Jedna báseň. Autoři čtou: Lukáš Zádrapa

Ve sbírce Navěky říjen, jejíž autor je docentem sinologie, je očekávatelný dálnovýchodní ráz znát na vysoce křehkých, přesných, nebo zas tvrdě dopadajících – a stále bezchybných – metaforách a připodobněních nebo v obrazové pozornosti věnované těm nejdrobnějším i těm nejvýraznějším přírodním procesům a jejich odpudivostem, děsivostem a krásám. Je znát v hledání souvislostí mezi projevy jednotlivých ročních období a přirozených cyklů, jichž jako by člověk už delší čas nebyl právoplatnou součástí, stoje nepříjemně bokem v pozici pasivního pozorovatele. Potud tedy lze hledat jakési dálnovýchodní inspirace či vazby. Ale dále už nikoli: za verši zeje propast, temnota, hltavá hlubina plná strašlivých dramat, o nichž se nemluví, která lze tušit a usuzovat na ně z výběru slov a obrazů.

Kniha Navěky říjen jako by nicméně zachycovala náladu přerodu, změny, směrem k zastavení a vyprázdnění, které není pociťováno jako radostné, ale spíš duté (střed je prázdný) – takový vždy-podzim, kdy je člověku chladno, čím dál víc/ je mi vykáceně, kdy … chystá se zima/ ticho podmíněné/ jinými letopočty, a v němž se ozývají tíživé vzpomínky na budoucnost. Nic útěšného, temnota bezmoci a nesmyslnosti nacházející se za obrazy silné, lhostejné, neúčastné, v jádru bezohledné, děsivé a krásné přírody, která je z města navíc bolestně nedostupná a postrádaná. Současně je však jisté, že jednou vydám se na cestu, opustím/ zahřáté nočníky, bryndáky a torza/ robotů dinosaurů/ řady malých botek/ haťaťa bác, jak praví úvodní báseň věnovaná dětem, a na mysli je navěky první cesta/ co nevede domů. Odejdu sám, říká závěrečná, takto i nazvaná báseň. Přání, že jednou taky na léto / odletíme do chladných krajů/ abychom se naposledy vrátili/ podzemními řekami zpět je v této sbírce přítomné i v básních, v nichž není vysloveno.

Všimneme si hodně ošklivého města (asi Prahy: hnědá Vltava, Bubny, Vypich, Pražský okruh, sídliště) pozorovaného občas z prostoru mezi paneláky, jindy z nedaleké krajiny venkova, z jakýchsi okrajů; je tu mráz s průhlednými jazyky, který snad na chvíli vystřídají sotva tající zmrazky nebo hustá mlha, stojíš po kolena v závěji, černý led praští; na liduprázdné zastávce, jež se černě postí, stojí výhružná, neurčitá postava – všechno je tu ostatně šedé nebo černé jako končící prázdniny, jejichž obraz se sbírkou vine jako jeden ze stavebních motivů (a černý je i ementál nebe).

Je tu několik strašlivých obrazů z něčího hnusného dětství, a především několik básní z prostředí a v situacích nádorové léčby – musíte být ale pozorní, abyste to postřehli (viz básně Batyskaf do předpeklí, Zápis z ozařovny, Mohlo to být naposled, Zlatý voči). S těmi souvisí řada obrazů slepoty – rozmazané, šmouhovité skutečnosti, pro niž je pokaždé znovu nutné se obětavě rozhodnout, a to kvůli dětem, když vykročit je třeba hladinou, která dávno se/ pode mnou zavřela, tedy hladinou, nad níž otci hlavu drží snad jen právě zodpovědnost a láska k dětem. Průběžně váhá se, zda zůstat, žít, nebo by bylo lepší něco jiného, co se vlastně už odehrálo (báseň Je někdy lepší):

někdy je lepší plout
dvě dlaně nade dnem
a zavírat škeble
bezvládným pohlazením
než během v rozpáleném kole
roztáčet soustrojí drtiče

Víra, že … život leží kdesi celý/ za zamlklými lesy, je slabá, neudržitelná a vetchá, na přísliby bezedných studní budoucna už tu nikdo nevěří; mnohem spíš se odehrává jakési žití pod mraky ležícími nad Prahou, nad postelemi spících dětí, k nimž je každý den potřeba se vrátit – odkudkoli. Je tu také báseň o tom, jak nezapadám, ani do „moderního“ básnického světa, v němž je o kvalitách rozhodnuto trendy. Jakkoli jsou v knize přítomny výjevy syrové a není v nich použito málo expresivních, výrazných, hrubě řezaných, divokých slov s dekadentní navinulostí, jejichž šlahouny se dravě natahují po všem okolo, zůstávají tyto básně čirým způsobem, neulepeně lyrické. S blízkostí smrti se tady nezachází exhibicionisticky, není prostředkem k poutání pozornosti.

Ten, kdo hovoří, jako by se neustále snažil zachytit přítomnost (Mluví-li někde teď/ prosím zapiš to/ uzly na pavučině), zastavit už uplynulý čas, za jehož matným sklem ještě dřímá samota a touha/ dychtivé tušení. Byly totiž kdysi časy, kdy jsem byl tak jiný, kam se podělo mé někdejší já? Kdo podtrhl mi koberec?/ Kdo ucukl/ rudým hadrem potuchy? Kdo mi to udělal, že je mi svět takovou dírou? Jak zchátral/ průhledný domek světa!

Nemá smysl počítat hubené letokruhy ani překreslovat rysky na dveřích, čas se slévá do permanentní minulosti, v níž děti vstávají a chodí spát, jinde střídá se světlo s tmou nebo je, jako jindy, jaro a květen, a pod touto neúčastnou oblohou a do úmoru opakovanými úkony se stále děje všechno a nic v jeden okamžik. Místo průchodů otevřely se průhledy: vidím tedy, kam jsem mohl (kam bych snad ještě mohl), ale nehýbu se, neprocházím, stojím a přemýšlím jen nad tím, co by, kdyby věci byly úplně nebo jen trochu jinak: Pil bych sám/ kdybych byl starý čínský básník. Rádi bychom se přidali – a všecko tím pokazili, i tu černou oslavu podzimu a nesmíření se s Prahou, jíž nebylo odpuštěno, v níž se po horách a hrázích nepřestane truchlit. V hloubi stíny, z hlíny sálá chlad, ale láska, ač prázdná pleva, zůstává jediným stupem/ na převise života.

Lukáš Zádrapa: Navěky říjen. Aula, Praha 2019, 108 stran, doporučená cena 200 korun.

Lukáš Zádrapa v redakci webu ČT art, foto: Josef Chuchma

Lukáš Zádrapa (*1980) sinolog, lingvista, překladatel, básník. Jindřichohradecký rodák vystudoval dvouobor lingvistika a fonetika + sinologie Filozofické fakultě UK v Praze, kde je nyní docentem. Působí v Ústavu Dálného východu FF UK, který coby nynější Katedru sinologie vede (na vysvětlenou: Ústav Dálného východu od akademického roku 2019/20 zajišťuje pouze studijní program Sinologie a byl proto přejmenován na Katedru sinologie). Zádrapovým odborným zaměřením je jazykověda čínštiny, zejména čínštiny starověké. Zasedá v redakční radě časopisu Nový Orient a v redakční radě knižní edice Orient nakladatelství Academia. Věnuje se také překládání staročínských filozofických spisů (Chan-fej-c’ I a II, Sün-c’) Dvou vydání se dočkala kniha Čínské písmo (2009, 2011), kterou připravil spolu s Michaelou Pejčochovou. Z moderní čínštiny přeložil výbor básní Liou Sia, manželky laureáta Nobelovy ceny za mír Liou Siao-poa (Prázdné židle). O sinologii a současné Číně zveřejňuje i publicistické a popularizační texty (Tvar, Aktuálně.cz, Přítomnost ad.). Je členem sinologické hudební skupiny Kungpao – China Rock Revival Band. Svazek Navěky říjen je jeho básnickým debutem.

Obálka Zádrapovy básnické prvotiny, repro: Aula

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura