic nezbude“, je to je spíše přání, jehož naplnění nikomu neprospěje; ostatně „Pandořina skříňka je otevřena“: „tráva neroste, vítr nefouká a nebe není“. Jenže „kdo v sobě nese smrt,/ vidí to prázdno ve větvích,/ kdo ještě touží po životě,/ hledá v něm hroty pupenů“. Naději je ve skepsi slyšet.

V ne tak dávné, léta trvající tuzemské debatě o angažované poezii, jejím smyslu a účelu, byl environmentální či ekologický prvek zcela pominut. Autoři se sice „měli za úkol věnovat problémům současného člověka a dneška“, ale ve výčtech témat nabízených k angažovanému básnickému „zpracování“ ty ekologické chyběly. Etický ráz takto orientované poezie a její aktuálnost jsou přitom těžko zpochybnitelné, pokud už bychom výzvě k otevření poezie angažovaností chtěli přispět. „Je třeba najít prostor, který dokáže obejmout/ celé to množství možných pokračování:,“ končí básnická sbírka Hic sunt homines vyzývavou dvojtečkou. Vypadá to, že Radek Štěpánek ten svůj prostor našel v poezii.

Radek Štěpánek: Hic sunt homines. MUNI Press, Brno 2018, 62 stran, doporučená cena 195 korun.

Radek Štěpánek v redakci Artzony.cz, foto: Josef Chuchma

Radek Štěpánek (*1986), básník, redaktor, rybář. Narodil se v Prachaticích. Vystudoval mediální studia a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně, později magisterský obor Humanitní environmentalistika tamtéž. Vydal pět básnických knih, poslední u nakladatelství MUNIpress s názvem Hic sunt homines (2018). V nakladatelství Adolescent mu téhož roku vyšla básnická skladba Eroze. Spolu s Vojtěchem Kučerou pořádá od roku 2011 setkání básníků v Netolicích a na zámku Kratochvíle nazvané Děkujeme za vaše básně. Pracuje v oddělení propagace brněnského nakladatelství Host.

Obálka sbírky Hic sunt homines, repro: MUNI Press

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura