Meta je nepříjemný, ale nadmíru užitečný román pro současnou českou fantastiku

Několik takových domácích pokusů přitom už proběhlo. Asi nejvýrazněji v románu Františka Kotlety Lovci. U něho se ovšem jednalo, upřímně řečeno, o mírně barvitější akční román, který spíše než se superhrdinským narativem pracoval se zápletkou a „designem“ postav převzatým ze soubojových videoher ve stylu Mortal Kombat. Pavel Bareš zvolil jiný přístup. Nepokouší se do české kotliny importovat superhrdiny s jejich patosem. Ten bude v zemi bez hlubší epické mytologické tradice (Staré pověsti české to nevytrhnou) vždy působit směšně. Místo toho se na superschopnosti podíval optikou mileniálů a sociálních sítí.

Sdílej, lajkuj, vykrůcaj…

Lenka Křížová žije ve světě, kde se už několik let vyskytují takzvané mety. Prvním z nich byl jistý Standa Pařízek, přezdívaný český Superman. Proslavil se tak, že to do něj vlastní syn napral z pušky a Standa postnul video na YouTube. Čímž Pařízek rovnou definoval, oč půjde. Stát se slavným, celebritou — a na své „jinakosti“ vydělat. Jenže prostý český pracant Standa na tohle nebylo ten správný sociální a věkový materiál (dotyčná Lenka ho potká coby šoféra synovy amatérské kapely).

Ovšem mladší generace? To je jiná! Existují specializované stránky, metabulvár, nespočet reality show, kde mety předvádějí své schopnosti.  Rovněž tak existují nové oblasti sociálních studií a zlatý důl pro psychiatry. Protože pro někoho můžete být ten skvělý YouTuber, ale pro spoustu dalších budete zrůdy. Jen ti superhrdinové se jaksi nekonají.

Lenka Křížová o tom ví své. Je totiž nepřiznaný mimik — dokáže si přemodelovat tvář a částečně i tělo, aby přijala cizí podobu. Pokud to na ni praskne, čeká ji cela nikoliv nepodobná té, do níž zapadl na konci prvních filmových X-Menů padouch Magneto. Lenka se tudíž řídí jednoduchými pravidly. Například nikdy se nedostat do situace, kdy by jí někdo odebral krev. Lenčino tajemství znají tři lidé. Její spolubydlící a nejlepší kamarádka Debí s bizarním vztahem ke kachnám, za niž se Lenka občas vydává na zkouškách. Ex Matouš, který neodolal a při intimní chvilce požádal Lenku o herečku a modelku Megan Fox. A Lenčin táta, s nímž má po rozvodu rodičů zákaz stýkání.

Jenže najednou je tu ještě někdo. Neznámý kluk začíná Lenku pronásledovat nejprve otravnými žádostmi o schůzku, které neodvratně přecházejí v psychoteror a ve vydírání. Lenka zjistí, že i když většina psychopatických úchylů jsou statisticky idioti, ten „její“ je bohužel schopný stalkerovský Moriarty, jak z nějakého románu. A navíc mimik stejně jako Lenka.

Když meta, tak meta

Pavel Bareš (*1994) už má za sebou dva romány z cyklu Projekt Kronos. A upřímně řečeno, když je přeskočíte, o nic zvláštního nepřijdete. Jsou to sympatické knihy, kde se pořád něco děje, ale nepřináší nic nového a jsou o trochu delší, než aby to nevadilo. Meta je však soustředěná a promyšlená jak dějově (mimochodem, je rozdělena do osmi epizod jako populární netflixovské série typu Stranger Things), tak jazykově. Právě jazyk vnáší do autorova románu fascinující živelnost, která vyrovnává (a maskuje) strojově přesné zvraty řídící se až děsivou vnitřní logikou.

Bareš působil jeden čas jako zpěvák a je velmi aktivní v komunitě nejmladších autorů a autorek nejen fantastiky, ale i young adult. Je v podstatě mladší verzí Pavla Renčína (*1977), který kolem sebe před několika lety soustředil vzorně vedenou fanouškovskou skupinu a byl v Česku průkopníkem budování pevného vztahu mezi autorem a čtenářem skrze texty i doplňkové aktivity.

Všechny Barešovy postavy v Metě — od pseudocelebrit přes rodiče nechápající své potomstvo až po vysokoškoláky nechápající své rodičovstvo — jsou autentické, osobité a hlavně vtipné. Opakující se narážky na Debíiny malované kachničky nebo cynické Lenčiny komentáře k životu, vesmíru a k vyprávění příběhů (ale i třeba k míře rozvodovosti v ČR) šikovně oddalují poznání, že tahle kniha jde svým čtenářům proti srsti a ve výsledku jde o jeden z nejtemnějších příběhů, jaké v posledních letech česká fantastika zplodila. A nepotřebuje k tomu žádné mrtvoly. Spoléhá na empatii nejen k hrdince, nýbrž i k vedlejším postavám, například k dívce, která po těžkém rozchodu s přítelkyní skončila opakovaně na psychiatrii. Brzy je jasné, že tady se šťastný konec konat nebude.

Bareš sice Lenčinými ústy čtenáře opakovaně varuje, že tohle „není takový příběh“, tedy nebude se konat žádný origin superhrdiny, žádný příběh o velké moci a ještě větší zodpovědnosti, ani o klasické pomstě. Zároveň ale nechá čtenáře opakovaně (a nebojím se říct, že i zlomyslně) padat do pasti právě předpokladů a naučených vzorců. Například ve vztahu Lenky a jejího otce. Meta překvapivě trefně komentuje moderní vztah k soukromí a důvěře, propast mezi starší a mladší generací i metastáze popkultury do našeho myšlení (plusové body za sarkastickou poznámku o Lenčině anime období). S lehkostí zpracovává závažná témata, jako když k problematice obviňování obětí znásilnění Lenka doporučí kromě jiného přečíst si komiks Persepolis od Marjane Satrapiové. Popkulturní reference díky skvělé práci s rytmem sdělení a gradaci pointy působí až mrazivě. Působivost knihy ještě podtrhuje skvěle popsaný pražský Žižkov s jeho hudebními kluby a kebaby, které převzaly funkci potravinového vyprošťováku po burgrech od „mekáče“.

Když si o to zdejší fantastika říká

Meta je ukázkovým příkladem správné knihy ve správný čas. Na začátku roku se totiž na Sardenu, jednom z tradičních tuzemských webů věnovaných fantastice, objevila glosa o zkostnatělosti české žánrové scény. Ta podle autorky glosy nabízí příliš málo progresivních témat, jak je známe ze zahraniční tvorby — genderové otázky, sexuální orientace, rasové a náboženské menšiny etc. Následovala obranná reakce postiženého fandomu. Ovšem ano, české fantastice tohle všechno opravdu chybí. Je ovšem zajímavé ptát se po důvodech.

Pavel Bareš se svojí knihou Meta. Říká mimo jiné. „Já jsem si takřka jistý, že pro spoustu lidí bude Meta jenom politicky korektní agitka nebo feministickej blemc o holce, která dělá děsný drahoty. A zároveň by mě asi ani nepřekvapilo, kdyby pro některé feministicky laděné čtenáře a čtenářky byla stále příliš svázaná fundamentálně patriarchálním uvažováním jejího autora.“ Foto: Nakl. Host

Úspěch mnoha young adult všech žánrů, které opakovaně zprostředkovávají vše výše zmíněné a jejichž čtenářská obec se s tou fantastickou čím dál víc prolíná, ukazuje, že odvolávání se na český čtenářský vkus je výmluva. Jedná se spíše o záležitost generační. Česká fantastika je stále ve velké míře formována v rámci domácí i překladové tvorby lidmi odchovanými fandomem a malými či středními specializovanými nakladatelstvími, které vedou bílí heterosexuálové (v lepším případě) těsně za středním věkem. Nemá smysl obviňovat je, že jejich vkus není moderní. Není to jejich povinnost. Jde spíše o to ptát se, kde a kdy dostane prostor přirozený hlas mladší generace a její vkus.

Tím místem se zatím jeví produkce fantastiky v nakladatelství Host. Zatímco v minulých dekádách roli průkopníka zastával redaktor Martin Šust (dříve Laser, momentálně působí v Argu), který pro české publikum objevil například hnutí new weird, ale pořád vycházel ve svém vkusu z tradiční fantastiky, nyní začíná nést plody práce Jiřího Štěpána. Brněnský Host v této oblasti nyní nabízí mix tradiční žánrové zábavy a odvážných kroků jinam — tu do čínské sci-fi (Problém tří těles), do vědecky pojaté fantasy o institucionalizovaném rasismu (Páté roční období) nebo do mixu intelektuálního a pulpového výsměchu takzvané tradiční rodině a jejím hodnotám (Liščí gambit). Pavel Bareš do této hostovské linie se svou Metou perfektně zapadá. Česká fantastika si o Metu prostě říkala. Snad jí tahle léčba šokem pomůže a konečně se probudí v jednadvacátém století.

Obálka knihy Pavla Bareše Meta. Foto: Nakl. Host

Pavel Bareš: Meta. Host, Brno 2020, 336 stran, doporučená cena 349 korun.