Nikdy bych neřekl, že je někdo lepší, než já. Nevytěžený talent jménem Nicolas Anelka

… kdyby býval byl o trochu jiný. Ale Nicolas Anelka (*1979, 185 cm, útočník) prostě byl takový, jaký byl – a zakládal si na tom. Prošel tvrdou školou: od třinácti let nebydlel doma, nýbrž v akademii INF, kde se potkal s jiným příštím vynikajícím útočníkem, Thierrym Henrym, který o Nicolasovi v tomto dokumentu francouzského režiséra (jinak ovšem především producenta) Érica Hannezoa říká, že byl nejtalentovanější z tehdejšího osazenstva zmíněné fotbalové líhně. V šestnácti letech Anelka nastoupil za velkoklub PSG (Paris Saint-Germain) a zazářil.

V Paříži netrvalo nadšení dlouho; mladík si usmyslel, že půjde hrát do londýnského Arsenalu. Bylo mu teprve sedmnáct a podle tehdejších francouzských regulí měl takto mladý hráč podepsat smlouvu s týmem, který jej trénoval. Nastal právní spor, v němž hráčovi agenti (Anelkovi bratři) a zástupci Arsenalu argumentovali takzvaným Bosmanovým pravidlem, pojmenovaným po belgickém hráči, který v oné dekádě, tedy v devadesátých letech, po pětiletých právních tahanicích vyhrál soud. Ten ustavil precedens, že od prosince 1995 jsou v zemích EU fotbalisté bráni jako zaměstnanci, jimž po skončení smlouvy nesmí být bráněno v odchodu z klubu. Právě na základě požadavku na volný pohyb hráčů Arsenal Anelku získal. Ale všeho do času: po zhruba dvou letech chtěl Anelka ještě za lepším: roku 1999 přestoupil do Realu Madrid, kde – tak to aspoň popisuje – nikdy nebyl spoluhráči přijat, nezapadl a také neunesl tlak médií a fanoušků. Takže již v roce 2000 byl zpět v PSG, následujícího roku nastupoval za Liverpool, roku 2002 oblékal dres Manchesteru City. Tato přeskakovaná pokračovala, nejdelší angažmá si zapsal v Chelsea (2008–2012), aktivní dráhu ukončil roku 2015 v Indii coby hrající trenér.

Co bylo příčinou nezakotvenosti a světoběžnictví, které zanechaly v mnoha fotbalových fandech pocit nenaplněnosti, protože klubismus a Anelka nešli dohromady? Co stálo za nejednoznačně vnímanou kariérou tohoto sebevědomého hráčského téměř génia? („Nikdy bych neřekl, že je někdo lepší, než já,“ praví ve filmu.) Na to se režisér Hannezo snaží najít odpověď, ale vzdor celovečerní stopáži se mu to daří pouze zčásti. Nelze říct, že by jeho snímek plul v heroizujícím étosu jako loňský hodinový dokument o jiném (pro změnu současném) francouzském útočníkovi – Antoine Griezmann: Zrození šampiona (režie Alex Dell a Damien Piscarel), který se rovněž nachází v nabídce Netflixu. Jenže Anelka je podle všeho dost obezřetný a tvrdý na to, aby do filmu pustil velké kontroverze, takže i když režisér nejde ex-fotbalistovi vyloženě po srsti, nenahlíží na něj s věcnou kritičností, respektive v tolika kontextech, v kolika by to bylo třeba, abychom dobře pochopili specifika fenoménu Anelka. Jako kdyby se tu projevila dokumentaristická nezkušenost Érica Hannezoa (*1972), který má ve své režijní filmografii dosud jediný snímek, hraný thriller Enragés (2015). Pravda, jeden čas byl sportovním novinářem a pak zástupcem ředitele sportovního oddělení společnosti TF1 (Télévision française 1), takže základní vztah a orientace by tu byly…

Domýšlet si nestačí

Zůstává se tady u náznaků a nedořečeností. V roce 1998 Anelka byl při závěrečné nominaci vyřazen z národního týmu, který posléze na domácí půdě získal titul mistrů světa. Trenér mu jako důvod vyřazení z nominace řekl jedinou větu: „U tebe je to normální.“ Anelka byl a dosud je z té věty rozčarován. Měla ta věta rasový podtext? Ale proč, vždyť v tehdejším francouzském týmu se nacházeli hráči tmavé pleti, i když ne v takovém počtu, jako nyní.  Souviselo to s Anelkovým chováním a jeho povahou? Obecně o něm spoluhráči ve filmu říkají, že Nicolas není úplně družná povaha, že co na srdci, to na jazyku, že ale uvnitř je jiný, než možná působí navenek. Ale pro rozkrytí významu oné zraňující věty je to málo. Na jiném místě filmu kdosi řekne, že „kdykoliv byl nějaký konflikt, Anelka stál na špatné straně“. Nicolas třeba tvrdí, že velmi chtěl zůstat v Liverpoolu, ale že klub nereagoval a bohužel obci neuplatnil; vypadá to skoro, že protagonista dodnes neví, proč tomu tak bylo. Režisér však za tyto výroky nastřihne vyjádření tehdejšího liverpoolského (francouzského) trenéra Gérarda Houlliera, že Anelkovi „bratři kontaktovali jiné kluby a chtěli ho prodat“.

Záběr z dokumentu Anelka: Nepochopený střelec, foto: Netflix

Nicolas je ke svým bratrům dodnes naprosto loajální. Jaký podíl měla jejich politika coby hráčských agentů na bratrovo klubové neukotvení, nelze z filmu vyrozumět. Zase můžeme pouze tušit, dohadovat se. V chronologicky postaveném portrétu se vyprávění dostane k tomu, jak Anelka nebyl nominován do francouzského národního týmu pro světový šampionát v roce 2002, ale týž rok začal hrát za Manchester City. Pak však nastane ve filmu přesmyk – náhle se ocitáme na konci roku 2013, kdy Anelka coby hráč anglického týmu West Bromvich Albion (WBA) oslavil vstřelení gólu gestem zvaným „quenelle“, které je vnímáno i jako obrácený nacistický pozdrav, jako gesto rasistické, antisemitské. Anelka se ve filmu brání, že gesto adresoval trenéru Clarkovi, který jej nestavěl, tým WBA prohrával, trenér byl odvolán, Anelka pod novým vedením hned nastoupil a skóroval – tak aby prý Clarke viděl!

Jenže když si najdete dobové zprávy z konce roku 2013, tak v nich stojí, že Anelka to gesto vnímal jako antisystémové a na podporu francouzského komika Dieudonna M’balu M’balu, který to gesto používal a jehož produkce byla mnohými v Anelkově vlasti považována za antisemitskou. To už však ve filmu nestojí, stejně jako to, že klub WBA přišel kvůli aféře o sponzora, o společnost Zoopla vlastněnou židovským podnikatelem Alexem Chestermanem. Dále z dokumentu nelze vyrozumět, že Anelka v reakci na následný trest (pětizápasový distanc a pokuta osmdesát tisíc liber) ve WBA rázem ukončil v březnu 2014 angažmá, následující měsíc ohlásil útočníkův příchod brazilský klub Atlético Mineiro, ovšem Anelka se k avizovanému podpisu smlouvy nedostavil a klub ztratil zájem. A konečně ve filmu ani nezazní, že Nicolas Anelka nese i druhé jméno, Abdul-Salam Bilal, které přijal, když v roce 2004 konvertoval ve Spojených arabských emirátech k islámu. Ostatně v dubajském Anelkově sídle a okolí byla natočena převážná část záběrů z jeho současného soukromí a Anelkova víra je naznačena několika decentními záběry z mešity. „O tom, co dělám mimo fotbal, moc nemluvím,“ podotýká Anelka.

Hodně tam fouká

Pak se vyprávění vrátí v čase zpět, protože se v poslední zhruba čtvrtině filmu schyluje k finále vyprávění. Obstará je blamáž francouzského týmu na mistrovství světa v roce 2010 a aféra, v jejímž středu Anelka stál. Mužstvo plné individualit na šampionátu nedávalo góly, Anelka byl střídán, nesl to těžce, s trenérem Raymondem Domenechem vstoupil o poločase utkání s Mexikem do konfliktu. Sportovní deník L’Équipe vložil Anelkovi do úst slova adresovaná trenérovi: „Naser si, ty špinavý zkurvysyne!“ Hráč byl z týmu vyloučen a poslán domů. Prezident Francie Sarkozy prohlásil, že jestli tohle ze strany sportovce nastalo, je to neakceptovatelné. Anelka tvrdil, že nic takového neřekl; totéž tvrdili i někteří svědci.  Mužstvo bylo naprosto rozklížené, ve skupině skončilo poslední a ze šampionátu s ostudou odjelo. Fotbalista se posléze bránil u soudu. V zásadě jej prohrál. Soud sice titulek označil za hanlivý, ale i tak dle něho spadá pod svobodu tisku. Ze strany médií, argumentoval soud, je přípustná jistá míra přehánění až provokace.

Záběr z dokumentu Anelka: Nepochopený střelec, foto: Netflix

Anelkův advokát Maître Stéphane Hasbanian komentuje ve filmu verdikt takto: „Díky tomuto právnímu precedentu můžete dnes komukoliv vložit do úst jakákoliv slova a přihodit nadávky beze strachu z obvinění – pokud cítíte, že mezi dvěma lidmi proběhla nějaká hádka.“ Autoři dokumentu vkládají do obrazu následující titulek: „Navzdory našim četným žádostem nám sportovní deník L’Équipe a jeho redakce odmítly poskytnout rozhovor. Zakázaly nám také použít jakoukoliv reprodukci jejich obálek s Nicolasem Anelkou.“ Advokát Hasbian ještě poznamenává: „Kdyby to vložili do úst někomu jinému než Anelkovi, tak by deník soud prohrál.“ A opět: jak tedy definovat Anelkovo postavení? A proč bylo takové?

V červnu 2018 však televize Cannal+ odvysílala dokument Sélectionneurs, v němž trenér Domenech prohlásil: „To, co psaly noviny, ale (Anelka) rozhodně neřekl. V poločase jsem mu řekl: „‘Nico, chci, abys to šel víc.‘ Měl v ruce kopačky, otočil se, hodil je na zem a řekl: ‚Starej se o ten svůj posraný tým sám!‘“ Úryvek ze Sélectionneurs je do obrazu vsazen tak, že kamera hledí do Anelkovy obrýlené tváře a v ní se odráží obrazovka s Domenechovým prohlášením. Nápadité a působivé. V těchto pasážích přesahuje Anelka: Nepochopený střelec svět fotbalových stadionů a dotýká se obecnějších problémů etiky, té novinářské především. Ke cti režiséra se sluší dodat, že z Anelky nedělá štvance a oběť, nýbrž protagonista z toho vychází jako sice exemplárně postižená, avšak organická součást tehdejší sportovně-společenské mizérie, jež rozložila tým francouzské reprezentace. (A zmíněný snímek Antoine Griezmann: Zrození šampiona zase ukazuje, že se z toho Francie docela rychle vyhrabala a v roce 2018 se znovu stala fotbalovým mistrem světa.)

„Problém Nicolase Anelky je stejný u všech, kteří vyspějí brzy. Když je z vás hvězda v 18, 19, 20 letech, spokojíte se s příliš málem. Možná byl i v prostředích, která ho demotivovala,“ říká v dokumentu někdejší dlouholetý trenér Arsenalu Arsène Wenger. Nezdá se, že by Wenger měl tak docela pravdu: Messi, Ronaldo, Mbappé, Hazard byli hvězdami už také takto mladí a nespokojili se s málem. Film Érica Hannezoa prostě obstojnou odpověď na problém jménem Anelka nenachází. Zůstávají otázky. Možná, že „cejch“ kluka z předměstí, který Nicolase obrovsky hnal kupředu a umožnil mu prosadit se v mimořádně konkurenčním prostředí a dostat se na vrchol, u něho současně stanovil i mentální limity pohybu na tomto vrcholu. Nějak v onom výsostném území královsky placených a privilegovaných lidí neustál, že zájmy kolektivu nemusí být vždy i jeho vlastní zájmy, že být tvrdohlavý automaticky neznamená být pravdivý. A přitom mu nedocházelo, že právě díky vyladěnému kolektivu může mimořádný fotbalový jedinec dlouhodoběji a stabilněji vynikat.

V Dubaji, tam je mu blaze. Záběr z dokumentu Anelka: Nepochopený střelec, foto: Netflix

Na začátku i na konci filmu Nicolas Anelka osamocen kráčí písečnými dunami. „Jak říkám, nebyla to nejlepší cesta. A nikomu ji nedoporučuji. Ale je to moje cesta,“ zní ve zvuku slova tohoto vysokého, štíhlého, vzpřímeného čtyřicátníka a jeho postava mizí z obrazu…

Anelka: Nepochopený střelec / Anelka: L’Incompris (Francie / Velká Británie, 2020, stopáž 94 minut)
Režie: Éric Hannezo, kamera: Franck Nataf, střih: Amal Doghmi.