Kdo to mluví? Knižní debut Heleny Hrstkové je temný a docela suverénní

Vstup do fikčního světa novely Dovnitř, kterou se knižně představuje pracovnice v sociálních službách a tatérka, jinak také vystudovaná bohemistka Helena Hrstková (*1989), připomíná vpád do vodního víru. Čtenář se nemá čeho chytit a ze všech stran se na něj valí silné podněty. Začíná to neobvyklou vypravěčskou perspektivou. Próza je vyprávěna částečně v ne úplně obvyklé druhé osobě a Hrstková ji významově ještě zatěžuje. Vypravěčka, která promlouvá k protagonistovi novely, totiž do příběhu vstupuje: zmiňuje, jak postavy reagují na její podněty, zdůrazňuje, že je u popisovaných událostí přítomná… Co je tato postava – lépe řečeno entita – zač, se čtenář jen tak nedozví.

Zpočátku se nejspíš bude trochu motat i mezi postavami; především proto, že se jim dějí podobné věci – podobné ve smyslu špatné, a ještě horší. Hrstková vtáhla do nerozsáhlého textu množství, řekněme, odpudivých témat. Setkáme se s odvrácenou stranou pornografického průmyslu, se sexuálním (nadto incestním) zneužíváním, obchodem s bílým masem, s vraždou, sebevraždou – témata jako alkoholismus či duševní poruchy působí vedle těchto poněkud „mdle“, i ony však v novele mají své místo.

Příběh se točí okolo úmrtí mladé ženy, k němuž se připlete muž jménem Igor, trochu zoufalec bez práce, bez úspor a perspektivy, zato s drogovou minulostí. Kromě toho, že se kolem něj začnou později ochomýtat vyšetřovatelé, musí Igor řešit problémy se svým vyšinutým násilnickým bratrem Jindrou, který zrovna podstupuje ochranné léčení a Igor pravidelně Jindru navštěvuje v ústavu. Nadto Igora uhrane „holka z dvaadvácy“, rozuměj pražské tramvaje číslo 22, jejíž osud postupně objevuje jak Igor, tak čtenář. Do příběhu „holky z dvaadvácy“ je zapojena i Zuza, ta dívka, která je na začátku novely nalezena mrtvá.

Vypravěčka přeskakuje od Zuzy k Igorovi, z du-formy do er-formy, z přítomnosti do minulosti, krátké kapitoly jsou přerušovány kurzívou vysázenými snovými záznamy, k jejichž smyslu se musí čtenář pročíst a tak dále. Zkrátka: kompozice tohoto debutu není úplně jednoduchá. Důležité však je, že jakmile se čtenář s novelou trochu sžije, sezná, že její výstavba není samoúčelná; jde o promyšlenou mozaiku skládající se do podmanivého celku.

Obálka debutu Heleny Hrstkové, repro: Albatros Media

Díky mírně ironické vypravěčce sice můžeme sledovat příběh s odstupem, pro nejednoho čtenáře může být té životní mizérie na jednu knihu trochu moc. Próze by možná neuškodilo, kdyby se některé okrajové epizody a osudy vedlejších postav vypustily. Takhle to vyhlíží, jako kdyby Hrstková popisovala jakousi komunitu, jejíž členové se pohybují v nám dobře známém světě, ovšem přitahují k sobě veškerou bídu a beznaděj. Fabule se kvůli tomu může jevit nepravděpodobná. Ale: není to jen proto, že na něco podobného nejsme u současné české prózy, jíž dominují příběhy takříkajíc ze života, zrovna zvyklí? Protože totiž pokud na pravidla autorčina fikčního světa přistoupíme, můžeme ocenit, mimořádně přesvědčivou práci s jazykem a vlastně i svého druhu čtivost.

Na poli české prózy se toho v letošním roce zatím mnoho nestalo. Kvůli několikaměsíčnímu výpadku se vydání mnoha knih odložilo až na zimu, případně na příští rok. Tituly, jež budily jistá očekávání a už stačily vyjít (například nový román Jiřího Hájíčka), byly spíše zklamáním. Pokud však o něco v letošním roce není nouze, tak o debuty. Diskutovaná je první kniha Kláry Vlasákové Praskliny, poměrně zdařilým románem Uranova se uvedla Lenka Elbe, díky novele Na Seně může čtenáře zaujmout velmi mladý Vojtěch Rauer. Knihu Heleny Hrstkové považuji za nejzdařilejší ze všech těchto prvotin.

Helena Hrstková: Dovnitř. Kniha Zlín, Praha 2020, 168 stran, doporučená cena 299 korun.