Jedna báseň. Autoři čtou: Tašo Andjelkovski
Starší sbírky Taša Andjelkovského Spálov a Mirny vznikly jako výběry z hroznů, přičemž básníkovy vinice byly obtěžkané opravdu přebohatě. S loňskou sbírkou NID se to má jinak – vyšla, jak rukopis ležel a běžel.
Bezmála třísetstránková sbírka NID obsahuje mnoho desítek básní, které autor napsal za posledních deset let. Rozdělil je do tří volných celků: Krm bič, Tep střepu, Rdus a svazek věnoval překladatelce Anně Kareninové.
Paperback je sice označen jako výbor, ale jedná se o básnickou sbírku.
Je to už půlstoletí, co Tašo Andjelkovski píše poezii, a ta je mu, jak řekl editor jeho oceněného Spálova Jan Šulc, „vedlejším produktem života“ – je prožívána s upřímnou intenzitou, žije se s ní a v ní. Andjelkovski píše „průběžně celou dobu“ a i v jeho nové poezii stále můžete číst příběhy, miniatury, inspirace asijskými tradičními básnickými formami, snové vize, řečové rozcvičky, obrazy stavů mysli – všechny formáty naplňuje život tak, jak se autorovi zrovna odehrává před očima nebo jak jej s naléhavostí zakouší sám. Často se naskytne v podobě rýmované nebo jinak rytmizované, občas ve tvaru haiku, a ještě častěji tvarované výchozím bodem jazykové či slovní hříčky, která sdělení přizpůsobí svým vlastním potřebám. Ačkoli jde o náhlé rýmové asociace na stále tatáž slova, porůznu variované slovní ikony, jsou to básně zvláštním způsobem strohé, stručné. Tento dojem je způsobený odporem k dekorativnímu využívání slov, k opentlování adjektivy a adverbii, a příklonem k ultrakrátkým veršům (od jednoho do asi čtyř slov maximálně).
Některá skoro haiku jsou zde velmi silná, koncentrovaná („Tady a v tobě/ Úpatí/ Smrti“), jiná naopak jemně impresivní („Sníh pole obložil/ Pod ostřím sekery/ Už mluví bolest žil“). V toku naléhavých delších textů plných souboje a určité – nejen verbální – dravosti, která je nutná k přežití, trochu zanikají.
Časté obrazy noci, stmívání, temnoty, popela, smyček, provazů, kostí, hlíny, kamene a chladu – totiž smrti připodobněné i smrti pojmenované – se váží k úmrtím blízkých i k pocitům z fyzicky blízkého konce, z jeho reálné aktuálnosti. Však se slovo smrt/zabití/nebytí ve sbírce objeví téměř třicetkrát, slovo konec asi dvacetkrát. „Smrt se lidí nepřejí.“ Tělesnost – nejen ve smyslu zmaru – je ostatně příznačná pro celou sbírku, přehlédneme-li obrazivost Andjelkovského básní jako takovou: zejména obrazy prstů a rukou jako by symbolizovaly opak konečnosti, možnost pohybu, práce, konání, životnosti („Jednu ruku/ Tluču dlaní/ Volám na ni/ Za ní.“). Na všechno konání hledí nějaká tvář (celkem se v knize vyskytuje osmasedmdesátkrát): tvář zdi, tvář k tváři tváří přibitá, je potřeba ji ztratit, zbavit se jí, je za nehty, za dveřmi, v mlze a ve tmě, je zabitá, přibližuje se, zůstává hlasem, vane, je ničí. Tvář na smrt nestačí, spíše ji všudypřítomně odráží.
Proti smrti stojí u Taša Andjelkovského především řeč, slovo, báseň – a tak je také autor básnicky žije („Do každé ruky slovo/ Jeho tmu“); poezie je mu zbraní proti zániku. A když jsme u těch nutkavých součtů a statistik, které je těžké nad touto sbírkou neprovést, tak slovo se zde vyskytuje rovnou devadesátkrát a tím se stává vítězem: je neodbytné, krčí se na dně žil, těžkne, chudne, je spolknuté a samo polyká, dotírá, je zabité kamenem (ty se tu sypou odevšad), je malé svému tichu, je ohýbané nicem, slouží místo doteků, vráží se do něj tíha, vedeš ho proti sobě, je potřeba jít za něj. Možná proto bylo potřeba básně pro sbírku nevybírat, ale jednoduše je nechat sebrané: opakování slov jako symbolů chce tu zřejmě být jejich silnou stránkou; až jím se kniha vypovídá dost hlasitě, dost naléhavě, dost zapamatovatelně, ritualizovaně.
Každé slovo je seč. To řeč je nůž či sekera (bič, rdus, střep), které se tu tasí na smrt, a přijde na ně tudíž právě tak často, jak velká a neutuchající bitva to musí být: „řeč řeže/ do uzlů/ tmu“; „ubodání/ ve svých rukách/ pod slovy“; „ruce sviští/ tence piští/ místo slov“; „obodat řeč/ ubodat za slova“ – příkladů se najde mnoho. Řežba řeči je krvavá, nůž slov je potřeba mít denně pod polštářem a sekeru řeči v ruce, vždyť jde o život – a bílé stránky, to je „doběla vycezená krev“.
Tašo Andjelkovski: NID. Fra, Praha 2019, 296 stran, doporučená cena 249 korun.
Tašo Andjelkovski v redakci webu ČT Art, foto: Josef Chuchma
Tašo Andjelkovski (*1949), básník. Studoval na FF UK v Praze. Živil se jako dělník na stavbě, pošťák, tiskař, pracoval v cihelně. V národním podniku Kniha v Praze řadu let pracoval jako prodavač, závozník a antikvář. Dnes důchodce, který v knihkupectvích sem tam vypomáhá. Roky se věnuje boxu a jízdě na in-line bruslích. Vedle rozsáhlých deníků napsal od roku 1966 tisíce dosud nepublikovaných básní. Některé byly vydány v souborech Spálov (2007, Litera za poezii r. 2008, a to vedle Zbyňka Hejdy), Mirny (2010) a NID (2019).
Obálka sbírky NID, repro: Fra
Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura
