Jedna báseň. Autoři čtou: Ondřej Hrabal

Když se řekne slam, části zdejší básnické obce se zkřiví obličej utrpením, jiná část pokrčí rameny, malá skupinka uznale pokývá. Těžko říct, zda je přitom první skupina konzervativní a třetí progresivní. Odlišují se spíše přesvědčením o tom, zda je básnický slam, čili slam poetry, součástí velké Poezie (coby jeden z jejích žánrů), anebo nikoliv, a zda lze vůbec mluvit o básnických disciplínách, když to zní tak nežádoucně sportovně. (Ostatně slamové mistrovství skutečně probíhá jako souboj – battle a republiková reprezentace se přesouvá na evropskou a vyšší úroveň, probíhají exhibice, sbírají se body, podává se výkon.) A co ta druhá ze zmíněných tří skupin? Ta by básnický slam zřejmě nechala žít na pomezí performance, divadla a živé literatury orálního typu, spánembohem třeba i básnického.

U Hrabalovy sbírky Nezkoušej se usmát najdeme ze slamu rytmizovanou úsečnost, místy rapovou dikci, angažovanost – aktuální témata pojatá společenskokriticky, bezprostřední otevřenost, přímočarý, vskutku nekomplikovaný jazyk, bujné pointy a aforistické definitivy (smrt je prodloužením lásky; na život není základnější právo než na svobodu; příliš otevřená mysl je jenom otvor). A také humor a vtip, satiričnost, exhibicionismus nebo přinejmenším divadelní sebedůvěru, zaručeně účinné figury, instantní načatost některých textů, spoustu anglicismů a vulgarismů – a především jednoduchost.

Ale je v té knize k nalezení rovněž dost rysů básnických (ani výčet výše přece neobsahuje nic, co by poezii bylo cizí): obraznost, originalita postřehu, smysl pro detail, intimita a lyričnost. Ostatně slamový výkon nelze zachytit knihou, protože závisí na podání autora-performera v jedné osobnosti, na jeho projevu, vzhledu (slam je výrazně fyzický), na přítomnosti publika a na síle okamžiku. Slam je tudíž nereplikovatelný, nekonzervovatelný do tištěného textu, to by se protivilo samotné jeho podstatě. Anebo ne?

Ondřej Hrabal ve svém debutu kombinuje dvě linky: jednu intimně partnerskou, zejména v okamžicích, kdy se konfliktní, neuzrálý vztah rozpadá či nefunguje; druhou sociálněkritickou – obě linie se poměrně pravidelně střídají, nikoli prolínají. V té první se často naráží na nepřizpůsobivost, nedostatek vůle setrvat a na podladěné city (neschopnost cítit po rozchodu bolest), v té druhé (rovněž) na povrchnost, pokrytectví – ve víře, v postojích ke světu, v chování vůči okolí a předsudečnost/hloupost (ezoterické úlitby horoskopům na míru, které jsou přece lepší než ty v novinách).

Několik solitérních básní se věnuje domovu, širší rodině, prostředí moravského venkova, v němž umírají prarodiče a kde se pořád stejně vydatně chlastá, jako se tam chodí do kostela (obojek genů/ vodítko zkušenosti/ košík kultury; za klobúkem sláma/ iPhone v ruce), nebo prostředí filozofické fakulty, kde pravičák je stigmatizovanou menšinou. Absolutní frustrace (báseň Tys to nezažil, mladý ji skvěle koncentruje) je právoplatná položka výčtu čítajícího i mír, zdraví a blahobyt, nejvyšší metou je na chvíli zapomenout, na chvíli věřit a konečně umřít. Nad vším se klene výsměšný vesmír a odkudsi přihlížejí budoucí generace, které námi budou pohrdat za masoužroutství: nelze se divit, že nejčastěji se tu skloňuje slovo smutek a absurdita.

Přechodovost, nezařaditelnost slamu je daná podstatou jazyka jako takového, který je podmíněn a produkován fyzicky, ale jeho projevům jsme připsali estetické rysy a učinili z něj prostředek literatury. A jazyk sbírky Nezkoušej se usmát lze mít i za básnický. Spojení poezie se slamem (a nemám na mysli úspěchy Ondřeje Hrabala-slamera u publika, které knize Ondřeje Hrabala-básníka mohou umést cestu k, zejména mladé, čtenářské obci) činí z autorova knižního debutu jeden z nejvýraznějších za uplynulý rok. Taková báseň Slovácko 2k18, psaná v nářečí a konfrontující jeho archaičnost s paradoxy rychlého světa, který nás stále předbíhá, je hitem už nyní; i díky smutně vtipné pointě: … naša anička/ věří nejvíc/ z celého kostela/ dokonce/ ve slově omfg/ píše velké g.

Ondřej Hrabal: Nezkoušej se usmát. Vydal Jan Těsnohlídek – JT´s, Krucemburk 2019, náklad 1000 výtisků, 88 stran, doporučená cena 167 korun.

Ondřej Hrabal (*1995), prozaik, básník, textař, hudební skladatel, kytarista a čtyřnásobný finalista (2014–2015 a 2017–2018) mistrovství ČR ve slam poetry (přičemž předloni zvítězil). Narodil se v Buchlovicích, v okrese Uherské Hradiště. Vystudoval filozofii a anglickou filologii na Univerzitě Palackého v Olomouci, nyní pokračuje ve studiu anglistiky a aplikované ekonomie tamtéž; absolvoval dva semestrální zahraniční pobyty (na University of East Anglia a na University of the Basque Country). Živí se jako copywriter a editor, vede nakladatelství Nugis Finem Publishing, organizuje akce (například Ostravský literární festival Inverze). Svazek Nezkoušej se usmát (2019) je jeho prvotinou.

Autorkou obálky a grafické úpravy Hrabalovy sbírky Nezkoušej se usmát je Gabriela Polomíková, repro: JT´s

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura