Jedna báseň. Autoři čtou: Martin Šenkypl

Autorovu sbírku básní z let 2008–2018 Černý vesmírný popel uvozuje citát z Jiřího Koláře, přesněji z jeho poslední autorizované sbírky Záznamy, publikované roku 2002. (Rozdíl mezi samospasitelným básníkem a skutečným je snad jen v tom, že první je nesmrtelný na každém kroku a druhý na nesmrtelnost nemá čas.) A možná se první z čtyř oddílů sbírky Martina Šenkypla jmenuje Mršiny právě proto, že to bylo Kolářovo oblíbené slovo. Mršiny psů/ mršiny krys/ mršiny básníků zní vůbec první báseň Šenkyplovy sbírky vydané vloni na podzim. Úvodní cyklus předznamenává ladění knihy v jakémsi shrnutí: prázdnota, marné pokusy chytnout osud pod krkem, smrad smrti konstantně v nosních dírkách. Není divu, že se tu tak často pláče a že nebe je zde zpochybněno ve své podstatě.

Následující oddíl Popel je, řekla bych, sebezpytný. Jeho dominantou je strach, konkrétně ze smrti a zániku (Zvykejte si na svět,/ ve kterém nebudu; Každé své nadechnutí/ považuji za to poslední). Básník ale současně pozoruje sama sebe v okamžicích, kdy se mu daří být tady a teď, cítit život jako krev v žilách. Jsou to vzácné okamžiky sebeuvědomění, zosobnění (coby opaku odosobnění), nepředvídatelně spuštěné vnějším impulzem: tím mohou být a bývají třeba banální zaslechnuté hovory (Byl jsem přítomný, byl jsem při tom!). Proti nim stojí vršení – stejně banálních – úkonů vlastního života; jídlo, sex, spánek: Jsou jen dny, rána a večery./ Všechno se to střídá, hromadí./ Harampádí. Bezútěšná je budoucnost s rozpitými konturami, budoucnost bez vlastností. Horečně konzervovaná osobní vzpomínka nemá dostatečnou sílu přemoci strach z konce: tok střídání a hromadění neustává.

Třetí část, Neděle, je v krátkém souboru několika básní plně věnována prázdnotě nedělí (neděle je kluzká paluba, záhuba, čas spílání a mokrých hlav, čas zabít tele). Neděle je den, kdy se cídí hroby, přemýšlí se o budoucnosti, kdy žena při kuchání opeřence nezaznamená letmé pohlazení a nezaslechne sladká soukromá slůvka o lásce – kdy je mrtvo v krajině, v rodině, i v člověku. Cyklem věnovaným sedmému dni se čtenář obloukem navrátí k počátku sbírky, v němž je štiplavě palčivá neděle svázána se smrtí umíráčkem vesnických zvonů. Nedělní je celá tato knížka.

Závěrečný čtvrtý oddíl (Žáry) je věnován cyklu z prostředí plicního sanatoria ve slezských Žárech. Tamější léčebna z roku 1900, původně určená zejména tuberkulózním pacientům, vypadala za dob svého fungování jako plně soběstačná vesnice, byl to rozsáhlý komplex nyní rozpadlých budov. „Chloubu Albrechticka“ totiž koupil při privatizaci za velmi nízkou cenu jistý Pavel Láník, rozprodal veškeré vybavení a vyhlásil bankrot.

Šenkyplovy Žáry působí, jako kdyby šlo o soubor básní–dopisů z psychiatrické léčebny. Tak se zřejmě cítí mluvčí těchto básní, žena, která v jednotlivých kusech jako by psala kusé zprávy, dopisy komusi doma (nebo také sobě, pro zachování zbytku mentální svěžesti), kdo se nachází ve světě zdravých lidí. Jsou to obrazy úzkosti, bezesných nocí, tichého utrpení a blížícího se konce, kdy je druhý břeh nadosah – všechny jako by se odehrávaly z lůžka, kde neznámá mluvčí strávila rok. Přímo cítíme, že ta, která mluví, hovoří vleže, šeptem – protože okolo, ve vedlejších pokojích, za každými z těch dveří v dlouhých chodbách, je plno postelí s dalšími trpícími, umírajícími, těmi, kteří právě teď zemřeli. Ležící pacient má pouze možnost slyšet zvuky zvenku (Ze dvora vycházel děsivý zvuk zatloukání/ hřebů do nepoddajných suků) či odvedle (na chodbách jako by stále někdo chřestil klíči, ale nikdo za celou dobu nebyl spatřen), vidět oknem měnící se tvar měsíce, je-li ještě něco tak normálního možno na obloze zahlédnout (Na černém nebi se rozhostil bílý kříž.).

Čas v nemocnici bolí, noci beze spánku lze probloumat v plesnivých chodbách. V noci přistál holub/ na okenní římsu/ a zobáčkem vyťukával velké/ tajemství lidstva./ Pochopila jsem ho./ Nikomu ho neřeknu./ Musím si rozbít hlavu,/ abych směla zapomenout/ tu triviální zrůdnost bez obsahu.

Martin Šenkypl: Černý vesmírný popel. Protimluv, Ostrava 2019, 68 stran, doporučená cena 179 korun.

Martin Šenkypl (*1984). Opavský rodák absolvoval Fakultu metalurgie a materiálového inženýrství na Vysoké škole báňské v Ostravě. Po studiích byl zaměstnán v hutním provoze jako technolog, pracoval také jako konstruktér ve firmě na výrobu světel pro automobilový průmysl Varroc Lighting Systém, nyní působí na ostravském magistrátu.  Autorsky přispěl do webového magazínu Čmelák a svět, do časopisů Protimluv, Texty, H_aluze, Artikl, A2 a do literárního leporela Bagr. Knižně je zastoupen výběrem ze své tvorby v knize Řezbáři stínů: almanach české poezie (Vladimír Stibor, 2016). Vlastním nákladem vydal sbírku Neděle a jiné myšlenky (2014). Vloni publikoval sbírku Černý vesmírný popel. Věnuje se i výtvarné básni – koláži.

Obal knihy Černý vesmírný popel, repro: Protimluv

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura