Ukradená nevinnost. Když prosáknutí desky na internet může zničit kariéru

Kultovní Radiohead zveřejnili v polovině letošního června sedmnáct hodin záznamů z nahrávacích sessions, na nichž v letech 1995–1997 vznikalo jejich vrcholné album OK Computer. „Není to moc zajímavý. A je toho hodně,“ přiznávají Radiohead v popisu kolekce MiniDiscs [HACKED]. Už její název naznačuje, že motivace vypustit archiválie na internet byla trochu jiná než vydělat peníze nebo poskytnout fanouškům vhled do nahrávacího procesu jedné z nejdůležitějších rockových desek posledního čtvrtstoletí. Skutečnost je taková, že kapele kdosi ukradl osmnáct minidisků a vydíral je, že pokud nezaplatí 150 tisíc dolarů, zveřejní materiál na internetu. Radiohead udělali jedinou rozumnou věc – záznam poskytli ke stažení sami s tím, že veškeré výnosy z prodeje půjdou na ekologickou kampaň Extinction Rebellion.

Kdo má trpělivost proposlouchávat se hodinami záznamů, objeví třeba osmiminutovou verzi Paranoid Android, bezpočet nikdy nevydaných akustických písní Thoma Yorka (vesměs milosrdně zapomenutých) nebo třeba hned několik pokusů nahrát píseň True Love Waits, kterou kapela nakonec ve studiové podobě zveřejnila až o bezmála dvě dekády později na desce A Moon Shaped Pool. Jsou to rarity pro nejvěrnější fanoušky – nic, co by mělo změnit běh dějin.

Podobných případů zcizených desek, které se následně dostaly ilegálně na internet, je za poslední čtvrtstoletí řada. V angličtině se pro ně vžilo slovo „leak“ (= prosáknutí, únik). Bývaly černou můrou nahrávacích společností: když se nahrávka ještě před oficiálním vydáním dostala na internet, výrazně to ohrozilo prodeje nebo přinejmenším narušilo marketingovou strategii. Po nástupu streamovacích služeb už tolik nehrozí, že by desky „unikaly“ třeba z továren, kde se vyrábí fyzické nosiče, i proto leaků výrazně ubylo.

Média se „hacknutí“ archivu Radiohead hojně věnovala, adekvátně ke statusu kapely i desky. Ovšem servery píšící o hudbě paralelně v minulých dnech sledovaly ještě další příběh zcizené nahrávky, který měl na svého tvůrce a jeho kariéru o dost vážnější dopad.

V roce 2013 se jméno anglického producenta a zpěváka indického původu Jai Paula objevovalo v seznamech největších nadějí. Měl za sebou sice jen tři singly, ale v kapse smlouvu s významnou značkou XL Recordings a v přípravě dlouhohrající desku. Jeho písně svébytně míchající funk, elektroniku a indickou lidovou hudbu samplovali Beyoncé i Drake a v The New York Times o něm psali jako o „novém Princovi“.

Jenže v dubnu 2013 se na internetu zničehonic objevila kolekce jeho nedodělaných skladeb, jak se později ukázalo, zcizených z kompaktního disku, který tvůrce kdesi nechal ležet. Média brala tento „leak“ jako regulérní desku a vlivný server Pitchfork ji dokonce zařadil mezi nejlepší alba roku. Někteří novináři si tehdy mysleli, že se jedná o neobvyklou marketingovou strategii, a nezmasterované skladby dávali za příklad autenticity. Jenže Jai Paul měl úplně jiné pocity.

„Chápu, že lidé byli rádi, že konečně desku slyší, ale mně to zabránilo dokončit písně tak, jak jsem zamýšlel. Byl jsem zničený, nebyl jsem schopný to pobrat. Cítil jsem se na všechno sám a přišlo mi strašné, že nikdo jiný neviděl situaci tak jako já – jako naprostou katastrofu,“ vzpomíná Jai Paul o šest let později a píše o „snu, který mi někdo roztrhal před očima“ a „ztrátě důvěry ve všechno“. Prosáknutí desky umělce paralyzovalo natolik, že na několik let úplně přestal dělat hudbu. Až roky terapie mu pomohly se s nastalou situací vyrovnat.

Všechno nakonec dobře dopadlo – v rámci možností. V polovině června Jai Paul vypustil zcizený (a stále nedodělaný) materiál na streamovací služby pod jménem Leak 04-13 (Bait Ones) a otevřeným dopisem, v němž vysvětloval okolnosti případu, uzavřel tuto nepříjemnou kapitolu svého života. Navíc jako bonus vydal dvě nové skladby, které zřejmě ohlašují jeho návrat k hudbě. Jemná melancholie Do You Love Her Now a He ale jako kdyby odrážela trochu jiný stav mysli, než byla hravá euforie písní z Leak 04-13 (Bait Ones). O šest let později zní Jai Paul jako někdo, komu byla zcizena jeho nevinnost.

Na „prosakování“ desek se stejnou měrou podílejí hackeři, novináři i lidé zevnitř nahrávacího průmyslu. Nedokončené nahrávky nejsou před nikým v bezpečí. Muzikanti se tomu musí přizpůsobit. Když rappeři Kanye West a Jay-Z natáčeli v roce 2011 společnou desku Watch the Throne, starali se o převoz dat mezi studii zaměstnanci bezpečnostní agentury. Madonně ukradli hackeři před čtyřmi lety materiál z nedokončené desky Rebel Heart. „Bylo to jako znásilnění,“ popsala nedávno zpěvačka v rozhovoru pocit, kterému nejspíš Jai Paul rozumí. Jistou útěchou tomuto anglickému producentovi může být fakt, že má zajímavý příběh, jenž mu může napomoci v další kariéře. Stejně jako Radiohead dost možná pochopil, že prosáknutí desky se dá využít i k něčemu pozitivnímu