Dunaj se valí i medituje, Michal Prokop až moc rozvážně kráčí

Dokumentarista, dramaturg a hudebník David Butula (*1976), někdejší vedoucí produkce v brněnském studiu České televize, si dal tu práci a chopil se námětu předčasně zesnulé dobré duše někdejší brněnské alternativní (nejen hudební) scény Lenky Zogatové (1956–2014) a natočil dokument o rockové kapele Dunaj. Existovala v letech 1985–1998 a svou tvorbou, svým nápřahem překročila na poli alternativnější scény hranice České republiky. Koncerty Dunaje v jeho vrcholném období, tedy v půli devadesátých let, byly extatickým výronem energie. Abych byl osobní: dodnes ve mně vězí.

David Batula v poněkud filozoficky nazvaném celovečerním dokumentu Dunaj vědomí sleduje postupné obnovení činnosti Dunaje, k němuž došlo předloni, dvacet let po smrti jejího nezapomenutelného, v něčem až ďábelského zpěváka a kytaristy Jiřího Kolšovského, který zemřel na zástavu srdce ve svých třiačtyřiceti letech, k čemuž notně přispěl jeho alkoholismus a vůbec sebedestruktivní způsob života. Kytarista, baskytarista a provozovatel čajovny Vladimír Václavek je ten, kdo toto zmrtvýchvstání především inicializuje a je i hlavním průvodcem pro Batulu, jemuž se otevírá se svým sklonem k šamanismu: hovoří o duchu kapely, který se musí probudit, vyvolává jej bubnováním, ale vždy tohle své nastavení Václavek udržuje v mezích jistého civilismus a skromnosti, nikoliv mesiášství. „Občas se lidi, kteří se na mě obrátí o pomoc, pokusím provést, ale nejsem v tom žádný atlet,“ říká v jedné chvíli. „Každý den myslím na smrt. Smrt je pro mě obrovská učitelka,“ dodává Václavek, jehož právě vědomí smrti vede k tomu, aby si vážil každé prožité chvíle.

Režisér David Butula (v pruhovaném triku) diskutuje se členy Dunaje (vlevo) při natáčení filmu Dunaj vědomí, foto: Gnomon Production

A tak tedy jednoho dne nastoupí na loď v jakémsi rumunském místě někdejší sestava Dunaje – kromě Václavka jsou to kytarista Josef Ostřanský a bubeník Pavel Koudelka + původní bubeník kapely Pavel Fajt a jejich téměř dvorní textař Karel David, vůbec neodmyslitelně spjatý s brněnskou alternativou. Dunaj se plaví po Dunaji, aniž je zcela zřejmé, zda se tak stalo za účelem Batulova filmu, anebo proto, že si to kapela takto sama zprodukovala; nicméně motiv je tu vlastně docela jedno. Prostě: na palubě pánové zkouší oprášit starý repertoár i tvořit nové písně. Ještě na území Rumunska loď opustí, protože zamíří na festival české kultury v tamním Banátu, aby zahráli před publikem. Comeback se vydaří a podnítí to chuť a vůli vstoupit znovu do „dunajských“ vod, i když je pevnému jádru, čili triu Václavek-Ostřanský-Koudelka, jasné, že dvakrát do téže řeky vstoupit nelze.

Režisér Batula v průběhu celého filmu, skutečně až do posledních minut stopáže, různě zpřítomňuje osobnost frontmana původního Dunaje Jiřího Kolšovského, nastřihává záběry s ním a promyšleně do vyprávění vtahuje stařičké kytarové kombo Vermona, které po něm zůstalo. Schraňoval je Ostřanský a při comebecku tenhle kus aparatury vzali hudebníci s sebou coby jakési zpřítomnění onoho divného patrona, který v hospodách při cestách na koncerty sedával stranou, u svého stolu, ale na pódiích s nimi tvořil nedělitelný celek. Nakonec kombo skončí ve sbírce, v „muzeu“ německého hudebníka a producenta Wolkmara Miedkeho, u něhož Dunaj v „devadesátkách“ nahrával a nyní se k němu brněnští muzikanti navrátili nejen pro vzpomínky, ale i nové impulsy.

Dunaj na Dunaji. Z natáčení filmu Dunaj vědomí, foto: Gnomon Production

Režie filmu Dunaj vědomí má stavbu, respektive koncept, který dokáže podržet a „zpřijatelnit“ i záběry průměrné či prakticky zbytné – takovými jsou některé sekvence z plující lodi a také určité partie ve Václavkových promluvách, včetně, bohužel, strojeného dialogu mezi ním a Ivou Bittovou, která stála na začátku existence Dunaje. Jakmile se ve zmoudřelých a zpola sentimentálních hovorech začne vzpomínat, jak to tenkrát bylo, energie a duch – a platí to téměř obecně, nejen pro tento film – vyprchávají. Téměř jistě nezamýšleným, vlastně docela přirozeným závěrem celkově milého Dunaje vědomí je právě vědomí, že pro toho, kdo zažil erupce původní sestavy, je nynější produkce pod značkou Dunaj taková milá zmoudřelá záležitost, která však z podstaty věci vždycky bude až „ta druhá“.

Ze života starých pardálů

S Brnem je spjatý i Jiří Vondrák (*1954), někdejší písničkář, od devadesátých let především publicista a režisér televizních dokumentů a portrétů. Nejnovějším titulem v jeho filmografii je portrét pražského skladatele a zpěváka, jeden čas také politika a posléze moderátora Michala Prokopa Až si pro přijdou… Tenhle snímek je na rozdíl od osmdesátiminutového Dunaje vědomí typická televizní „hodinovka“, vystavěná v zásadě chronologicky, kdy protagonista vzpomíná – sem tam doma, několikrát přímo na místech, kde se „to“ tenkrát dělo. Takže se Prokop (*1946) objevuje kupříkladu v byvším New Clubu v pražských Vršovicích, kde v šedesátých letech rašila jeho muzikantská dráha, v Divadle hudby, kde podepsal Antichartu, ve velkém sále Lucerny, kde nejednou koncertoval, v budově někdejšího Federálního shromáždění, jehož se stal poslancem po listopadovém převratu, na chodbách České televize, kde roky moderoval svoji talkshow Krásný ztráty. Do těchto sekvencí jsou nastřiženy archivní záběry. Také se Prokop sejde a zajamuje si se svým neodmyslitelným parťákem, houslistou Janem Hrubým v jeho specificky naturálním baráku v obci Otvovice nedaleko Kralup nad Vltavou.

Vondrákův dokument je velmi standardní, usedlý. Na rozdíl od Dunaje vědomí se režii nepovedlo zprostředkovat ani jen náznak energie, kterou měly Prokopovy koncerty v osmdesátých letech, kdy byl na vrcholu a výtečně se mu podařilo vyhrabat se z bažinatých mainstreamových krajin českého popu, v nichž prostě neuměl chodit a ony jej také nepřijaly za svého. V dokumentu se prolínají rovina umělecká a občanská, neboť Prokop se angažoval v dění roku 1989 a posléze se stal politikem, přičemž nejsilněji v dokumentu vyznívá jeho osobní konfrontace s podpisem Anticharty v roce 1977. Prokop se nevytáčí: hovoří o strachu a zbabělosti. Se stručným uznáním této otcovy sebereflexe se ve snímku mihne hudebníkův syn, ale zcela stranou zůstává Prokopova manželka Nina, kterou divák spatří jen na několika fotografiích ze sedmdesátých let. Přitom její pozice nemohla nehrát v Prokopových postojích roli: byla totiž dcerou plukovníka Vladimíra Diviše, prvního náměstka ústředního ředitele Československé televize. Michal Prokop měl na jednu stranu jisté politické krytí, na stranu druhou nemohl neprožívat těžká dilemata, jak se k věcem, s nimiž uvnitř sebe sama nesouhlasil, postavit, když rodinná konstelace je taková, jaká je. Ostatně své si s tím prožila i sama paní Nina (viz třeba tento úryvek z pamětí divadelního kritika a dramaturga Jana Koláře.)

Michal Prokop při natáčení dokumentu Až si pro mě přijdou…, foto: ČT – Pavel Otevřel

Jak mám Vladimíra Mišíka a Michala Prokopa coby posluchač rád a oba pro mě byli za normalizace ostrovy, k nimž se dalo umělecky uchýlit, tak jejich žoviální vzpomínání v někdejším News Clubu na šedesátá léta se ve filmu pohybuje na hraně strejcovství, v rovině vyčpělých historek starých pardálů. To si režie mohla odpustit. A vůbec: Michala Prokopa a pány z Dunaje sice dělí jedna generace, ale bez rozdílu to všichni už samozřejmě jsou stárnoucí muži, kteří si naléhavě uvědomují nezastavitelný běh času a odplývání věcí. Nicméně dramaturgická a režijní, prostě energetická a invenční průrva mezi oběma snímky je téměř jistě větší, než činí reálný rozdíl mezi těmito dvěma sousedícími generacemi.

Dunaj vědomí (Česko, 2019, stopáž 83 minut)
Námět: Lenka Zogatová, scénář a režie: David Butula, dramaturgie: Jan Gogola ml., kamera: Stanislav Adam, Petr Vejslík, střih: Hana Dvořáčková, zvuk: Jiří Kubík, Ondřej Gášek, Ladislav Mirvald.
Snímek je do 19. 11. 2020 dostupný v iVysílání.

Michal Prokop: Až si pro mě přijdou… (Česko, 2020, stopáž, 57 minut)
Scénář: Jiří Vondrák, Martin Polák, režie: Jiří Vondrák, kamera: Pavel Otevřel, střih: Pavel Stříbrný, zvuk: Radek Vlach.
Snímek je trvale dostupný v iVysílání