Čí je ta píseň? Případ Bitter Sweet Symphony má konečně happy end

„Tohle je nejlepší píseň, kterou The Rolling Stones napsali za posledních dvacet let,“ ohlašoval jeden čas Richard Ashcroft na koncertech píseň Bitter Sweet Symphony. Za sarkasmem jen těžko skrýval smutek – práva na největší hit jeho skupiny The Verve a potažmo jeho kariéry mu na konci devadesátých let vzali právníci a přiřkli je Mikeu Jaggerovi a Keithu Richardsovi z rockových legend.

Mohl za to čtyřvteřinový sampl vypůjčený z orchestrální verze stoneovské písně The Last Time. Hit The Verve by bez něj nevznikl, zároveň však těch několik taktů z orchestrální předělávky Andrewa Looga Oldhama mělo s původní skladbou The Rolling Stones tak málo společného, že udělat z Jaggera a Richardse výhradní autory Bitter Sweet Symphony se zdálo být vrcholně absurdní.

Předmětná píseň v podání Verve – Bitter Sweet Symphony – z roku 1997, foto: ShareMania, video: YouTube

Právníci najatí bývalým manažerem kapely Allenem Kleinem (vlastnícím práva na písně Stones do roku 1971) dokázali nemožné a z krátkého útržku se najednou technicky stala celá píseň. Ashcroftovi zůstaly oči pro pláč a tisíc dolarů za nazpívání písně a napsání textu. Bitter Sweet Symphony, jeden z největších rockových hitů devadesátých let, vydělala za dvacet dva let novým majitelům práv údajně pět milionů dolarů.

Teď se zdá, že celý smutný příběh – dost možná jedné z největších nespravedlností v dějinách popu – dostal šťastný konec. Bezskrupulózní Klein před deseti lety zemřel a Ashcroftovi právníci zkusili kauzu znovu otevřít. Manažerův syn nečekaně souhlasil a přes současnou manažerku kapely Joyce Smyth si domluvil osobní setkání s Jaggerem a Richardsem. Celý problém jim vyložil a rockové legendy naznaly, že má pravdu. A Ashcroftovi autorská práva na píseň vrátili.

„Je to úžasný obrat, který mi vrátil důvěru v život. Umožnili ho svým milým a velkorysým gestem Mick a Keith, kteří souhlasili, že v autorských kreditech nebude jejich jméno a všechny jejich tantiémy přejdou teď na mě,“ prohlásil Ashcroft v květnu na předávání ceny Ivora Novella určené pro autory písní. Frontman The Verve tady obdržel zvláštní ocenění za celoživotní přínos britské hudbě. Muselo to pro něj být velké zadostiučinění. „Autoři písní často mluví o svých skladbách jako o svých dětech, a když jedno z nich někdo Richardovi vzal, bylo to pro něj brutální. Vydržel to, někdy byl trpělivější méně a někdy víc, ale vždy to pro něj bylo strašné,“ řekl časopisu Rolling Stone Ashcroftův manažer John Kennedy.

Případ Bitter Sweet Symphony je v mnohém typický pro hysterii kolem autorských práv. Klein byl údajně nepřítelem samplování, které se v hudbě deváté dekády nebývale rozšířilo. To, jak „zatočil“ s The Verve, Klein bral jako výstrahu pro kohokoliv dalšího, kdo by se chtěl přiživovat na odkazu klasického rocku. Jenže „samplovací“ džin už byl z lahve vypuštěn dávno, stál na něm hip hop i tehdejší podoba taneční hudby a nahrávací společnosti moc nevěděly, co si s tímto fenoménem počít. Na přelomu dekád vycházely prodejní trháky jako Paul’s Boutique od Beastie Boys nebo 3 Feet High and Rising od De La Soul sestavené skoro výhradně ze samplů a při následných tahanicích se majitelé práv naučili, že si za útržky písní mohou říct slušné částky. Čímž se samplovací trend vzápětí utlumil, nového úsvitu se dočkal o dekádu později, kdy se přesunul do šedých uliček internetu.

Sampl se dá exaktně odhalit a změřit, ale umělecká kreativita je postavená na inspiraci, jejíž hranice jsou někdy velmi mlhavé. „Nezralí básníci napodobují, zkušení kradou. Ti špatní znetvoří, co si vezmou, zatímco dobří z toho udělají něco lepšího, nebo alespoň jiného,“ napsal před skoro stoletím modernista T. S. Eliot. Jenže na poznámku klasika anglického písemnictví dnešní hudební průmysl příliš nehledí. Tenkou čáru mezi kreativní inspirací a zcizením hlídá armáda právníků připravená vyrazit kdykoliv do útoku.

Na vlastní kůži to před pěti lety poznali Robin Thickle a Pharrell Williams, autoři hitu Blurred Lines z roku 2013, které porota uznala vinnými z napodobení písně Got to Give It Up soulové legendy Marvina Gaye. Nešlo o sampl nebo o posloupnost akordů – tedy o skutečnosti, jež se dají exaktně odhalit, nýbrž o něco tak abstraktního, jako je „nálada a motiv“ písně. Blurred Lines byl otravný hit se sexistickým textem a videem, těžko fandit autorům něčeho takového – přesto se média shodla, že zdůvodnění poroty bylo navýsost absurdní. Oba autoři museli podle soudu zaplatit Gayeovým dědicům 7,4 milionu dolarů, které jim skladba vydělala.

Ještě v jedné věci je případ Bitter Sweet Symphony typický pro hudební průmysl posledních dekád – stojí v něm proti sobě relativně mladá kapela a rockoví dinosauři s obrovským majetkem, z něhož si mohou zaplatit nejlepší právníky. V plagiátorských kauzách jednoduše platí zákony džungle, v níž silnější obvykle vítězí. Dobrá vůle, kterou projevili členové The Rolling Stones v případě dlouholeté kauzy s Richardem Ashcroftem, je vlastně vzácná.

Možná ovšem Jaggerovi a Richardsovi došlo, že i oni sami mají máslo na hlavě. Refrén The Last Time jejich britského singlového hitu číslo jedna z roku 1965 totiž nápadně připomíná nápěvek tradičního gospelu This Might Be the Last Time, který o sedm let dříve nahrála afroamerická soulová skupina The Staple Singers. V šedesátých letech to nikoho nepřekvapovalo, bílé kapely často čerpaly z odkazu afroamerických hudebníků a dnes je to už promlčené. Zdá se, že v dějinách hudby nikdo není bez viny.