Jedna báseň. Autoři čtou: Jonáš Zbořil

Chodím po bytě od jedné pokojové rostlinky ke druhé a čtu jim klidným hlasem básně z nové sbírky Jonáše Zbořila Nová divočina. Básně čtu kytkám již delší dobu, od té doby co mi maminka mé přítelkyně prozradila, že milují lidský hlas. Říkám si: Jana tomu rozumí, sama má nádhernou velkou zahradu, jejíž přední část je úhledně osázená, zatímco ta zadní je záměrně ponechána sobě coby pravá divočina. Milují-li květiny lidský hlas, pak se jim musí líbit i poezie. Doufám. Ostatně ta Zbořilova se jich tak nějak bytostně týká.

Českou poezií již nějaký čas obchází strašidlo environmentální poezie. Přinejmenším od té doby, co se díky zázračné Gretě Thunbergové a dalším středoškolákům častěji mluví o klimatické krizi. Environmentální poezie nebo také nová přírodní lyrika má již několik svých kmenových básníků (Radek Štěpánek, Jan Škrob, Matěj Senft aj.), jednu delší skladbu, která vyvolala četné kontroverze (O čem mluví matka, když mlčí Olgy Stehlíkové), má své číslo Hosta (to poslední), má či spíše měla před koronakrizí literární večery (jeden organizoval Max Ščur dokonce při Extinction Rebellion). A má i své odpůrce (Kamil Bouška nebo Jakub Řehák), a dokonce i zrádce (Pavel Zajíc a Jonáš Hájek nejprve iniciovali novou přírodní lyriku, aby z jejího objetí zbaběle prchli poté, co na ně zahromoval obávaný Bouška).

Nyní má environmentální poezie i svou klíčovou knihu, neboť kdo rád systematicky třídí literaturu, může snadno novou sbírku Jonáše Zbořila strčit do environmentálního šuplíku. Pokud ovšem odpůrci tohoto druhu psaní podezřívají básníky-„environmentalisty“, že jejich zájem o planetu a přežití je papírový drak diktovaný nejnovější módou, jsem upřímně zvědavý, jak si poradí s letošním Zbořilovým opusem.

Lze si otázky neklást?

Jonáš Zbořil vstoupil do literatury silným debutem Podolí, plným intimní, křehké, intuitivně citové zpovědi. Rovněž v Nové divočině slyšíme měkké intimní tóny, i onu nezapomenutelnou melancholii, jež je Zbořilovi tak vlastní: já se snažím psát elegii/ povznést tu zprávu/ o uvěznění v čase/ na něco melancholického/ je to stav bez emocí/ prohra kterou nevyjádříš slovy/ ale gestem. Nicméně v nové knize se setkáváme se Zbořilem ještě jinak než v jeho prvotině. Nynější básně i celek té sbírky básník očividně promyslel do hloubky a tato kombinace vydobyté racionality a vrozeného lyrického talentu činí z onoho korpusu nevšední celistvé svědectví o stávající klimaticko-apokalyptické době, o dnešním pohledu na ohroženou přírodu a život na Zemi. Cítíme, že Nová divočina se zrodila z upřímného zájmu o svět a z autentické obavy o jeho budoucnost. Tomu odpovídá zvolený jazyk: přesný a pevný, civilní, místy technický, zároveň rozechvělý, jemně poetický a křehký jako stéblo trávy.

V prvním oddíle Před usnutím našlapujeme po hebkém koberci dětství, obavy z budoucnosti sem vstupují pouze v ozvěně. Zbořil v této části reflektuje až něžným způsobem své čerstvé otcovství: ráno na tebe mrkají dva stejné páry očí/ taky mrkáš// velice nová věc. Tato intimní dynamika je ovšem hermeneutickým východiskem pro dva další, podstatně dramatičtější oddíly knihy. Mít děti v této době znamená hledět do budoucnosti s nejistotou. Klást si otázky: Jaká bude jejich budoucnost? Jak budou žít na naší planetě? Jak bude vypadat život na Zemi? Tyto otázky si dnes klademe všichni, pokud jsme je ze strachu a zbabělosti nevytěsnili. Ovšem rodičovství dodává těmto otázkám hlubší a naléhavější existenciální ráz. Zbořil umí tuto skutečnost vtělit do veršů plasticky: začal jsem se té jámy bát/ bylo v ní tajemství všech melodií/ i jednoslovných zvolání/ byla tam bota/ pití/ máma táta máta/ pája/ mína/ bác.

Ale básníkovo setkání s dětstvím nepřináší jen úzkost a obavy z budoucího vývoje. Nová divočina je nejen zneklidňující a varovnou, ale i vzrušující četbou. Zbořil sice vše velmi dospěle promyslel, avšak jeho zvídavé oko vykazuje známky zenové mysli začátečníka, abych si vypůjčil pro neotřelé vidění světa tento úžasný výraz róši Suzukiho. A největšími mistry této mysli jsou vedle zenových mistrů právě děti.

Ve druhém oddílu knihy, nazvaném stejně jako celek Nová divočina, nalezneme pouze šest básní. Oddíl je v knize odlišen zelenou barvou stránek. Možná je to jakýsi kratičký exkurz do vzdálené buducnosti, až vše opět pohltí divočina. Křoviska, akáty a túje tu nehledí na potřeby civilizace, nýbrž si Zemi berou za svůj domov a vše pohlcují do svých zelených pařátků: až se tu objeví/ řeknou že invazivní/ divočina pohltila asfalt/ domy i křehké květy automobilů. Zbořil tuto možnost imaginuje bez úzkosti, s mírnou ironií, i to je možný osud světa, avšak v jeho verších žádnou nenávist k lidstvu nenajdeme. Předvojem této nové divočiny je pro básníka všechno to křoví, které vzdoruje betonové civilizaci. Tahle nevyčerpatelnost života Zbořila očividně fascinuje: břízy se blíží/ krokem indiánů// mezi pražci/ natahují tětivu.

Mrazivě lepivý pocit budoucnosti

Třetí, nejrozsáhlejší oddíl knihy, pojmenovaný Život rostlin, nabízí nejexperimentálnější pohled na život vezdejší, a to v různých časových obdobích. Jednou se Zbořil vrací domů jako astronaut z jiné planety, jehož uklidňují zvuky Země, jindy pracuje coby vědec na Špicberkách. Roztávání permafrostu, jehož se mnozí odborníci nesmírně obávají, je popsáno záměrně až vzrušenými tahy: 4. den někdo vyšel ven a díval se/ 5. den děti se smály// ledovec sklouzl jako po másle/ nevoněl nijak/ nijak nezněl// večer jsme vzpomínali/ jaká skupenství má zvuk. Rovněž pětihory a atomová jádra se tu dočkají svých básní. V básni nazvané bloomberg Zbořil karikuje globální kapitalismus tváří v tvář klimatickým hrozbám, a jeho jazyk záměrně prochází jakoby Google překladačem: Walt Disney Co se týká jeho zábavních parků/ bude příliš horké pro rekreanty.

Současně při vší té hravosti si Zbořil stále uvědomuje, že situace je na naší planetě opravdu vážná: každý večer/ kyselý svit slunce/ až tě to nutí chodit na hřbitov/ ostatní korzují jak o život/ jako by léto nebylo. Paradoxní hra s nově objevenou planetou, kterou nalezneme v několika básních (vzhledem ke kosmickým cestám Elona Muska to za pár desítek let nemusí být tak úplně sci-fi), zesiluje naše pozemské vědomí: objevili novou planetu/ s pracovním názvem earth 2.0/ říkám ti před spaním. Neubránil jsem se při četbě těchto veršů divnému pocitu, který mi projel celým tělem, mrazivě lepivému pocitu budoucnosti.

Poslední báseň sbírky nese název letní tábor; její znepokojivá krása je jakýmsi pomyslným sklenutím této výrazné knihy současné české poezie. Odcituji ji závěrem celou, protože kondenzuje kvality, kterých Jonáš Zbořil v Nové divočině dosáhl: drahá družice našich životů/ vypustili jsme tě nad oběžnou dráhu/ není cesty zpět// až budeš usínat sama/ v temné doméně/ na špatném konci století// myslíme na tebe/ stále jsi v našich myšlenkách//máma táta/ máta.

Případným kritikům environmentální poezie, kteří budou camrat, že básně přírodu nezachrání (upřímně by mě zajímalo, o čem tedy člověk smí psát, domyslíme-li tuto výtku do důsledku), odpovídá náš básník prostě a živě: tahle báseň/ nikdy nebude lepší/ než sumýš.

Autor je básník, teolog, šéfredaktor literárního obtýdeníku Tvar.

Jonáš Zbořil: Nová divočina. Host, Brno 2020, 84 stran, doporučená cena 229 korun.

Jonáš Zbořil v redakci webu ČT art, foto: Josef Chuchma

Jonáš Zbořil (*1988), básník, redaktor, moderátor, publicista. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Profesně je především moderátorem Radia Wave, na němž kromě jiného připravuje literární pořad Liberatura. Časopisecky jako básník debutoval roku 2007 v Divokém víně. Později se jeho básně objevily i v některých dalších literárních časopisech. Je zastoupen v několika ročnících antologie Nejlepší české básně. Samostatně knižně debutoval sbírkou Podolí (2013); byla nominována na Cenu Jiřího Ortena a na Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Na jaře 2020 přišel se sbírkou Nová divočina. Zbořil se věnuje také hudbě, hraje s kapelou Sundays on Clarendon Road.

Obálka sbírky Nová divočina, repro: ČT art

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.