Opuštěná žena opouští svoji vlast, v níž to dál prostě nezvládá

Karina Sainz Borgo (*1982) se narodila v Caracasu a roku 2006 emigrovala do Španělska. Hlavní hrdinka a vypravěčka jejího románu (originál vyšel vloni), filoložka Adelaida Falcónová, která se živí jako knižní editorka a redaktorka, rovněž žije ve venezuelské metropoli, rovněž se jí podaří odcestovat na Pyrenejský poloostrov. Ale není dvacátnicí, kterou byla autorka před těmi čtrnácti lety, nýbrž Adelaidě je tolik, kolik je Sainz Borgo letos: osmatřicet. Autobiografický rozměr? Jen málo. Stejně tak V Caracasu bude nejspíš stále tma není prózou dokumentaristickou, ačkoliv některé výjevy z bojů v ulicích Caracasu pisatelka líčí s reportážní přímočarostí a vervou. Ale její román je především evokací atmosféry, kterou ve své vlasti nasála. O Venezuelu se Sainz Borgo nadále intenzivně zajímá a žije tam její starší sestra, bioložka, která jí nejspíš zprostředkovává informace a dojmy ze žité každodennosti.

Pisatelka v Caracasu bude nejspíš stále tma načrtává zřejmě věrný místopis svého rodného města, ale ani jednou neuvede konkrétní jméno nejmocnějšího muže v zemi. Zmiňuje se pouze o Comandantovi Presidentu, a tím myslí Huga Cháveze. Rovněž tak časové zakotvení dramatického příběhu není úplně konkrétní. Nesporně čerpá z prvních let Chávezovy vlády (1999-2013), kdy se střední a vyšší třída proti němu postavily, mimo jiné proto, že Chávez krátce po svém zvolení vyhlásil výjimečný stav nad ústavodárným shromážděním a změnil ústavu. Ovšem líčení hospodářského a sociálního rozvratu země, v níž Adelaida Falcónová už pro sebe nevidí perspektivu, ukazuje na prezidentství Chávezova nástupce Nicoláse Madura. Ten převzal už tak finančně vyčerpaný Chávezův koncept socialismu 21. století s ekonomicky nepokrytými veřejnými výdaji. Maduro odmítl jakoukoliv jinou cestu. Už tak vysoká kriminalita eskalovala, rozjela se hyperinflace, zboží je na příděl, společenské struktury se rozpadají. (V půli loňského roku informovala OSN, že z Venezuely, která měla přes třicet milionů obyvatel, za poslední roky utekly více než čtyři miliony lidí.) Přitom vypravěčka vzpomíná, že její vlast bývala před desítkami let zemí, do níž za svou novou životní šancí cestovali Španělé, Portugalci, Italové…

Revoluce nikdy nekončí!!! Caracas, 15 února 2020: člen La Milicia Bolivariana, jedné z venezuelských lidových ozbrojených organizací. Venezuelský prezident Nicolas Maduro nařídil dva dny celostátních vojenských cvičení, včetně účasti civilních milicí, foto: ČTK/AP — Matias Delacroix

Adelaidě Falcónové zemřela matka a ona zůstala sama. Vypravěččin snoubenec, investigativní novinář, byl před lety brutálně zavražděn, protože se zajímal o politické kauzy. Adelaida, vypořádávající matčinu pozůstalost, se ve svém bytě v centru Caracasu cítí být už k nesnesení obklíčena bouřlivým děním v ulicích, násilím, obtížným sháněním základních potřeb, vzájemnou nevraživostí lidí danou právě nedostatkem, drzostí různých lidových organizací, vesměs ozbrojených, které pacifikují odpůrce režimu. Loajalita vůči moci je odměňována mimo jiné speciálními příděly jinak nedostatkových věcí. Karina Sainz Borgo v románu buduje obecněji míněný obraz rozvráceného státu, v němž snad jediné, co spolehlivě funguje, je zabíjení. „Viděly jsme, jak se země mění v šerednou frašku,“ říká vypravěčka, když vzpomíná na minulost prožívanou se svou spolužačkou z fakulty Annou.

Adelaidě se podaří v rozbouřeném Caracasu získat finance a jinou identitu po událostech, které osobně považuji za plod vášnivého fabulování, i když nevylučuji, že přefoukle se ten příběh může jevit z klidné a krotké Prahy; venezuelská realita možná umí být ještě násilnější a rozpálenější, než to Karina Sainz Borgo podává ve své prozaické prvotině, která stojí za přečtení. České publikum se v románu V Caracasu bude nejspíš stále tma může seznámit s jinou odrůdou rozporů mezi hlásanými ideály a žitou realitou než tou, která se tady usadila po únoru 1948. Pasáž, která zakončí tuto recenzi, je, doufám, dostatečně výmluvná:

„Slíbili nám. Že už nikdo nebude dál krást, že všechno bude pro lid, že každý bude mít dům svých snů, že nic špatného se už znovu nestane. Naslibovaly nám hory doly. Nevyslyšené prosby se rozložily v žáru záště, která je přiživovala. Za nic z toho, co se dělo, nemohly Děti revoluce. Jestliže byla pekařství prázdní, na vině byl pekař. Pokud neměla lékárny léky, i kdyby to měla být ta nejzákladnější krabička antikoncepce, viníkem byl lékárník. Pokud jsme se doplazili domů vyčerpaní a hladoví se dvěma vajíčky v tašce, mohl za to ten, jemuž se ten den podařilo urvat vajíčko, které se na nás nedostalo. Hlad dal průchod dlouhému seznamu nenávisti a obav. Zjistili jsme, že přejeme to nejhorší katovi i nevinnému. Už jsme mezi nimi nedokázali dělat rozdíl.“

Obálka českého vydání, repro: Odeon – Euromedia Group

Karina Sainz Borgo: V Caracasu bude nejspíš stále tma. Přeložila a doslov napsala Lada Hazaiová. Odeon — Euromedia Group, Praha 2020, 208 stran, doporučená cena 279 korun.