Jedna báseň z bytu do bytu. Autoři čtou v karanténě: Ondřej Hložek
Převažující barvou sbírky Ondřeje Hložka Řez kamenem je kalně šedá, šedá holubí, první šedá objevená ve vousech, šedá tajícího sněhu. Je to sbírka o plazu stárnutí, kterého pozorujeme u nejbližšího a jehož lze pozorovat na nás, aniž by kvůli němu mizely dávné dětské přízraky.
Pátá básnická sbírka Ondřeje Hložka Řez kamenem znatelně navazuje na jeho předchozí dvě knihy – už název dobře ilustruje autorovu poetiku i způsob zacházení se slovy: řez kamenem je cosi nesnadného, téměř nemožného, co si však při čtení nutkavě vizualizujeme, slyšíme ten zvuk a vidíme jádro, jehož se lze řezem dobrat. Tne se tu do materiálu, který se jakýmkoli zásahům vzpěčuje, do přírodniny, která má mít trvalý, neporušitelný charakter, a navíc by sama měla být nástrojem rozrušování. Přísloví doporučuje tomu, kdo chce, ať kamenem hodí, neradí pokoušet se do něj řezat. Hložek usiluje o zachycení momentů, jimž říká třaskavé, přitom nejsou výbušné z podstaty, nýbrž jen pro toho, kdo je jako takové citlivě či přecitlivěle vnímá: ohluchlé dny, které střídají jeden druhý, bezesné noci, otázky ohledně budoucnosti, střízlivějící láska, útěcha alkoholu, zoufalé hledání boha, město zdí. Třaská to tady, detonuje, trhá se kámen.
Dikcí a volbou slov je to sice sbírka expresivity až podebraně dekadentní a naturalisticky vykřivené („oteklé rty schlíplé ryby“, „pleskot tlusté dámy o lehátko“, „plesnivý krchov zabodnut v oku“ „protáhlý podbradek až ke stolu“), ale přitom působí spíše jako ten kámen: starosvětsky a pevně. Možná to způsobuje nezapřená linka vedoucí k Vítu Slívovi a Petru Hruškovi (přeci jen silnější než chlíbcovské názvuky). Tady se dívají se oči „divým požárem“, oči zápasícího, nikoli poklidně akceptujícího pozorovatele. A výše zmíněné dávné dětské přízraky se v Řezu kamenem převlékly do děsů dospělosti: a kostlivý strach je také jedinou emocí přímo v této sbírce pojmenovanou a skvěle přirovnanou ke „kuně, která si loví v zítřku“. Čeho je třeba se bát? Samoty, slepoty, ztupění – ztráty citlivosti.
Na každé stránce čtenáře čeká minimálně jeden silný obraz, který procítí na vlastní kůži, senzoricky zakusí, třeba „jehlice houkačky projíždí/ k uším“. Je to kniha zvukových slov („zapraská rdest“), sbírka primárně audiální: na sluch cílí ze smyslů nejvýrazněji (zmíněná ječivá houkačka, duté hovory, pleskající maso, křesadla dívčích podpatků, bučivé tóny trolejí, křik o pomoc, chvat a břink i v kostele, chrastící štěrk, ryk mouru, provrzávání ze sna, kanóny a hromy – i to ticho je „uřvané“). On dělá „hů“, ona „krá“, nemohou se domluvit lidskou řečí a jejími zvuky. Sem tam se navíc prodere rým. Vůně či pachy se linou z každé sloky (kyselé ryby, hrana popelníku, smrdutá výduť, uschlé věnce, čvachtající čokoláda, krysy u potravy, nadrcená káva). Na výjevy svítí slunce, které nehřeje, spíš řeže, jeho „dráty“ se cpou vyvrženou střechou; ten kotouč si to „rázuje po obloze“ a bez pohnutí míjí mezipatra. Jeho „skelný papír kojí se tříštivou krajinou“. Stromy neutěšují chladem a stínem, ale jejich „čelisti se rozstřikují jako studená pec po zátopu“. Obloha není rozlehlá, je – rozlezlá.
Drobnými okamžiky něčeho sladkého jsou malá vyznání v projevech tělesné lásky k nejbližší („Palcem u nohy nadzvedávám/ tvou sukni u kotníků/ Stoupá mých třicet šest osm“). Ondřej Hložek nepřivolává na pomoc krásu, milost nebo lásku; připomíná je spíš drásavými obrazy ošklivosti, znechucení a kameněním vzájemných citů. Ale je zcela zřetelné, že těmito drápajícími obrazy má krása prosvítat jako drát slunečního paprsku, propichující odpudivou blánu puchýře: pálí to, bolí, vyteče hnis…, ovšem pak to, díky bohu, úlevně splaskne a – je po všem! A ačkoli si tu odvrhující „Pánbůh pošvihuje bičem“, nebo si do krajiny „vysypává pantofel“, přesto je patrná „cesta k srdci – vědomí kříže“, řez kamenem, nitro plamene.
Řez kamenem ilustroval básník a výtvarník Matěj Lipavský, jehož jméno je se současnou českou poezií spojeno už pevnou a účinnou vazbou.
Ondřej Hložek: Řez kamenem. Ilustrace Matěj Lipavský. Trigon, Praha, 2019, 46 stran, doporučená cena 140 korun.
Ondřej Hložek, foto: Alžběta Luňáčková
Ondřej Hložek (*1986), básník a recenzent. Po vystudování Slezského gymnázia v rodné Opavě absolvoval v bakalářském oboru Česká literatura na Slezské univerzitě v Opavě. Knižně publikoval sbírky Tížiny (2011), Domů (2013), Ulicí Dolorosa (2017), Teď (2017), Řez kamenem (2019); elektronicky vyšla skladba Otluky (2013). Poezii, recenze a esejistické texty publikoval v řadě tuzemských literárních časopisů. Jeho básně byly přeloženy do několika evropských jazyků (mimo jiné angličtiny, francouzštiny, italštiny, slovinštiny, polštiny). Na Opavsku pořádá kulturní akce zaměřené vesměs na literaturu.
Obálka páté sbírky Ondřeje Hložka s využitím ilustrace Matěje Lipavského, repro: Trigon
Postprodukce: Ondřej Mazura a Petr Šprincl.
POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubriky Jedna báseň. Jak původní, tak nynější (dočasná) rubrika má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.
