Kruté proletářské náboženství. Seriál Dycky Sunderland láme fotbalová srdce
Dokumentární seriály o fotbale jsou z velké části pečlivě kontrolovaným PR konkrétního klubu. Nabízejí fandům fotbalovou obdobu lehké pornografie – pokochat se zblízka hvězdami, tím upevnit jejich glamour. Seriál Netflixu Dycky Sunderland zvolil překvapivou kličku.
První, předloňská sezóna Dycky Sunderland zachytila tým z anglického severovýchodu ve chvíli, kdy v roce 2017 sestoupil z Premiere League. Pro chudé město, pro jehož „modré límečky“ je fotbal skutečně jedním z mála útočišť, se jednalo o antickou tragédii. Cíl byl jasný. V sezóně 2017/2018 ovládnout English Football League Championship a vrátit klub mezi elitu. Unikátnost první řady seriálu Dycky Sunderland posílila vedle brilantního pozorovatelství a práce s napětím i bezmála filmová zápletka. Tým, který se má rvát o přední příčky, začne prohrávat zápas za zápasem, krize se zhoršuje, mění se trenéři, roste napětí mezi fandy… Championship odhaluje, proč je některými pokládán za nejtvrdší ligu světa.
Sinusoida deprese a euforie se zdá být pro sunderlandský fotbal typická. Jeho fanoušci buď bezmezně věří, nebo podléhají beznaději. Hráči buď jedou na vlně, nebo ztrácí klíčové body. Jedno bylo po první sezóně jasné. Tenhle seriál nepojednává tolik o taktice, kabině a hráčích. Pojednává o výbušné chemii mezi managementem, zaměstnanci, hráči a fanoušky, o neustále se proměňující konstelaci, která z uznalého poplácávání může kdykoli přejít ve facky. V Sunderlandu je fotbal náboženstvím a každé náboženství obsahuje zárodek naděje i fanatismu.
V nové šestidílné řadě, kterou letos 1. dubna uvedl Netflix, prošel klub další proměnou. Tragickou sezónu ve druhé lize neslavně korunoval sestup do třetí a prodej klubu novému majiteli. Dycky Sunderland se tak zaměřuje na nové tváře, především na dobrácky působícího podnikatele Stewarta Donalda a jeho kolegu, výkonného ředitele Charlieho Methvena, kteří mají za úkol zadluženého giganta stabilizovat a vytáhnout o ligu výš.
Seriál dělí svou pozornost mezi pozorování vztahů uvnitř týmu a mezi obyčejné fanoušky. Tyto dvě perspektivy se neustále prolínají a vytvářejí dynamické pnutí – očekávání skalních příznivců naráží na pragmatickou realitu a provozní problémy. Pro milovníky fotbalové taktiky, herních modelů a hloubkové analýzy hráčů Dycky Sunderland není tím pravým titulem. Na rozdíl třeba od syrového, ale povedeného českého seriálu Totáln! sezóna (2019) tvůrci nesledují zblízka dění v kabině. Fotbal je tu pojatý a nasnímaný jako hra emocí. Oproti první sérii je nová řada poněkud chudší na kontext i na individuální příběhy hráčů, adrenalin však zvyšuje stejně spolehlivě.
Kamera se během mačů záměrně drží na úrovni trávníku, spíše výjimečně přechází do přehledného televizního nadhledu. Jednotlivé segmenty hry střídají detailní záběry na tváře fandů i majitelů. Tvůrci filmově pracují s hudbou, se zpomalením času, které posilují emoční dopad jednotlivých situací. Tahle komorní perspektiva může být pro konzervativního milovníka fotbalových přenosů rušivá, ale je velmi filmová a účelná v napodobování pocitu, který zažívají fanoušci Sunderlandu.
Zatímco streamovací služby nabízejí většinou fotbalové seriály PRO fanoušky, Dycky Sunderland je seriálem O prožitcích fanoušků, jakýmsi simulátorem fotbalové horské dráhy, který se nevyhýbá konfliktům a negativům uvnitř klubové organizace. V Sunderlandu se i vinou sociální situace ustálila lehce defétistická mentalita, kterou jen posiluje fakt, že klubu se vyhýbají happy endy. I druhá řada se povětšinou nese ve znamení deprese a smutku, i když se v ní klub dotýká úspěchu. „Tohle už jsme zažili,“ utěšuje jeden z „lidových“ protagonistů svého syna po dalším zklamání. „Proč to nikdy nejsme my?“ ptá se plačící stará fanynka v podobné situaci. Přesto není pochyb o tom, že nikdo ze zlomených „skalních“ nepřestane věřit, už jen proto, že výhra na trávníku je stále pravděpodobnější než to, že se jakkoli zlepší jejich sociální postavení. Pod stromečkem budou děti dál nacházet bíločervené dresy a v kostelech se faráři nevyhnou fotbalu, ani když bude řeč o vzkříšení a nanebevzetí. Utrpení spasitele jako by se nejsrozumitelněji odráželo na trávníku Stadium of Light, kde Sunderland AFC hraje své domácí zápasy. Povznesené tvrzení „je to jen fotbal“ nemá v Dycky Sunderland naději na přežití. Tento seriál se lépe než jakékoli jiné filmové dílo dotýká téměř spirituálního prožitku, který proletářský sport nabízí. Nejedná se jen o radost a povyražení, nýbrž o žal až utrpení, a také o odhodlání vytrvat navzdory tomu, že naděje obvykle končí zmačkaná někde pod sedačkou.
„Fotbal je hra a ty jsi z podstaty smutný člověk,“ říká ve skvělém debutu Paola Sorrentina Přebytečný člověk majitel neapolského klubu své bývalé hvězdě Antoniu Pissapiovi, když odmítá jeho trenérské služby. Dycky Sunderland jako by se symbolicky chtěl postavit na stranu „přebytečných smutných lidí“. Fotbal totiž umí být hluboce melancholická a krutá hra. Obzvlášť na severovýchodě Anglie.
Dycky Sunderland / Sunderland ΄Til I Die (Velká Británie, 2018–2020, 2 série – 8 + 6 epizod, celková stopáž 9 hodin 33 minut)
Režie: David Soutar, Richard Cooke, Adam Donneky, kamera: Diego Rodriguez, hudba: Jack Halama.
