Jedna báseň z bytu do bytu. Autoři čtou v karanténě: Jiří Štěpán

Jiří Štěpán si nepotrpí na dramata, patos a emocionální vzmachy. Jeho mluvčí zůstává za všech okolností klidný, smířený, ačkoli nepodniká nic menšího, než že hledá místo člověka ve světě. Impozantní kombinatorikou zdánlivě nesouvisejících pasáží a disparátních veršů, jejich konfrontacemi, nečekanými juxtapozicemi a vytvářením neobvyklých paralel se Štěpánovi daří ilustrovat přetržitost a roztříštěnost naší situace: otočit zrcadlo sem a potom zase jinam, jednou na člověka v přírodě, podruhé na společnost v člověku, s vírou, že vznikne nějaký celek.

Na úvod autor cituje Johna Ashberryho, v roce 2017 zesnulého básníka, jehož výsostným zájmem byl jazyk a podstata tvůrčího aktu: „Slova jsou pouhé spekulace (z latinského speculum, to jest zrcadlo): hledají a nemohou nalézt poslání hudby.“ Jde o pasáž ze sbírky Self-Portrait in a Convex Mirror (1975), za niž americký básník obdržel Pulitzerovu cenu a dvě další nejvýznamnější domácí literární ocenění současně. Ashberryho sbírka je meditací nad stejnojmenným obrazem italského manýristického malíře první poloviny 16. století (Francesca) Parmigianina, v češtině nesoucím název Autoportrét (konvexní zrcadlo); malíř se na něm zobrazil v konvexním zrcadle s obří rukou v popředí (a dílo má ve sbírkách dílo Uměleckohistorické muzeum ve Vídni). Čím je pro Ashberryho ve sbírce Self-Portrait in a Convex Mirror vizuální umění, tím je pro Štěpána v Tekutém zrcadle hudba: jakousi konstrukční oporou a současně smyslovým klamem. Je mu spojnicí nesourodého: jedna melodie tvoří druhý hlas k jiné, nějak k sobě přece mohou patřit všechny, aniž by čtenář zažíval nepříjemnou kakofonii, tříšť hluků. Jiří Štěpán už to umí zařídit, že vznikne ne-li harmonie, pak přinejmenším zajímavá polyfonie či „brutální rytmika“ v jakémsi tlumeném fortissimo. („Na duchovní zážitky nevěřím/ ale fyzický prožitek ticha, ruchů a rytmů/ se jim může blížit; Zbývá jen hudba/ kterou musíš číst/ a stránky knih/ kterým nutno naslouchat“.)

Přitom subjekt ve Štěpánově sbírce není zrovna sebevědomým dirigentem, spíše jednou tenkou notičkou z mnoha, jejíž individuální tón sotva zaslechneme. Notičkou, která vypadla z osnovy a zřejmě i z celého partu a jejímuž plurálu se těžko věří: „my“ zní mnohem spíše jako „vy a já“. Hudba slov je nenápadná, proto jako zesilovač poslouží kontrast. Slova nestačí: „Napsané nic nezní tak/ jak je to doopravdy.“

Báseň často v Tekutém zrcadle začíná otázkou a pídí se po odpovědi: tu by mohl poskytnout onen orchestrion, který básník rozehrává, obezřetné nahlédnutí do tekutého zrcadla, které odráží mnoho faset, jež si v celek musí čtenář poskládat sám. Nikdo čtenáři také neslíbí, že bude smysluplný, že bude poskytovat úplné vyčerpávající odpovědi na položené otázky. Nepříjemnost spočívá v tom, že poslech hudby si většinou nedopřejeme na návštěvě živého koncertu: je to reprodukované, obehrané, je slyšet cvakání přehrávače, který simuluje skutečnost:

Asistovaná reprodukce. Hraje tak nahlas
že posluchači neunikne šelestivý zvuk pásky
a absence opravdově prožitých citů a humanity

Začíná převažovat dojem, že „my“ jsme prvkem jakéhosi algoritmu, jehož budoucí vývoj nedokážeme předvídat; že jsme diváci, „ale tohle není film“. „Ukaž mi noc, která nevrcholí ránem“, klade básník svému partnerovi v debatě řečnický požadavek, jenže „zákon mluví jasně“. Jsme obětí toho, co jsme vytvořili jako nápodobu toho, co bylo vytvořeno, a „ticho je sbor“, jak stojí v jednom verši.  Do ticha má básník odvahu nechat zaznít kategorické, nezpochybnitelné básnické výroky jako „Frázím je svým způsobem vlastní epický charakter“; „Dobré příběhy neobsahují jen velké celky“; „Kroky, ty jako jediné předznamenají/ změnu“ atd. atd. Básně si tu často vybírají termíny z teorie literatury, hudby a filozofie, ale i další cizí označení (interpretace, dekonstrukce, iniciace, demytizace, soundtrack, rewind, lament, coda, tónina). Odtažitost a konstruovanost je v těchto pojmenováních hmatatelná. Autor však nastavuje svému světu své vlastní zrcadlo, jeho kategorické výroky si nenárokují obecnou platnost.

Tekutá realita není označení nové, ale to neznamená, že neplatí. „Zajímá mě člověk jako druh a jeho role ve světě. Kontrast člověka jako civilizovaného tvora a člověka jako zvířete je hlavním tématem mých básní,“ řekl Jiří Štěpán vloni v jednom rozhovoru. Touží, jak píše ve sbírce, „prolomit led mezi vyjádřením prožitku člověka/ a kvintesencí lidství“. Jenže on to kontrast není, člověk je civilizovaným zvířetem, a právě tato nevyhnutelná syntéza vede k mnoha nepříjemnostem, které tato sbírka dobře zachycuje. „Žijeme ve světě / kde pořád něco nějak dopadá / a smrt z nikoho lepšího člověka neudělá.“

Člověk nutně pobývá v přírodě, i se svými přístroji a udělátky, s trapností, kterou vytvářejí, s nápodobou nápodob, s nápodobou přirozenosti, ono to nějak dopadne. Trochu jako rostlina žakaranda: vypadá nádherně, její název zní exoticky a vtipně zároveň, září nepřirozenou fialovou, vypadá jako z nějaké fantasy krajinky – a odpudivě páchne.

Jiří Štěpán: Tekuté zrcadlo. Host, Brno 2019, 96 stran, doporučená cena 199 korun.

„Mám na starost celou fantastickou sekci, české i zahraniční knihy. Takže většinu času procházím nabídky z agentur a hledám zajímavé tituly na překlad. A ve zbylém čase se snažím najít ty nové hvězdy na české scéně, což znamená procházení spousty rukopisů, které nám potenciální debutanti pošlou,“ říká o své redaktorské práci Jiří Štěpán, velký fanda sci-fi a fantasy, čemuž i odpovídá, jak vidno, i fotografie autora, foto: archiv Jiřího Štěpána, zdroj: Vanili.cz

Jiří Štěpán (*1990) básník, redaktor, hudebník. Narodil se ve Frenštátu pod Radhoštěm, žije v Brně, kde pracuje jako redaktor žánrové literatury v nakladatelství Host. Hraje na basu v hudebním tělese Národní divadlo. Co se poezie týče, stal se hlavním laureátem jedné z kategorií Literární ceny Vladimíra Vokolka (2015) a finalistou Literární soutěže Františka Halase (2016). Samostatně knižně debutoval sbírkou Tekuté zrcadlo (2019).

Obálka básnického debutu Jiřího Štěpána, repro: Host

Postprodukce: Ondřej Mazura a Petr Šprincl.

POZNÁMKA REDAKCE: Rubrika Jedna báseň z bytu do bytu je volným „koronavirovým“ pokračováním rubriky Jedna báseň. Jak původní, tak nynější dočasná rubrika, která tímto dílem s Jiřím Štěpánem končí, má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.