Sundays on Clarendon Road: Ekologie nás všechny spojí

Stejné myšlenky se mi honily hlavou i při cestě do pražského Braníka, kam jsem si s vypětím sil za rekordně horkého dne došel nejen o nové desce povídat právě s Jonášem Zbořilem.

V roce 2015 o Sundays on Clarendon Road časopis Fullmoon napsal: „Vítejte u počátku skvělé kapely, která dřív nebo později překročí hranice pražských hipsterských kaváren.“ Stalo se?

Nestalo, a rozhodně to nevadilo. Ani si nemyslím, že jsme takovéhle ambice měli. Spíš to byla taková floskule. Prostě jsme chtěli jen hrát. Uvědomili jsme si, že to nikdy nedotáhneme daleko, ale to nás donutilo dělat písničky, kterým budeme věřit.

A ten důvod hraní zůstal pro vás dodneška stejný?

Možná se změnil v tom, že skládání a hraní je teď pro nás něčím „ještě víc“, než bylo předtím. Nová deska totiž vznikla jako odpověď na krizi, kdy jsme si mysleli, že Sundays on Clarendon Road končí. Už jsme nevěděli, jak dál. Stal jsem se otcem dcery, Honza měl moc práce a nebyl na nic čas. A taky mě nebavilo, co Honza skládal, potácel se v kruhu, prostě to viselo ve vzduchu. Dlouho jsme nezkoušeli. Tomáš Havlen ale Honzu přemluvil, aby si koupil novej efekt. Začali jsme se zase pravidelně vídat, protože jsme měli novej zvuk a najednou sypali motivy do písniček jeden za druhým. Poslední dva roky jsme odehráli asi dva nebo tři koncerty, ale celou dobu jsme pracovali na desce a věděli jsme, že nás to nakopne. Uvědomili jsme si, že to nejlepší pro nás je být spolu na zkoušce a vytvářet si v bytě vlastní vesmír. Nejvíc mě vlastně baví si sednout do zkušebny a dělat písničky, všechno ostatní, třeba i PR, už ne. Máš kapely, který milujou hraní živáků, pro mě je to nejhorší.

Proč si na to někoho nenajdete?

Protože „najatej člověk“ by to mohl dělat líp, pak by to někoho mohlo víc zajímat a to by znamenalo, že budeme muset hrát koncerty. Já se na pódiu cítím jako na nějakým strašidelným místě.

Čeho se na pódiu tak moc bojíš?

Odsouzení. A taky toho, že to nebude nikoho bavit. Hudba je pro mě pořád intimní věc.

Takže hrajete spíš sami pro sebe.

To máš recht. Ale myslím si, že až budeme hrát materiál z nový desky, bude to jiný. Lepší.

Ovlivnila nové písničky i tvoje dcera?

Brutálně. Celá deska je o úzkosti z budoucnosti a o tom, jaký to je najednou být doma a mít rodinu. Jsou tam momenty něhy i zmaru. Minulá deska byla o smrti mý mámy, takže byla vysoce intimní. To je Solid State taky, ale teď to ohrožení přichází zvenčí. Navíc, na desce hodně pitchujeme vokály a používáme vokální efekty, což je pro mě taková metafora dětských sborů a symbolismus dítěte.

Ekologie, úzkost z toho, co bude, nejasné vyhlídky. Tvoje dcera v té budoucnosti bude muset žít. Kdybys ji neměl, díval by ses na to jinak?

No jasně. Asi by mi to bylo víc jedno a rozhodně bych přemýšlel nad tím, jestli mám děti mít.

A mám je mít, když je 19 hodin večer a sedíme tu v 35 stupních?

Nechci teď znít tak, jako že jsme to řešili dříve než ostatní, ale když jsme desku začali psát, mainstreamová média o klimatické krizi ještě tolik nepsala. Dnes je to každej den. Zemědělci mají plnej schedule rozhovorů, v nichž vysvětlují, proč se s půdou hospodaří blbě. Optimistický je, že to lidi čím dál tím víc zajímá.

Mám pocit, že to nezajímá úplně všechny.

Nemám strategii, jak to dělat lépe, ale rozhodně to nebudu vzdávat kvůli tomu, že to někoho nezajímá. Zajímavá analogie je třeba s uprchlickou krizí. Když jezdím k rodičům svý manželky, téma uprchlíků nás vždycky rozdělovalo, ale když řešíme klimatickou změnu, jde o téma, které i lidi ze starší generace, kteří mají studnu, vidí úplně stejně. Vedro štve fakt každýho. Klima není otázka etiky jako uprchlíci, ale toho, jestli přežiješ procházku z Podolí do Braníka. Jsem přesvědčenej o tom, že se to stane podstatný pro velkou část lidí. Jsem optimista.

Na Solid State se tenhle tvůj optimismus příliš neobtisknul…

Jsem totiž optimista až ode dneška. Jediná optimistická věc na desce je láska. Všechno ostatní jde do háje, ale alespoň my tři budeme spolu.

… a dívat se, jak vše kolem hoří, a k tomu jíst popcorn.

Přesně. Ale ta deska nemá šířit paniku nebo říkat něco hnusnýho, spíš má z člověka dostat přebytečnej přetlak. Nebo tak funguje alespoň pro nás.

Jak s tím vším souvisí to, že jste desku fyzicky vydali jako čínskou polévku?

Myslím, že to vymyslel náš kamarád Dan, kterej nám dělá vizuály. Solid State (pevné skupenství) je vlastně jen taková fáze, která možná brzy přejde. Je to metafora na pevný pořádky, který možná brzy odejdou, bude klimatickej apartheid apod. Instantní polévka je vtipná v tom, že se z pevného skupenství musí roztavit. Taky si myslíme, že fyzický nosiče jsou dneska celkem přežitý. A je super, že když tě to začne štvát, tak tu polévku sníš.

V tiskovce mluvíte o tom, že hudební průmysl za sebou třeba skrz nosiče zanechává velkou uhlíkovou stopu. Řešíte svou uhlíkovou stopu i v běžném životě?

Honza to řeší na pracovní úrovni, já mám třeba tendenci psát politikům a snažit se s nimi o klimatu bavit, což je asi naivní. Blbý je, že proaktivita v tomhle směru většinou znamená, že můžeš jen něco nedělat a ne něco dělat. Ale pořád hledám další skulinky. To, že o tom píšu politikům, je dobrý; to, že o tom píšu básně a písničky, je úplně k ničemu, ale když občas přijedu na čtení třeba do Třince, vím, že jsem ovlivnil aspoň pár lidí, kteří si o tom přečtou alespoň jeden článek navíc.

No, cíl máme asi všichni stejný. Akorát musíme najít společnou řeč.

Jasně. Nakonec se určitě najde někdo, kdo to bude umět komunikovat dobře. Greta Thunberg nikoho nespasí, kdo ji nesnáší, tak ji nesnáší. Je ale směšný, jak ji média vysvětila a udělala z ní hrozně snadnej cíl. Ale pak máš zemědělce, kteří mluví o selským rozumu, a to je podle mě nejlepší způsob, jak to komunikovat. Máme předražený brambory, který se dováží „třeba z Argentiny“, drahý vajíčka, máslo, to přece zajímá každýho. Možná se neshodneme na tom, co dělat, ale všichni se shodneme na tom, že voda není. Věřím, že ekologie je téma, který nakonec všechny spojí. Možná už bude pozdě, ale stejně tomu věřím.

Autor je publicista, redaktor nových médií v ČT

Sundays on Clarendon Road

Už zhruba deset let existující elektropopová dvojice Jonáše Zbořila a Jana Tůmy. Sundays on Clarendon Road jsou součástí nezávislého komunitního labelu Bad Names, který zastřešuje kapely s divným názvem a dobrou hudbou. Sundays on Clarendon Road vydali nahrávky Walking into Limbo (2012), Unward (2015), Pale Blue Dot (2016), PBD RMX (2017) a Solid State (2019).

O albu:

Sundays on Clarendon Road: Solid State
hudba: Jonáš Zbořil, Jan Tůma
texty: Jonáš Zbořil
hosté: Aneta Martínková (zpěv), Tomáš Havlen (baskytara), Yonatan Omer (bicí)
produkce, mix: Tomáš Havlen
mastering: Martin Havlen, ReSound studio
art direction: Dan Friedlaender, FRVR
foto: Karolina Ketmanová