Jedna báseň. Autoři čtou: Tomáš Čada

Slovo láska v té knize stojí v permanentní opozici ke slovu válka, jejich různě pojaté významy rovněž. Vstupní báseň vlastně sumarizuje a představuje celou, z větší části v du-formě psanou sbírku: shrnuje ji při tom s pochybnostmi o možnostech poezie při vyjadřování životních realit, které jako by ji přesahovaly, které jako by nebyla schopna uspokojivě podat, oproti nimž je každá báseň slabá, jak se ve vstupním textu píše – ostatně jmenuje se Rizika básně. Čada je na sebe plně přejímá. Toto břímě vleče podobně jako anonymní vykořeněný člověk smýkaný dějinnými okolnostmi, jehož abstrahovaný osud je jedním z hlavních motivů sbírky (S sebou/ prakticky nic a obrovské břímě/ co nechali tam — Někde/ Doma?).

Láska má mnoho podob, to je samozřejmé jako úsloví, které takto vzniklo, ale Tomáši Čadovi se nejspíš zdá, že svět má málo lásky plně si uvědomované. Kromě lásky ke konkrétním lidem (manželce, partnerce, vlastním dětem) jde přece o lásku k člověku obecně – o humanismus. A v tomto punktu člověk, my, selháváme podobně jako poezie v úkolu popsaném v předešlém odstavci. Vše o lásce, myslím si, je vše o selhání v lásce: o neschopnosti milovat, o tom, jak v lásce nedostačujeme, případně jak velká námaha je lásku oddaně „provozovat“ a obstát v ní a pro ni, jak dostát jejím nárokům; nebo je Čadova kniha také o tom, jakou má láska odolnost vůči automatizaci a mechaničnosti, jinak řečeno sdílené nutnosti.

Vše je zcela dosloveno v básni následující, v Básni o dětech: při pohledu do tváře vlastního děcka člověk, otec-básník, nahlíží do tváří nejmenovaných, neznámých zavražděných dětí – zabitých ve jménu jakékoli ideologie či pravdy, totiž dětí nahlížených skrze tuto pravdu jako nepřátelé. Drastičnost scén umocňují citáty z dopisů nebo z výroků vrahů či vražedchtivých lidí z různých epoch a bratrovražedných bojů (Nemluvňata vyletovala/ velkým obloukem do/ vzduchu/ a my jsme je stříleli ještě v letu,/ než stačila dopadnout). Soukromé pohodlí, opakovaně převalované v ústech této sbírky, versus nespočítaná pravděpodobnost, s níž zrání blízkých, dětských těl a myslí nebude narušeno čímkoli vnějším. Jak se ukáže, láska má k válce mnohem blíž, zdaleka není jejím protiplem. Jako kdyby s ní byla v milostném vztahu.

Řada následujících básní se věnuje mladé rodině vzniklé narozením dítěte – zázrakem, na který se čekalo. Děti se okamžikem zrození stávají „živými štíty“ rodičů (Máme je / pro jistotu; Uděláme si dítě aby tu aspoň kříslo). Krypta rodiny je hrobem skromnosti, protože nyní je třeba vydělávat, živit, kupovat si klid (láska dvě děti stavební spoření/ leasing na auto dům byt a zahradu). Láska se tu ocitá vedle prakticistních životních úkolů: v patřičném sousedství. Ještě častěji než pohodlí (pohoda, útulno) je tu ovšem skloňována čistota, neposkvrněnost, nevinnost.

Přesně od poloviny sbírky Vše o lásce, tam, kde mizí vlastní rodina s dětmi (a také vlastní autorovo dětství), se sbírka láme do vzteku, zloby, beznaděje a citelně zvulgární. Začínají vylézat špína a hnus, též ve jménu lásky (třeba když je opakovaně řeč o ukrajinských prostitutkách). Tři králové na cestě k pohodě a pohodlí jsou však vlastně titíž jako v první polovině knihy: výdrž, výkon a výsledky, jimiž jsou lidé poměřováni v rámci předposledního soudu. Se sprostými slovy u autora rovněž stoupá frekvence formálních her a nápodob jakýchsi biblických či bájných, starobylých literárních forem i příslušného jazyka: tady se najednou „vece“ a slovosled inverzní, zřetelněji se rytmizuje. Rysy a prvky literární a náboženské slovesné tradice dostávají ošklivou roli formulovat jakousi zradu či podvod.

Symbolem zla v celé Čadově knize je voják, a ještě spíš vojsko, anonymní soubor ozbrojenců, kteří jsou „oheň a břit“ a ničí vše na potkání, případně podle pokynů pouze přihlížejí masakrům. Záleží ovšem, jak zničené hmotné i nehmotné statky pojmenují ti, kteří o ně přišli: zmařené kovářovo dílo může být jen „výrobek“, čerstvý pekařův chléb byl jen „jídlo“, spálená vědcova kniha byl jen „nápad“, zabití matčini synové jsou jen „láska“ – když to všechno správně pojmenuješ, zlehka, o nic nejde, o nic nepřicházíš, nic se neděje. Slovem vražda nikoho nezabiješ, upomíná autor v básni Agitace sémantická. Jde jen o pojmenování, to jazyk určuje, jak se nás svět dotkne a zda to bude bolet.

Slovem zabít nelze, anebo jen trošku. Ve světě jazyka je velmi nebezpečné používat slovo láska, operovat jím. Tomáš Čada to dělá prakticky v každé básni této sbírky: slovo láska je tu tolikrát vykucháno, násilím přistrkáno vedle jiných, jsou s ním vytvořeny šokantní dvojice a skupinky, je zmasírováno, poničeno, zmanipulováno k určitým záměrům. Slovo láska je proti reálné lásce velmi slabé, anebo je slabé právě tak jako ona: má láska vůbec nějakou moc, zejména proti válce, která jako její milenka nahlíží do pokoje monitorem počítače a seznamuje se s utěšenou rodinkou?

Tomáš Čada: Vše o lásce. Vydal Jan Těsnohlídek, nakladatelství JT´s, Krucemburk 2019, 56 stran, náklad 500 výtisků, doporučená cena 147 korun.

Tomáš Čada v redakci ČT art, foto: Josef Chuchma, ČT art

Tomáš Čada (*1985), básník, učitel. Narodil se v Jihlavě. Nedostudoval bohemistiku na Filosofické fakultě UK v Praze, český jazyk a literaturu absolvoval na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Nyní žije v Praze a učí češtinu na dvou školách v jedné ulici, totiž v Ječné, kde se jednak nachází elektrotechnická průmyslovka, jednak gymnázium a další školní stupně pro žáky se sluchovým postižením. Než se Čada takto profesně usadil, byl mimo jiné knihovníkem, vykládal kamióny, hlídal v supermarketu, umýval okna.  Občas publicisticky přispěl do denního tisku. Redakčně i organizačně byl roky spjat s literárním časopisem H_aluze, vycházejícím v Ústí nad Labem. Samostatně knižně debutoval roku 2013, kdy mu v opavském Perplexu vyšla básnická sbírka Spodní patra.

Tomáši Čadovi vyšla v loňském roce druhá básnická sbírka, Vše o lásce, kniha s velkým, ovšem černým srdcem na obálce (prvotinu Spodní patra vydal r. 2013 Perplex v Opavě), repro: ČT art

Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura

POZNÁMKA REDAKCE: rubrika Jedna báseň má za cíl autorským čtením a interpretujícím (nikoliv recenzujícím!) textem představovat básnické tituly, které se na trhu objevily v nedávné době, řekněme v posledním půlroce, někdy i o něco dříve. Není to rubrika přísně výběrová, nýbrž mapující, i když kvalitativně nechce poskytovat prostor úplně jakékoliv produkci, to znamená například vysloveně juvenilní. Má-li přesto někdo pocit, že tomu tak v některých případech je, pak primární odpovědnost jde za editorem této rubriky (Josefem Chuchmou).