Jedna báseň. Autoři čtou: Ivan Acher

„V devadesátých letech Ivan napsal řadu drobných básnických cyklů, které v roce 1997 shrnul do výboru Psí mlíko vydaného vlastním nákladem, později ještě s libereckým fotografem Šimonem Pikousem vydal sešit Bo nehymeť vstana. Tím svou dráhu aktivního básníka v podstatě ukončil a věnoval se víc a víc hudbě. Obě zmíněné knížky se šířily především mezi přáteli a známými, případně po regionálních knihkupectvích,“ píše v doslovu k průřezu Acherovou poezií jeho editor Pavel Novotný. Jde o básně datované roky 1992–1997, od autora, který v třiadevadesátém roce oslavil dvacáté narozeniny. Takže plus minus po čtvrtstoletí a poté, co pisatel oněch básní je dvakrát tak starý, než býval při jejich vzniku, vstupuje tato Acherova umělecká aktivita v obecnější známost. Nakladatelství dybbuk, jež se výboru Nate tumáte ujalo, je totiž na poli experimentující a „okrajové“ české literatury zavedenou a respektovanou značkou. A poezie libereckého rodáka je právě taková.

Je zřejmé, že z dvacátníka Achera se verše jenom řinuly, že přetlak byl téměř enormní, ale přitom jde o básně lapidární, stručné, osekané, jakkoliv se v nich s barokizující opulentností mění výrazivo. Jednou je to téměř morgensternovská hudba nototvarů, podruhé archaismus kralické verze biblického jazyka, jindy jde o princip a dikci říkanek: „pro škubání slepice/ postaven byl dům/ na zatínání tipce/na špalku šikmo rum“. Acher zkoušel, kolik jazyk unese a kam ten smysl odnese. Nepočínal si však metodou programových experimentátorů, kteří někdy postupují při stavbě textu s inženýrsko-matematickou soustavností; Acher se nechal vést intuicí, jakousi vnitřní hudbou, kterou ventiloval slovy.

Nelze si nevšimnout, že při veškeré hravosti, ulítlosti a také časové i místní neurčitosti autorových veršů ty básně evokují syrový svět, ruralistickou tíži a surovost, kde ještě smrt není uklizena za zdi, nýbrž – obrazně řečeno – leží na špalku, všem na očích. Editor knihy Pavel Novotný píše, že Acher texty tvořil „jako otisk prostředí, které ho formovalo a formuje dodnes: severočeské příhraniční městečko ovlivněné českým, německým i polským životem, přízračná krajina Jizerských a Lužických hor, jazykové trojmezí, v němž rezonují dramatické pohyby minulosti i současný uleželý bordel“. Editor pak v informovaném doslovu rozklíčovává některé z předobrazů, reálné scény, z nichž jisté básně vycházejí.

Byla to od Ivana Achera v devadesátých letech ironická hra se slovy, vážně provozovaná stranou literárního provozu. Nevadí, že „doopravdy“ vyšla knižně až nyní. Stylovou tečkou budiž čtyřverší Jak je: „Dobře bylo/v starém světě.// Ty, co zbili/ zapomněli.“

Ivan Acher: Nate tumáte. Edičně připravil a doslov napsal Pavel Novotný. Vydal dybbuk, Praha 2019, 156 stran, doporučená cena 229 korun.

Ivan Acher v redakci webu ČT art, foto: Josef Chuchma

Ivan Acher (*1973) skladatel, básník – a vůbec. Narodil se v Liberci, žije v Nisském mlýně v Hrádku nad Nisou, občas přebývá v Praze. V rodném městě na tamní Technické univerzitě vystudoval obor textilní design. Prošel řadou zaměstnání: prodavač v knihkupectví, sociální pracovník, tesař, klempíř, odborník na výškové práce, dendrolog. Hudební autodidakt, který dnes patří k nejvyhledávanějším skladatelům scénické hudby; uvádí se, že zkomponoval doprovod k bezmála dvěma stovkám divadelních či filmových děl. Byl nominován na cenu České filmové kritiky, Českého lva, Cenu české divadelní kritiky, Cenu Alfreda Radoka, Cenu Dosky… Zakladatel WCAAM – celosvětového centra autodidaktů pro převzdělávání školených hudebníků zpátky na amatéry. Jeden ze dvou zakládajících členů uměleckého sdružení Volné radikály. Píše hudbu pro Agon orchestra či pro NUO modernüberjazzbigband. Jeho orchestrální skladby zazněly na festivalech vážné hudby v Praze (Pražské jaro), Hamburku, Vídni, Bratislavě, Budapešti i jinde. Autorsky i interpretačně se zapojil do projektů VRRM Vladimíra Václavka nebo Autopilote Pavla Fajta, trvale vystupuje s jazzovým allstars minibigbandem NUO. V dubnu 2018 měla na Nové scéně Národního divadla v Praze premiéru jeho první opera Sternenhoch, zkomponovaná na motivy romaneta Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha a s libretem napsaným v esperantu.

Nezůstalo jen při hudbě. Vstoupil na pole grafiky (grafická dílna Epicentrum), fotografie (cykly Gulliverovy cesty, Dušičky, Samci s mláďaty) filmových projekcí (k titulům Magorova summa, Proces, Srdce temnoty). V devadesátých letech poměrně intenzivně psal poezii, průřez touto tvorbou přinesl svazek Nate tumáte.

Obálka sbírky Nate tumáte, repro: ČT art

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky Josefem Chuchmou.