Dokument Sociální dilema je dobrým krokem k uvědomění si problému, ale do hloubky nejde
Aktuálním hitem streamovací platformy Netflix je dokument Sociální dilema. Ten poukazuje na to, že narušování soukromí uživatelů a ovlivňování jejich myšlení jsou záměrné funkce sociálních sítí, nikoli chyby v jejich systému.
Americký režisér Jeff Orlowski (*1984) stojí za dvěma dokumentárními snímky s tématem životního prostředí. Prvním z nich je Hon za ledem, který poutavou formou přibližuje nynější tání ledovců. Podobně koncipovaný je snímek o změnách v oceánech daných lidskou činností Chasing Corals (volně přeloženo Hon za korálovými útesy), který předloni uvedl festival dokumentárních filmů v Jihlavě. Oba tituly jsou v současnosti dostupné na Netflixu. A na něm je nyní streamováno i Orlowského poslední dílo, zaměřené na neméně aktuální a palčivé téma sociálních sítí. Podobně jako u svých předešlých snímků, i tady Orlowski zvládá zpracovat složité a široké téma do zábavné a přístupné formy. Kombinuje rozhovory, ilustrační animace a hrané scény a Sociální dilema tím neztrácí na tempu.
Pocit jedinečnosti coby past k manipulaci
Skoro pro kohokoli, kdo používá Facebook, Twitter a podobné platformy, nebude překvapením, že si na nich lze lehce vypěstovat závislost a že informace, které tam sdílíme, nejsou bůhvíjak chráněny. Je to riziko, s nímž bychom měli automaticky počítat. Orlowského dokument není v tomto ohledu převratný. Panelové diskuze odborníků na toto téma se konají skoro dnes a denně.
Pusťte si trailer filmu Sociální dilema, foto: Netflix A přece Sociální dilema diváka prakticky od začátku zasáhne a drží. A to díky tomu, že je bez obalu a v různých variacích sdělováno, že invaze do soukromí uživatele není nechtěná chyba původně dobře míněného nástroje ke komunikaci, nýbrž vědomě zabudovaná funkce. Aplikace, které tolik používáme, jsou naprogramované tak, abychom na nich trávili co nejvíce času, a ovlivňují nás způsoby, o nichž nemáme tušení.
Příkladem budiž „oznámení“, které cinká na telefonech při přijetí zprávy či získání „lajku“ od kamaráda. Co se zdá jako praktická informace, abychom mohli rychle odpovědět, je prvořadě nástrojem udržujícím uživatele v setrvalém zájmu o dění na displeji telefonu. Algoritmy, které nám doporučují na základě předešlých videí obsah, který by se nám mohl líbit, s sebou přináší uzavírání se do určitého názorového pole a sledování jen toho, s čím vlastně předem souhlasíme.
Platformy takovouto personalizací přispívají k dalšímu rozdělování společnosti a dokonce, jak Sociální dilema ukazuje na jednom příkladu, mohou vést k politické radikalizaci. Personalizovaná doporučení uživateli lichotí i pro pocit vlastní jedinečnosti. Ale doporučení nejenže čím dál přesněji předpokládají a analyzují naše zájmy – ony je také ovlivňují a manipulují s nimi. Algoritmy navedou uživatele k tomu, kdo korporaci spravující sociální síť víc zaplatí. „U jakéhokoli produktu, který je zadarmo, se jeho spotřebitel sám stává produktem,“ je řečeno ve filmu a snad nejlépe to vystihuje jeho podstatu.
Mluvící hlavy a krátké scénky
Tyhle ne zrovna příjemné informace Orlowski nepředkládá jako senzacechtivé konspirační teorie. Zpovídá bývalé vlivné zaměstnance technologických gigantů, kteří se na tvorbě sociálních sítí podíleli a mají do nich vhled z první ruky. V Sociálním dilematu se tím pádem hojně vyskytují mluvící hlavy. Líčí, jakým způsobem k narušování soukromí a k práci s uživatelskými daty dochází, a jak se to snaží firmy schovat za praktické funkce. Rozhovory jsou nastříhané dynamicky a sdělované informace doplňují krátké a poutavé animace, ilustrující to, o čem zrovna daný expert hovoří. Poměrně vtipným paradoxem Sociálního dilematu je, že obnažuje, jak sociální sítě dosahují co největší množství pozornosti uživatelů, přičemž z hlediska filmového jazyka dělá Orlowského dokument vlastně to samé: využívá co největšího množství obrazových stimulů, aby diváka upoutal.
Etik, počítačový vědec a podnikatel Tristan Harris (vlevo) a investor Roger McNamee ve filmu Sociální dilema, foto: Netflix Zapomenout totiž nesmíme na několik narativních, hraných příběhů jedné rodiny; tato linie ukazuje, jak jednotlivé členy ovlivňuje jejich užívání telefonu. Ty jsou určitě z edukativního hlediska dobré pro poučení nejmladších diváků a mohly by se promítat na školách. A jednoznačně jsou vhodné také pro starší rodiče, kteří si nástrah sociálních sítí nejsou vědomi. Ale když pomineme výchovu, jsou krátké scénky agitační a zavání nechtěným humorem. A jejich papundeklový sci-fi vizuál a přehnané herectví se pohybují na hraně braku.
Meze a ironie
Vyloženě problematická je absence názorové konfrontace. Všichni mluvčí si nad současným stavem myjí ruce a jsou tu bráni za ty morální, kteří bojují proti technologickým gigantům. Orlowski však tázaným nepokládá nepříjemné otázky. Třeba: Skutečně jste netušili, kam ten vývoj povede? Co jste udělal(a) vy osobně pro to, aby k manipulaci s uživatelskými daty nedocházelo?
Někteří aktéři říkají, že svým dětem sociální sítě zakazují, ale nikdo z už se nich nezmiňuje o tom, jak jsou „nezasíťované“ děti odstřihávány od kolektivu svých vrstevníků. Zakažte svým dětem sociální sítě! – to se snáze prohlásí z privilegované pozice milionáře ze Sillicon Valley s dětmi na soukromé prestižní škole, kde má podobný rodičovský přístup nejspíš většina. Mnohem hůře se to bude aplikovat normálním rodičům s dětmi na státních školách. Stejně tak je zvláštní, že se před kamerou vyskytují pouze bývalí technologičtí zaměstnanci a odborníci, avšak aktivisté celé roky brojící za uživatelské soukromí na internetu zde nejsou žádní.
Nechtěná ironie Sociálního dilematu ovšem tkví především v tom, že je nabízen na Netflixu – tedy na službě fungující na obdobných principech, které Orlowského film kritizuje. Nekonečný „scrolling“ po obrazovce, na míru doporučovaný obsah a neustálý přísun vizuálních podnětů, aby uživatel neodešel. Včetně až parodických pěti sekund na rozmyšlení, po kterých se po skončení programu okamžitě spustí další film či díl seriálu.
Je ovšem důležité poznamenat, že Sociální dilema nenabízí odpovědi, ani za odchod ze sítí neagituje. Spíš se snaží přístupnou formou upozornit na jejich problematičnost. Je to dokument se spoustou chyb, který uhýbá před opravdovým střetem a v hraných pasážích je patetický. Nicméně dobře slouží coby první krok k uvědomění si, že dennodenně používáme něco, čemu rozumíme mnohem méně, než ono „to“ rozumí nám. Sám jsem se zhrozil, když jsem si uvědomil, kolikrát jsem při sledování Sociálního dilematu sáhl po telefonu.
Plakát k filmu Sociální dilema, repro: Netflix
Sociální dilema / The Social Dilemma (USA, 2020, stopáž 93 minut)
Režie a scénář: Jeff Orlowski, scénář: Jeff Orlowski, Davis Coombe, Vickie Curtis, kamera: John Behrens, Jonathan Pope, hudba: Mark A. Crawford, střih: Davis Coombe.
