Jak zhudebnit trauma čili tři alba o úzkosti

Fotografie z obalu desky The Origin of My Depression australské elektronické hudebnice, která si říká Uboa, zachycuje nemocniční lůžko a polovinu těla pod bílou dekou. Je to působivý obrázek, v něčem skoro meditativní. Ve skutečnosti zachycuje první chvíle hudebnice po probuzení se v nemocnici po pokusu o sebevraždu. Její únorová deska zní jako deník někoho, kdo měl v plánu opustit tento svět.

„Mám pro tebe rakovinu. Jsem porno, které nikdo nesleduje. Opuštěná na disku. Nedotknutá. Jsem plastová taška. Nikdy, nikdy se nerozložím,“ zpívá Uboa v Lay Down and Rot (Lehni si a hnij) do cinkání a jemných tónů harfy. Píseň vzápětí vystřídají brutální industriální hlomozy Don’t Leave Me – tahle skladba zní jako hroutící se nebe. Uboa dávkuje zlomy mezi náladami naprosto bez varování – nejprve hraje něžný klavír, o chvíli později se na posluchače řítí smrtící hlukové poryvy temného ambientu. Bipolární kolotoč, z něhož není úniku.

Osm a půl minuty trvající An Angel of Great and Terrible Light je dialogem se stvořitelem, který někde udělal chybu. „Boží milost je nekonečná, nicméně nechal pootevřené dveře,“ začíná působivá skladba, v níž Uboa křičí do distortovaných doom metalových riffů. V závěrečné, téměř jedenáctiminutové Misspent Youth šeptá do klavírních tónů rozmazaných do ambientních ploch enigmatický text o svém vyrovnávání se s jinakostí a v posledním verši sděluje: „Peklo je má pravda.“

Když Uboa se svým experimentálním hlomozem pátrá po „původu své deprese“ (jak zní překlad názvu desky), je to nevlídná procházka po traumatech, životních omylech i neschopností naplnit společenskou normalitu. Posluchače bere s sebou jen tak mimochodem a ten někdy může propadnout pocitu, že poslouchá něco, co by ve skutečnosti ani slyšet neměl.

Neméně znepokojujícím poslechem je deska Sirens od britského producenta Kevina Richarda Martina. Ten je spojovaný hlavně se svým uměleckým jménem The Bug a explozivními beaty čerpajícími z klubového undergroundu. Ovšem elektronické rytmy a rappery na Sirens střídají pomalu se valící syntezátorové drony zachycují úzkostné stavy autora během prvních měsíců života jeho prvorozeného syna. Potomek se bezprostředně po porodu ocitl ve vážném nebezpečí a musel podstoupit několik nebezpečných operací – deska je Martinovým pokusem zachytit tíživou nejistotu a strach rodičů.

Příběh vyprávějí již názvy tracků – úvodní There Is a Problem udá mrazivý tón evokující sterilní chlad nemocničních čekáren se bzučícími zářivkami nebo s vrzajícími koženými sedačkami. Life Threatening Operation II je jedenáctiminutová ambientní suita zhudebňující napětí při čekání na výsledek operace. V pomalu plynoucích dronech se snažíme zachytit jakoukoliv naději a děsíme se okamžiku, kdy se otevřou dveře sálu a ven vyjde doktor. Přinese dobrou, anebo špatnou zprávu? V následné Alarms se ozývají vzdálené sirény (sanitek?) podtrhující naléhavost situace. Deska končí skladbou s průkazným názvem A Bright Future, ale optimismus či euforie z konce útrap je tady spíš tlumená; zničující zážitek nechce jen tak odejít.

Rovněž na Sirens se svým způsobem ocitáme v pozici voyeura, který dostal možnost nahlédnout do nejtemnějších zákoutí něčí mysli a spatřil tam děs. Instrumentálním skladbám navíc abstraktní neuchopitelnost přidává na intenzitě prožitku. Coby The Bug se Kevin Richard Martin už skoro dvě dekády snaží zachycovat apokalyptické společenské nálady, ovšem Sirens je jeho zatím zdaleka nejosobnější počin.

Martin letos už stihl vydat i novou desku svého dalšího projektu – King Midas Sound. S ním v minulosti prozkoumával hájenství dubu a reggae, obzvláště jedné romantické odrůdy jamajských žánrů označované jako lovers rock. Na letošní desce Solitude King Midas Sound písně o lásce převrací úplně naruby – jamajský básník Roger Robinson, druhý stálý člen projektu, tady do Martinových ultraminimalistických podkladů rekapituluje rozpad svého milostného vztahu.

Robinson desku popsal jako „meditaci o ztrátě“ a v The Lonely svým barytonem recituje: „Vidím osamocení ve své tváři. Když jsi sám v určitém věku, lidé se k tobě chovají jako k hnusné vyrážce.“ V You Disappear se mísí vzpomínky na šťastné chvíle v minulosti s obrazy prázdného domu, který s přítelkyní sdílel. Na Who – asi nejvíce bolestivém tracku desky – Robinson nahlas přemítá katatonickým hlasem, s kým jeho bývalá jí, chodí ven a spí. Zoufalství si tady podává ruku s mužskou ješitností, rána v srdci vypadá, že se nikdy nezahojí.

Písně o zlomeném mužském srdci jsou samozřejmě v popu tím možná největším klišé. Jenže mrazivý dekonstruovaný dub, jímž Kevin Richard Martin podkresluje Robinsonovy temné monology, odkazuje k něčemu temnějšímu, než je dočasné zoufalství z konce vztahu. Řídká, rozpadající se struktura instrumentálek má zachytit nedobrovolné osamocení člověka, nenaplnění základní lidské potřeby blízkosti s druhými lidmi. A tady Solitude oslovuje trochu jinou stránku našeho já, než jen tu momentálně ublíženou. King Midas Sound se tu daří zhudebnit naše nejhlubší strachy.

Populární hudba je poslední roky posedlá zachycováním nejrůznějších temných emocí. Z písní o úzkostech se pomalu stává hitparádový mainstream – hvězdy nám vzkazují, že jsou trochu jako my, i ony jsou někdy nesvé. Působí to vlastně uklidňujícím dojmem. Ovšem natočit desku, u níž se posluchač bude cítit skutečně, „autenticky“ nepříjemně, je úplně jiná disciplína. Uboa, Kevin Richard Martin a King Midas Sound takové nahrávky vydali. Konfrontace s vlastními strachy může mít také terapeutické účinky. Pro tvůrce i pro posluchače.