Drsná škola neumírá… Tipy na tři knihy, které se do vás trefí
Jakkoliv dnes na poli kriminálek a thrillerů dominují severští autoři, případně anglo-saské průniky detektivky a psychologického románu, je dobré se občas vrátit ke klasické drsné škole. Jednak se stále vyvíjí, jednak na své objevení pořád čeká několik klenotů.
Takovým „skrytým“ klenotem je Poslední polibek, co za něco stál. Jedna z nejvlivnějších detektivek druhé poloviny dvacátého století, díky níž na jejího autora nedají dopustit veličiny jako Dennis Lehane, Michael Connelly či Neal Stephenson. Jejím ne zrovna morálně nejčistším hrdinou je soukromé očko C. W. Sughrue. Toho si najala exmanželka slavného spisovatele Abrahama Trahearna, který se vydal na sebezničující chlastací výlet po Spojených státech. Sughrue má mistra slova a sklenky najít a zachránit před ním samým. Dostihne jej až v zaplivaném baru ve společnosti na pivu závislého buldoka a barmanky, která už léta pohřešuje dceru… Sughrue udělá tu chybu, že se s oběma dá dohromady. Tak začíná pátrání po kdysi okouzlující dívce, která jednoho dne zmizela v San Francisku a už o ní nikdo nikdy neslyšel. Ale také obrážení barů a bizarní sexuální dobrodružství napříč Amerikou, která se probouzí z hippie éry s těžkou kocovinou a s vietnamským syndromem na krku.
Žil, jak žil. Spisovatel James Crumley, foto: Archiv nakladatelství Gallmeister
Američan James Crumley (1939–2008) nikdy nedosáhl ve své domovině velkého komerčního úspěchu a v řadě zemí je stále v podstatě neznámý. Přesto získal řadu ocenění a v rámci žánru mu byla složena nejedna poklona – včetně pojmenování hlavního hrdiny v detektivních románech Raye Bradburyho z takzvané Kalifornské trilogie (Smrt je vždycky osamělá, Hřbitov šílenců a Zbavme se Constance). Sám Crumley se přitom k detektivkám dostal poměrně pozdě, když mu přítel doporučil knihy Raymonda Chandlera. Vliv duchovního otce Phila Marlowa je jasně znát na originálním názvu Posledního polibku, ale i na stylu plném poetických popisů, sžíravých dialogů a typických wisecracků, ale také v plejádě postav zvalchovaných životem. Crumley přimíchal zkušenosti z Vietnamu a jeho antihrdinové přesedlali z melancholického popíjení whisky v barech s vypadávajícími neony – pardon za ten slovník – na první chlastací ligu, aby si nevpálili kulku do hlavy. Což je autobiografický prvek, protože podle svědectví jednoho z přátel si Crumley dopřával šestkrát denně kokain, jedl pětkrát, vyžahl lahev whisky a shrnul to jednoduše: „Takhle chci prostě žít. A jestli to znamená, že budu žít o deset let méně, no tak co?“
Poslední polibek, co za něco stál je podivuhodným mixem melancholického romantismu, úpěnlivě vytěsňovaného traumatu a opileckého nihilismu. Vlastně dost připomíná Pynchonův román a (a výborný, neprávem opomíjený film Paula Thomase Andersona) Inherent Vice – jen se nikdy nepřiblíží k nějakému hayppendu. Samotná kriminální zápletka je dnes už spíš úsměvná: kupříkladu takový pornoprůmysl v podání Crumleyho padouchů prostě nemůže obstát ve střetu s moderními psychopaty nebo drogovými kartely. Ovšem styl knihy, jejíž originál vyšel v roce 1978, nezestárl ani trochu. Jiskřivé věty se zařezávají pod kůži a vtipy mají ošklivou tendenci změnit se v bodnutí do zad. Po dočtení nezbývá, než začít znovu a děj úplně ignorovat – ostatně tak to dělaly generace nadšených fanoušků před námi.
James Crumley: Poslední polibek, co za něco stál. Přeložil Pavel Kaas. Vendeta, Praha 2020, 360 stran, doporučená cena 399 korun.
Obálka Posledního polibku, co za něco stál, repro: Vendeta
Melancholické a zábavné zároveň
Šéfredaktor nakladatelství Mystery Press Tomáš Němec má dlouhodobě slabost pro klasickou drsnou školu Rosse Macdonalda nebo Johna D. MacDonalda, ale uznává, že by na nich dnes prodělal. A stejně si občas udělá radost. Jako v případě Starých dluhů od australského spisovatele Petera Templea (1946–2018). Jedná se o první (z roku 1996) ze čtyř autorových románů s Jackem Irishem – bývalým právníkem, který se po vraždě manželky živí jako soukromý detektiv, občas vypomáhá šedé eminenci australských dostihových sázkařů a odreagovává se fyzickou prací u nejlepšího truhláře na jižní polokouli. Jako bonus je navíc synem lokální fotbalové legendy, což mu zhrzení fanoušci týmu, který vyhrává jednou za uherský rok, neváhají neustále připomínat.
Jinými slovy: i když vás nebude bavit zápletka, která se nejprve tváří primitivně, a nakonec pro změnu překombinovaně, nabízí Temple řadu dalších atrakcí. A dokáže je náležitě prodat. Jeho Jack Irish není vyhořelým padlým andělem utápějícím se v opovržení a cynismu jako Crumleyho Sughrue. Je to zlomený sympaťák, který dostává druhou šanci: po letech se jej snaží kontaktovat chlápek, kterého kdysi zastupoval. Jenže Jack je zrovna nedostupný, a když se konečně rozhodne svého dávného klienta kontaktovat, zjistí, že ten mezitím stihl zemřít násilnou smrtí. A milý Jack zjistí, že před lety dost možná udělal chybu a odepsal nevinného člověka…
Nihilismus se v téhle knize nekoná, melancholie ano. A pominout nelze přehlídku vtipných přirovnání a wisecracků, na nichž se vyřádil překladatel Robert Čapek. Ten byl spojovaný především s hyperakčními sci-fi sériemi (Za zrcadlem Johna Ringa), ale tady podává životní výkon. I díky němu jsou Staré dluhy vzdor hned několika vraždám, k nimž na jejich stránkách dojde, nejzábavnější detektivkou roku.
Peter Temple: Staré dluhy. Překlad Robert Čapek. Mystery Press, Praha 2020, 336 stran, doporučená cena 329 korun.
Neptejte se, bavte se
Nový přírůstek do románové série Brita Lee Childa (*1954) o bývalém vojenském policistovi Jacku Reacherovi, který se svobodně potuluje Spojenými státy a neustále naráží na šílené vrahy, spiknutí, teroristy nebo zdivočelé gangy, se letos kvůli koronaviru mírně zdržel. V září se však čeští fanoušci dočkali už čtyřiadvacátého příběhu (pokud nepočítáme povídky shrnuté v knize Jmenuji se Reacher).
Reacher se v novince Spravedlnost připlete k nepodařenému spontánnímu přepadení. Bezbranný důchodce si nedával pozor a rádobyzločinec si všiml obálky s penězi. Jenže Reachera kdysi naučili zatraceně dobře si všímat všech věcí a doplňovat prázdná místa. Brzy vyjde najevo, že starý muž a jeho manželka se zadlužili u špatných lidí, kteří používají při uzavírání smluv obrazové pomůcky, aby bylo klientům jasné, co je čeká, když nezaplatí. Reacher má sedm dní na to, aby situaci vyřešil a vymohl pro staré manžele spravedlnost…
Lee Child není typickým autorem drsné školy. Jeho knihy jsou v podstatě vítězstvím kalkulu, ale má je natolik chytře vymyšlené a s archetypálně neměnným, přitom však dostatečně variabilním hlavním hrdinou, že to vlastně nevadí. Reacherovky jsou v podstatě žánrem samy o sobě – a jako takové se občas k drsné škole „nepozorovaně“ přiblíží v rámci oživení a k nabrání nového dechu. K chandlerovské škole měl Child nejblíže v retrospektivním Posledním sbohem.
Spisovatel Lee Child, otec postavy jménem Jack Reacher, foto: archiv nakladatelství Random House
Spravedlnost navazuje, podobně jako v rámci série výjimečný titul Za cenu života, spíše na papá Dashiella Hammetta. Reacher se totiž nevědomky připlete do konfliktu mezi ukrajinskou a albánskou mafií. Ovšem nejedná se o další variaci na Rudou žeň (či Kurosawova Yojimba). Reacher si totiž dlouho není vědom, co se kolem něj děje. A rovněž oběma gangům dlouho trvá, než jim dojde, že v revíru mají úplně jinou škodnou. Child popisuje s britským suchým humorem, který bohužel v sérii jinak používá zřídka, jak si Ukrajinci i Albánci zoufale vyrovnávají skóre a stejně zoufale se diví, proč se druhá strana nezastaví… Zatímco Reacher mezi nimi prochází se svou typickou elegancí neřízeného kamionu a mudruje, proč záporáci reagují tak přehnaně na jednoduchou zločineckou diplomacii. Černohumorné nepochopení na všech stranách vede až k neuvěřitelným konstrukcím. Šéf albánského gangu se domnívá, že jeho protějšek upálil dva své vojáky jako vikinskou oběť smíření. Ukrajinci zase vytvoří neprůstřelnou teorii o nepřátelském převzetí od Rusů, protože ukrajinští mafiáni vidí ty ruské za vším. A Reacher při tom všem glosuje smrt protivníků jednoduše: „Mrkli první.“
Spravedlnost se tak díky vtipnému navyšování sázek dokáže vyhnout i časté bolesti série, kdy finále působí uspěchaně nebo dokonce i nelogicky primitivně vzhledem ke komplikovanému rozjezdu zápletky. Tentokrát Lee Child přidává plyn po celou dobu knihy až k finálnímu masakru. Nejen v kontextu reacherovské série čeká čtenáře notně napínavý zážitek.
Česká obálka Childovy Spravedlnosti, repro: BB/art
Je ovšem třeba – asi definitivně – se smířit s tím, že Reacher se přidává po bok hrdinům vymknutým z běhu času, podobně jako kdysi Spenser Roberta B. Parkera. Pokud bychom totiž brali Childovy knihy vážně, je v nich Reacherovi nyní už k sedmdesátce, ačkoliv se chová jako čtyřicátník na vrcholu sil. Kdo by se tím ovšem stresoval u série, která patří už přes dvacet let ke spolehlivým jistotám na poli oddechové literatury?
Lee Child: Spravedlnost. Překlad Iva Harrisová. BB/art Praha 2020, 320 stran, doporučená cena 399 korun.
