Jedna báseň. Autoři čtou: Dominik Obruča
Prvotina Dominika Obruči Když jsem byl člověkem – to jsou básně psané jednoznačně z pozice autorské, subjektivní, často těžící z pisatelových cestovatelských objevů a pozorování světa venku, třeba i oknem kavárny, tedy zkušeností, které Obruča zúročuje také přednáškově.
Obručův debut obsahuje asi čtyři desítky básní rozdělených do pěti bezejmenných oddílů. Autor v nich vesměs buď vyjadřuje okouzlení světem a životem, nebo naopak své pochybnosti nad jejich současnou podobou, a povzbuzuje sám sebe k vůli své obavy překonat: „Žít, každý den začít znovu, znovu se postavit Vášním a Touhám. Krotit svá nenaplněná Očekávání a zbytečné deprese. Najít odvahu a překonat nihilismus. Převzít odpovědnost za svá rozhodnutí. Nebát se bojovat sám se sebou, nebát se věčného souboje s chmurami a pokušením,“ píše v prozaických větách.
Souboj s chmurami a pokušením, ale i s chtíčem a nežádoucími představami, či s pýchou, strachem a nedůvěrou, se vztekem, ba „s krizí mý osobnosti“, je tak předmětem mnoha básní tohoto svazku, v němž se světlé a stinné emoce střídají v tempu přiměřeném autorově životní pozici a věku, kdy je potřeba přijmout zodpovědnost za vlastní osud a podílet se na jeho podobě, k čemuž neodbytně patří i generační vymezování a jistá radikalita nebo potřeba blízkosti a lásky (třetí oddíl je věnován básním milostného rázu). K onomu období v lidském životě se také pojí citlivost k sociální nespravedlnosti a odpor k manipulaci „systémem“, ke zbytečnosti války nebo ničení přírody; takových „idealistických“ básní je ve sbírce několik (například text o mrtvém kraji Jáchymova, v němž není ani stopy po uctění muklů, kteří tu dřeli v uranových lágrech). Přestože je autorovi bližší volný verš, v kratších, hravějších básních koketuje s rýmem.
Básně polohy optimistické či okouzleně pozitivní se často odkazují k autorovým zážitkům z cizích krajin, z objevování neznámých končin a jejich kultur (například báseň Cesta do Ameugny, text o krajině Slovenska, o Burgundsku nebo úcta k masivu kavkazské hory Tebulo).
Kontemplativně laděné texty prvního oddílu uvozují knihu apostrofou boha: „vyslyš mou prosbu nejvroucnější:/ Dej, abych byl!“ – prosí básník marně hledající dokonalost v tvarech, vůních, metaforách či ženě, stejně jako přemlouvá sebe, aby věnoval pozornost promlouvajícímu tichu a dokázal vnímat bolest a utrpení jako cestu k poznání.
Dominik Obruča: Když jsem byl člověkem. Malvern, Praha 2019, 74 stran, doporučená cena 190 korun.
Dominik Obruča v redakci ČT art, foto: Josef Chuchma, ČT art
Dominik Obruča (*1992), básník, prozaik, cestovatel a fotograf (www.dominikobruca.eu). Vystudoval sociologii na FF UK a mezinárodní rozvojová studia na PřF UPOL. Pobýval v americké Iowě, indickém městě Pune nebo v italském Turíně. V letech 2015 a 2016 se několikrát zapojil do humanitární pomoci uprchlíkům na Balkánské trase. Inspiruje ho ekumenická komunita Taizé, je skautem a zajímá se o rozvojovou žurnalistiku. Pracuje na rektorátu Univerzity Karlovy. Publikoval v časopisech Ink a Host. Jeho prvotina Když jsem byl člověkem vyšla díky crowdfundingu.
Obálka básnického debutu Dominika Obruči, repro: Malvern
Natočili: Ondřej Mazura a Josef Chuchma
Střih a postprodukce: Ondřej Mazura
