Jedna báseň. Autorky čtou: Marie Iljašenko

Druhá sbírka Marie Iljašenko, nazvaná Sv. Outdoor, je vybudována okolo imaginární postavy světce Outdoora. Kým je? Patronem pohybu a odcházení jako jediné cesty proti statičnosti, cesty k osobnímu rozvoji a osvobození i poznání. A ovšemže je i symbolem útěku před řešením neodbytných obtíží a bezvýchodných situací. Sv. Outdoor je patronem kuřátek i jižních moří, ale určitě není patronem matek a otců, není ani tvůj patron… Svatý Outdoor je tím, kým si ho vysníš.

Fiktivní postava v literárním díle je v zásadě prostředek narativní, prozaický, v poezii se s takovým průvodcem setkáváme výjimečně; a ačkoli je sbírka Sv. Outdoor rozčleněna na dva oddíly, tak první z nich nazvaný Indoor, svého hrdinu postrádá. Místo něj se v „interiéru“ setkáváme s ženou, která pozoruje jiné ženy v rámech okna, z pozorovaného výseku němé skutečnosti si domýšlí jejich příběhy a osudy.

Básnická figurální kresba Marie Iljašenko má kompoziční účinek: světec, který je ovšem místo obvyklé svatodokonalosti spíš lidsky chybující typus, spojuje povýtce disparátní obrazy jednotlivých básní v celek. Podobně ve sbírce funguje i zmíněný rozptýlený cyklus Ženy za záclonou: pozorovatelky, slídičky v cizích životech, voyeurky z nezbytí a z nudy. Koho lze vidět oknem? Ženu, ženu v jiném okně. Třeba se chtěla stát pilotem. Tyto zamčené žijí ve snech, tužbách a příbězích – v obrazech, které si lze kdykoli zpřítomnit, a tak je prožít ve svém indooru. Její nové kontinenty tvoří stíny na zdech, arktické slunce má uvnitř, jelikož ho spolkla. Bude-li stát velmi rovně, dokáže velké věci. Její bůh je z dobré rodiny a chodí včas. Indoor symbolizuje domov, který je jistotou, přístavem bezpečí i přítěží, vězením – a zřejmě to není žádný světec.

Vysněné země první, indoorové části, získávají konkrétní obrysy v části druhé – i tam jsou to ale krajiny imaginární, ztělesněné lidmi, kteří z nich přišli sem k nám: jako kamarádka vyprávějící o New Yorku, jako přivolání vymřelého ugrofinského jazyka merja, jazyka stepi, jako domácí tvaroh, do něhož si lze hravě projikovat ledovou kru. Nebo jako rodinné historie (všechno se do mě otisklo jako do vosku) či japonský malíř zachycující sebejistými tahy horu jen proto, aby mohl vzápětí v neopakovatelném gestu odhodit štětec z jejího vrcholu. Jako Vietnamci ve večerkách vietnamských a krásná cizinka ve večerce ruské, tolik připomínající dámu na krabici s čajem Darjeeling, či jako doktorka Bhuti (pozor, báseň ovšem nese název Z cyklu Autoportréty, jde tedy nejspíš i o jednu z variací já). Vzdálenou exotiku si lze vysnít – jako v básni Zprávy z Laponska, psané perem místních, kteří otevřeli rámařství pro všechny odstíny místní běloby, jejichž dcery si hrají na krvácející tuleně a jejichž misionáři si umějí vymýšlet ráj pro zdejší bezvěrce lokálně přiléhavě (v řekách teče rybí tuk/ a teplota je kolem nuly/ po celý rok).

Láska, domov, svět… by mohly být příliš sošné a šustivé. Proti patosu vytahuje Marie Iljašenko účinné zbraně: humor a nadsázku, které se nemusejí setkat s pochopením: třeba když ironicky komentuje těhotné ženy a matky v kavárně, jež se nemůže jmenovat jinak než právě Mama Coffee (Prý mají tajemné nálady, mají tajemné dělohy,/ mají chuť na kapustu a trochu ztížený pohyb). Nebo když si dělá legraci z překladatelů komiksů (v básni Nejlepší překladatel komiksů) – tím nejlepším si podle všeho ty sám, ovšem je třeba se naučit nauku bublifuku/ do luftu lehce foukat luft. Odlehčení napěněním přinášejí i slovní hříčky, byť sporadické (nečekat moc a moc nekecat; holé, ještě nerozvité věty).

Sbírkou kradmo prosakuje něco, co bych si troufla označit jako radost ze života, fascinaci neznámým i dostupným světem a také touhu. Po něčem, živočišném a životaplném, po poznaném dobrodružství života – po všem tom, co lze od tohoto světa a případně i od světů jiných očekávat (i kdyby to měla být jen svobodná, nespoutaná jízda kolmo). V úhrnu to působí svěže mladistvě a energicky. Ostatně, nadarmo outdoorovou část sbírky neuvádí citát z Odyssea, v němž se doporučuje jít za svým srdcem a duší. Současně je v knize, v působení její mluvčí, jakýsi aristokratický chlad, odstup od tzv. pinožení, nadhled nad všeobecnou malostí a (výrazová) čistotnost spolu s pozorovatelskou analytičností. Z této strany nahlíženo, vzniká dojem asi takový, jaký lze mít z porcelánové princezny uvězněné ve věži s úzkým průzorem. V kombinaci s dříve řečeným tato šlechtična vyrábí třaskavě přitažlivou směs očekávání a nervozity. Pozoruhodné, efektní.

Pozn.: A ty (dvě) milostné básně, raduji se, že je lze napsat, a právě takto. Žena se muži může vyznat – zdaleka ne samozřejmé konstatování. A dokonce při tom může vzniknout nadčasový básnický text.

Marie Iljašenko: Sv. Outdoor. Host, Brno 2019, 64 stran, doporučená cena 219 korun.

Marie Iljašenko v redakci Artzóny, foto: Josef Chuchma

Marie Iljašenko (*1983) se narodila v Kyjevě; pochází z rodiny s českými, ukrajinskými a polskými kořeny. Vyrůstala v Polici nad Metují. Vystudovala komparatistiku a východoevropská studia na Karlově univerzitě, nyní pracuje jako knižní redaktorka a překladatelka. Knižně debutovala sbírkou Osip míří na jih (2015, nominace na cenu Magnesia Litera za debut), nyní k nim přibyla sbírka Sv. Outdoor (2019). Její básně byly přeloženy do několika jazyků. Žije v Praze.

Obálka je dílem Martina T. Peciny, repro: Host

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma

Střih a postprodukce: Ondřej Mazura