Jedna báseň. Autoři čtou: Vít Slíva

Z té stručné citace z encyklopedického hesla se však dozvíte jen zlomek významů tohoto pojmu. „Wikipedické“ motto sbírky Ultima Thúlé, nejzazší zem sděluje, že může jít o kterýkoli ze skandinávských, baltských, shetlandských, faerských či o některý z dalších ostrovů. Ale ze slov, která si Slíva za motto vybral, se už nedozvíte například to, že Thúlé je záhadný severský ostrov popsaný původně cestovatelem Pýtheem ve 4. století př. n. l. a později opředený řadou dohadů a pověstí. Ani se nedozvíte, že sousloví ultima Thúlé užívaly středověké geografické spisy jako označení místa na kraji našeho světa či za ním, zásvětí. Zmíněný starověký řecký cestovatel Pýtheás doplul na ostrov Thúlé a popsal toto místo souborem výroků, působících nyní jako hádanka, jelikož ostrov samotný se nepodařilo lokalizovat ani s použitím rozličných navigačních nástrojů a map.

Jednoduše, jde o „kraj světa“, o označení, které se od tajuplné geografické mlhy posunulo k ještě tajuplnějšímu symbolickému významu, k mystice a mýtu, ke krajině bájné a zaniklé jako Atlantida, totiž k archetypu vnitřní krajiny a jejích hranic, k duchovnímu principu. (Ostatně ultima Thúlé provokovala leckoho, třeba nacistické ideology, kteří sem umístili kořeny árijské rasy a kultury, nebo řadu hudebníků, kteří po ní pojmenovali své kapely. Do Thúlé bylo rovněž lokalizováno nejedno literární vyprávění.)

Takže tam, na neustále dramaticky zakoušenou hranici života a smrti, posílá Vít Slíva čtenáře svou knihou, otvírá jim pohled na okraj svého světa, na místo, v němž se momentálně ocitá, jež je zdrojem slastné bolesti a jímž mu může být stejně tak krajina jako člověk, žena jménem „i.“, anebo utěšený soubor milenek nastřádaných za předchozí desetiletky.

Pakliže už půjde o ženu a rozervaný lyrický subjekt této poezie, nemůže nejít o dramatické, ba drastické objetí principů lásky, o ztělesňující kypivý život, a „temnoty noci“, ztělesňující poslední okamžiky před koncem (stáří člověka i světa, pobyt na okraji bytí, neurčitou dobu před závěrem, který žel nemusí mít tvar završení) – a nejistota, pochyby o tom, jak to „tam“ bude a zda vůbec nějaké tam očekávat a vítat. Tohle všechno sbírku Ultima Thúlé, nejzazší zem utváří.

Láska je, a jejím prožíváním a konáním se přibližuješ smrti – čím blíže Eros, tím blíže Thanatos. Bůh je otřesen, ale stále se k němu lze modlit. Víra je sice nalomena, ale lze ji pořád znovu budovat, stavět – anebo také přijmout její bolestnou nepřítomnost. K tomu všemu básník nesmí použít mnohomluvné sloky, je povinován vystačit si s málem – a do tohoto mála vtěsnat pokud možno co nejvíce, totiž vše.

Je-li láska, milostná láska, metonymií života, zkratkou vhodnou i k jeho nepojmenování, neznamená to nutně, že nenávist se ocitne v roli smrti. Nenávist v této sbírce není, smrt ano. Konec je tu symbolizován strachem, nikoli pochybami. Po přečtení celku knihy se čtenář zřejmě přikloní k první z těch možností: to nejsou pochybnosti, podezření a zlá tušení, to je vědomí, že konec v podobě smrti a život v podobě lásky se vzájemně podmiňují, jdou spolu, jeden osmysluje druhý (přesněji řečeno: v této sbírce většinou osvětluje, světlem lze tu i vysvěcovat). Konfrontace, ale spíš prolínání světla a tmy, snu a bdělosti, smrti a lásky, zejména té fyzické, či času stojícího proti lásce, měsíce proti slunci, přijetí této hutné barokní šerosvitné hry doopravdy, je ve sbírce Ultima Thúlé, nejzazší zem všudypřítomná:

Tul se, Thúlé,
Ultima!
K líbání klín,
k líbání klín,
zaklínadlo…
Švadlenko,
šiješ už rubáš?

Od světla coby symbolu života je to ovšem už jen krůček k ohni, a ten hubí – od záhuby, říká tato sbírka, už nevede cesta k novému životu, tedy žádný záchovný koloběh (Po smrti nebude nic./ Zdechnu jak zvíře.). Kromě toho čtenář od počátku do konce co chvíli zakusí tísnivou, karnevalově pološílenou atmosféru masopustů, absurdních skutků, nastupujícího makabrózního finále, které nebude velkolepé, zakusí prožitek bláznivého smíchu – i ten bude balancovat na hraně: mezi normálností a běsem. ¨

Ale nehledě na vše výše řečené, v útrobách této sbírky je čistá krása „němé něhy“, kterou nelze přervat a k níž patří i sdělná, a přitom esteticky výjimečně působivá síla básnického hlasu, jenž dokonale ovládá svůj jazyk, včetně – a zejména – jeho rytmicko-melodických, zvukových kvalit, na nichž stojí rým. Téměř každá tato báseň je „výtrysk světla z podzemí“, a přitom nevolá po naději. Každá má mít, a snad skutečně má, moc zachraňovat. Zas a znovu je potřeba překonávat momenty, jaký je zachycen v této krátké básni: Že se ti teď lépe spí,/ milované…// Přesto v noci vyjí psi,/ hrůza vane. V rakvi je kamera, ty tam však nejsi – jsem tedy sám a já sám jsem tou kamerou. Hrůza vane.

Řeklo se: je to sbírka o prozařování temnoty konce světlem lásky, řeklo se, že Bůh je otřesen, ale stále se k němu lze modlit. Jenže, jak se ukáže na konci knihy, modlit se lze jen naoko. Poslední báseň, ta z okamžiku smrti, totiž znovu převrací konec sám naruby: Hodino půlnoční!/ Počni mě, počni! To určitě.

Vít Slíva: Ultima Thúlé, nejzazší zem. Host, Brno 2018, 88 stran, doporučená cena 199 korun.

Vít Slíva v redakci Artzóny.cz, foto: Josef Chuchma

Vít Slíva (*1951), učitel a básník. Narodil se v Hradci nad Moravicí, základní a střední školu vystudoval v Bohumíně, v roce 1974 absolvoval češtinu a latinu na filozofické fakultě v Brně. Od té doby je učitelem, nejdéle z toho působil na brněnských gymnáziích; v současnosti vyučuje na zkrácený úvazek latině na tamním Biskupském gymnáziu. Poezii nejprve publikoval samizdatově, oficiálně debutoval roku 1984 v nakladatelství Blok sbírkou Nepokoj hodin. Slíva byl v osmdesátých letech do určité míry iniciační osobností, kolem níž se zformovalo neformální sdružení mladých básníků zvané královopolská škola, nebo též královopolská družina. Následující sbírka Černé písmo vyšla roku 1990 a poté se frekvence Slívova publikování zrychlila; kromě poezie zveřejňoval i recenze a další texy v kulturních rubrikách a časopisech. Sbírka Bubnování na sudy obdržela v roce 2003 cenu Magnesia Litera.

Obálku a celou knihu graficky upravila Veronika Kopečková, repro: Host

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura