Když je co číst: knižní tipy z roku 2020. Dávka třetí
Kvarteto knižních tipů sestavené z titulů, které se objevily v tomto vychýleném roce. Třeba vás něco z toho inspiruje k četbě nebo k zakoupení dané publikace k Vánocům.
Dvě nebeletristické „bichle“, jedna próza mladé autorky, jež došla ocenění, a jeden „polokomiks“; tři práce původní a jedna překladová. To je kombinace pro tento den.
Případ Magor uzavřen
Nakladatelství Torst soustavně a průběžně (od roku 1997) v obsažných svazcích zprostředkovávalo dílo básníka, kunsthistorika, kritika a esejisty Ivana Martina Jirouse (1944–2011). Více než tisícistránkovým špalkem Magorova oáza se tato ediční cesta uzavírá. Magorova oáza navazuje právě na titul ze zmíněného roku 1997 – Magorův zápisník, který zahrnuje nebeletristické texty napsané Jirousem před rokem 1997. Navazuje jím tak, že editorka Adéla Petruželková do závěrečného svazku zahrnula i texty, které editor Michael Špirit nezařadil do Magorova zápisníku. To jsou první tři stovky stran. Jádrem je pak druhý oddíl, obsahující všechny nebeletristické texty, pod nimiž je Jirous nějak podepsán a jež byly zveřejněny od vydání Magorova zápisníku až po rok 2011, kdy tvůrce zemřel. Tady najdeme kupříkladu rozhovory, které Jirous v daném období poskytl médiím. „Více než dvacet let po vydání Zápisníku je úkolem tohoto svazku spíše docelit pohled na Jirousovu publicistiku, a především bibliograficky podložit a zpřístupnit všechny Jirousovy texty roztroušené v průběhu více než čtyřiceti let, po které vznikaly, po nejrůznějších často špatně dostupných či zcela obskurních pramenech,“ píše editorka Petruželková.
Jedna pasáž z Magorovy oázy, konkrétně z titulního cyklu Na oáze, tvořeného sloupky, které Jirous psal v letech 2008–2011 pro Divadelní noviny: „Listopadové počasí je k ničemu či nanic, je však adekvátní mému rozpoložení. Občas se sice něco děje, čeho se i účastním, nejsem však s to zapamatovat si, co jsem si o tom myslel, natož to sdělit. V hospodě Na Neklance jsme sehráli šachový turnaj, ze čtyř mužstev jsme byli – Oáza – čtvrtí. Nezachránil nás ani redaktor Vladimír Hulec, který docílil nejlepší individuální výsledek – z šesti partií pět vyhrál. Nu, my ostatní z Oázy jsme nicméně nepochybně zvítězili v kategorii, jež se nehodnotila – v počtu vypitých panáků. Nelze být vynikající ve všem.“
Grafická úprava je dílem Viktora Karlíka, repro: ČT art
Ivan M. Jirous: Magorova oáza. Uspořádala, k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková. Bibliografii sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová. Torst, Praha 2019 (fakticky 2020), 1152 stran, doporučená cena 598 korun.
A co bys ty viděl(a) v Hitlerově Německu?
Titul i podtitul knihy britské badatelky Julie Boydové Cestovatelé ve třetí říši. Vzestup fašismu očima obyčejných lidí časově ne zcela odpovídá reálnému obsahu pětisetstránkového svazku: ten totiž zahrnuje i období Výmarské republiky. V zásadě běží o to, jak cizinci žijící po nějakou dobu v předhitlerovském a především hitlerovském Německu vnímali tuto zemi, její národ. Svědectví podávali spisovatelé, diplomaté, novináři, akademici, studenti, sportovci, běžní turisté, a nejen ti britští. Odtud autorka čerpá. „Každá kniha kromě tématu, o kterém pojednává, vypovídá i o pisateli; o zprávách z cest to platí dvojnásob. Pro úhel pohledu, jaký v knize Boydové zaujímají převážně Britové, je charakteristický i odjinud známý splendidní odstup a nadřazenost. Na Němce se nedívají spatra jako na obyvatele kolonie, nedá se však mluvit ani o prožitku lidské rovnosti,“ napsal v recenzi pro Deník N Pavel Kosatík. „Na českého čtenáře mohou všechna ta záměrně nezainteresovaná moudra působit až nesnesitelně, všem těm ‚pozorovatelům‘ totiž dost podstatně zatemňují hledí. Cílem je vtipný hodnotící soud, v žádném případě účast s někým nebo na něčem. Ta stará představa, že i ve dvacátém století si Británie bude moci vybírat konflikty, kterých se zúčastní, a jinak bude, tak jako vždy, poštvávat ty druhé proti sobě, se tváří v tvář Hitlerovi rovná slepotě.“
Jedna pasáž z Cestovatelů ve třetí říši, konkrétně řádky, jež se týkají půlročního pobytu spisovatele Samuela Becketta v Německu druhé půle třicátých let: „Samuel Beckett měl s nacistickou byrokracií prozaičtější zkušenosti: roztrpčení z toho, jak se po šest měsíců strávených v nacistickém Německu pořád musel dohadovat, aby mu umožnili přístup k cenzurovanému umění, se mu stalo deprimující rutinou. (…) Přesto se mu v Německu podařilo zhlédnout překvapivě velké množství moderního umění a seznámil se s mnoha významnými tehdejšími tvůrci. V Hamburku se setkal s většinou ze známého okruhu tamějších malířů a až moc se obeznámil s mizernými podmínkami, za jakých museli pracovat. Navzdory přirozenému pochopení pro jejich neutěšenou situaci – nacisté jim zakazovali vystavovat, trýznili je inspekcemi a zabavovali jim knihovny – začal být unavený z pochmurných historek těchto «velkých, hrdých, rozhněvaných nešťastníků v jejich pevnostech» a uvědomil si, že «už nedokážu dál říkat ‚ano, máte pravdu‘ a ne, nemáte pravdu‘».“
Titulní strana přebalu, který Václav Sinevič ze Studia Marvel upravil podle originálního anglického vydání z roku 2017, repro: ČT art
Julia Boydová: Cestovatelé ve třetí říši. Vzestup fašismu očima obyčejných lidí. Přeložil Robert Novotný. Argo, Praha 2019 (fakticky 2020), 512 stran, doporučená cena 398 korun.
Ve schizofrenikově hlavě
Nakladatelství Vyšehrad před časem založilo edici současné – především mladší – české prózy Tvář; z dosavadních sedmi svazků tři patří českobudějovickému třicátníkovi Janu Štifterovi. Nicméně cenu pro tuto edici, dá-li se to tak říci, získala Hana Lehečková (*1990) díky své prvotině na poli beletrie pro dospělé čtenáře, prózou Svatá hlava (v roce 2018 vydala knihu pro děti Co se děje v Podpostelí). Svatá hlava je tvořena zápisky – chaotickými, fragmentarizovanými, také různými typy liter vysázenými – šikanovaného, zadluženého, nezaměstnaného a jinak osudem fackovaného schizofrenního osamělce žijícího v malé pohraniční vsi. Autorka jeho náturu a pohled vyjadřuje kromě jiného specifickou ne-interpunkcí. Svatá hlava letos získala Cenu Jiřího Ortena, udělovanou tuzemským autorům do třiceti let. „Svatá hlava je kniha jakoby jedním dechem vyprávěná a jedním dechem ji lze i přečíst. Je to kniha výjimečná nejen pozoruhodnou prací s jazykem, ale i prací s psychologií – hrdinovou i čtenářovou. Z objektivního pohledu máloco může vyvolávat sympatie k postavě, které se téměř veškeré její okolí štítí, avšak Haně Lehečkové se podařilo stvořit antihrdinu, s nímž upřímně prožíváme jeho myšlenkové a citové zvraty a cítíme úctu k jemu zraněnému lidství,“ zakončila své laudatio ke knize jedna z porotkyň, spisovatelka a redaktorka Pavla Horáková.
Jedna pasáž ze Svaté hlavy: „Okolo šel holub hodil jsem mu chleba holub k němu došel snědl ho a koukal na mě jako kdyby mi chtěl říct HOĎ MI JEŠTĚ TEN CHLEBA hodil jsem mu další kus chleba on ho zase snědl tak jsem mu hodil další kus chleba on ho zase snědl tak jsem mu hodil další další kus dalšídalšídalšíkus za chvíli byl ten holub najedený ale já jsem házel dáldáldál až byl celý chodník chlebu plný jako kdybych v pohádkovém světě žil kde je země z chleba stěny z rohlíku a místo trávy všude rostou koblihy.“
Knihu graficky upravila Kateřina Urbanová, ilustroval ji Ondřej Dolejší; úpravkyně jednu z jeho kreseb také využila pro obálku, repro: ČT art
Hana Lehečková: Svatá hlava. Ilustrace Ondřej Dolejší. Vyšehrad ve společnosti Albatros Media, Praha 2019 (fakticky 2020), 232 stran, doporučená cena 249 korun.
Seznamte se: Josef Šíma
Před čtyřmi lety otevřela Moravská galerie v Brně knižní edici Moravská galerie junior; úvodní publikací byla kniha Jak se dělá galerie, posléze oceněná na mezinárodním veletrhu knihy pro děti v Bologni a po čase i reeditovaná. Letos do edice přibyl velkoformátový vázaný svazek Jak namalovat vejce? Příběh malíře Josefa Šímy. Teoretička a kritička současného umění Silvie Šeborová (v letech 2016–2019 působila na pozici náměstkyně pro vnější komunikaci a vedoucí lektorského oddělení v Moravské galerii v Brně) se chopila života díla Josefa Šímy (1891–1971), který byl s jihomoravskou metropolí, s jejím tvůrčím kvasem, poměrně těsně spjatý – než v roce 1920 odešel do Francie, kde se postupně umělecky prosadil. Právě v Paříži roku 1968, na vernisáži Šímovy výstavy v Musée national d’art moderne, začíná vyprávění knihy, která je členěna tak, že se v ní prolínají krátké textové kapitoly, v nichž vystupují studenti střední umělecké školy Jean-Paul a Amélie, kteří se se Šímou seznamují a on také vypravuje, a komiksy zobrazující kapitoly z umělcova života. Je to kniha edukativní a také ovšem krásná – zásluhou ilustrací Jiřího Franty.
Jedna pasáž z knihy Jak namalovat vejce? se zde ovšem konat nebude, to by nedávalo valného smyslu – zacitovat pár vět… Namísto úryvku tak nabízíme fotogalerii, která snad umožní udělat si o podobě knihy názornější představu.
Jak namalovat vejce? Příběh malíře Josefa Šímy. Koncepce, text a odborná redakce Silvie Šeborová. Ilustrace Jiří Franta, host David Böhm. Grafická úprava a sazba Veronika Kopečková. Moravská galerie v Brně, Brno 2020, 104 stran, náklad 2000 výtisků, doporučená cena 499 korun.
