Jedna báseň. Autoři čtou: Max Ščur
Sbírka Arytmie působí jako milá demonstrace příchylnosti zejména k Praze, k městu, jehož skrytá kouzla umí autor pronikavě objevit a pojmenovat: k městu, jehož „polovice“ jsou „narychlo sešité několika mosty“. Ale také jako demonstrace společenské vyčleněnosti.
Max Ščur pochází z Běloruska. Přestože čeština není jeho mateřštinou, píše a publikuje v jazyce své nové země básně i prózu. Kdyby nebylo několika zmínek o běloruské vlasti ve vzpomínkových básních sbírky Arytmie (nebo připomínky dětského tábora u Černého moře či vůně činžáku v Branavičech), a kdyby z knihy nebyla patrná láska k češtině, čtenář by nepoznal, že Ščurovi je cizím jazykem: náruživě vdechuji pachy ulice, píše, a se stejnou náruživostí vdechl i pach krajiny nového jazyka, v níž už více než dvacet let pobývá.
Sbírka je rozčleněna do šesti oddílů, které jsou jednoduše právě tím, co stojí v jejich názvu: jmenuje-li se oddíl Z cesty, obsahuje básně o moři, k němuž autor vycestoval; když Noc muzeí, pak se čtenář může spolehnout, že básně o této akci, kdy muzejní instituce jsou přístupné veřejnosti, budou vyplňovat danou část knihy. A takto spolehlivá je celá sbírka. Nesnaží se mást ani sugerovat, že skrývá další náznakovité významy. Žádná enigmatičnost, ale tak docela ani naprostá doslovnost.
Max Ščur totiž výjimečně vládne přirovnáním, je mimořádně přesný v básnickém pojmenovávání (venkovské slunce má barvu domácích vajec/ moči opilce/ Ptačí zobák puká jako zralé semínko; Standardní šrouby kostelů/ drží zemi a nebe pohromadě; ve vodě vyklíčila bílá zrnka/ labutí/ s ohebnými výhonky krků). Oblíbila jsem si jeho nazírání jevového světa, očekávala další obraz a příměr (třeba měsíc jako nejnedosažitelnější kreveta), objevnou expozici situací, které jsou v jádru prosté a samozřejmé jako příprava čaje, autorovo obhlížení plavek na pláži, těšení se na hodinu karate po dlouhé přestávce. Napíše-li básník, že racci jako jediné náhražky sněhu se snaží hrudí zastavit proud řeky, bílí ptáci se čtenáři přímo zhmotní před očima a svou hrudí narážejí rovnou do něj. Napíše-li, že v nebi se až neslušně rozevírá steh/ po chirurgickém zákroku letadla, cítíme onen řez na vlastní kůži. Přelétající holubi jako by vypalovali krátké dávky/ slepých nábojů a motorky hrubě vytrhávají ze dne ještě jednu stránku – také je slyšíte? Kukuřičný klas se usmívá zlatými zuby romského předáka/ z Kusturicových filmů – ano, právě tak to dělá.
Texty pěti prvních oddílů působí jako mikropovídky s básnickou výbavou, psané pozorovatelem, který ze svého místa ve vesmíru poklidně sleduje okolí a nechává je působit na své smysly, sám stoje opodál a vlastně nezúčastněně. Jsou tu básně o pobytu v uprchlickém táboře, o nekonečné kocovině místo budoucnosti, o čekání na porod svého dítěte, o Argentině i Amsterdamu, o zkouškách na vysoké, o směšném 36. Světovém kongresu básníků, o smartphonu, o meditaci, o sbírce Ariel od Sylvie Plath, o dcerce, která je tak lehká/ že tenoučký nový led na louži/ pod ní ani nepraskne. Šestý oddíl, nazvaný Ústraní, je jiný: obsahuje krátké imprese na způsob haiku, pro které má Max Ščur šestý básnický smysl.
Jakkoli se básník cítí jako stand-up comedian, který zapomněl pointu, ta se mu daří velmi dobře. A komicky nepůsobí, ani když se směje, že se mu poezie nečekaně hodí – to když svému otci na dálku básnicky vysvětluje, jak ovládat dotykový displej mobilu (opět pomocí výstižného přirovnání: ne jako když típeš, ale jako když oklepáváš cigaretu).
I z té nejmenší zahrádky lze vidět obrovský kus vesmíru – vždyť z pražských dělnických čtvrtí a turistických bulvárů toho Max Ščur zahlédl dost, včetně černého zlata času, bodu, v němž se soustřeďují všechna navštívená místa.
Max Ščur: Arytmie. Nakladatelství Pavel Mervart, Červený Kostelec 2019, 156 stran, doporučená cena 169 korun.
Max Ščur v redakci webu ČT art, foto: Josef Chuchma
Max Ščur (*1977), básník, prozaik, překladatel, publicista. Narodil se v běloruském Brestu. Od roku 1998 žije v Praze. Knižně debutoval sbírkou básní Modus bibendi (2012), následovala novela Kulturtréger (2013). Se surrealistou Františkem Dryjem připravil knižní rozhovor Velký antimasturbátor (2017). Uspořádal výbor z díla běloruského básníka Maxima Bahdanoviče Přetržený náhrdelník (2018), spolupřeložil dokumentární knihu běloruského anarchisty Mikoly Dziadoka Paralelní svět v barvě (2018), uspořádal a přeložil antologii Radikální buddhismus – malá čítanka (nejen) pro anarchisty (2019). Básně publikoval v časopisech A2, Babylon, Lógr, Plav, Psí víno, Protimluv, Tvar. Arytmie (2019) je autorovou druhou básnickou sbírkou.
Obálku Arytmie graficky zpracovala Jana Anna Cholvadt, repro: Pavel Melvart
Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura
