Po rodičích nám toho dost zůstane. Co si s tím počít?

Varšavan Marcin Wicha (*1972) je v povědomí polské veřejnosti zapsán jako grafik, esejista a autor knih pro děti. Předloni ovšem získal nejvýznamnější současnou polskou literární cenu, Nike, za svazek nazvaný Věci, kterých jsem se nezbavil, který není ani esejem, ani knihou pro děti, nýbrž běží o soubor tematicky svázaných nedlouhých textů, z nichž některé můžeme označit za memoárové, jiné za fejetonistické, jiné za dokuminiatury. Wicha se touto knihou, v originále vydanou roku 2017, rozloučil se svou zesnulou matkou. Navázal tím na svazek o dva roky starší, nazvaný Jak jsem přestal mít rád design, v němž se, opět doslova i obrazně, loučil s otcem. Ve vynikajícím informačně hutném doslovu K věcem, kterých jsem se nezbavil tyto i jiné souvislosti objasňuje polonistka Michala Benešová. Po přečtení překladu Wichovy knihy český čtenář želí, že do jednoho svazku nebyly sneseny oba zmíněné autorovy tituly, neboť podle všeho jde v svého druhu diptych.

Wichovi zbude po matce spousta věcí. Předmětů, které pro ni měly především symbolickou cenu, už proto, že je mnohdy pořídila s manželem, jenž zemřel dříve než ona. Oba si vymazlovali svůj příbytek rozličnými, pro ně šťastnými úlovky, třeba lampami, knihami, drobnostmi. Dnes o dotyčné předměty nikdo příliš nestojí. Antikváři nemají téměř o nic zájem, autorovi přátelé a známí zdarma nabízené knihy rovněž nechtějí. Co dříve bývalo v domácí knihovně Wichových bezmála podkladem, dnes je mnohdy určeno do stoupy nebo se vyprodává za pár drobných. (Našinec obdobné „konce“ může vypozorovat v českých antikvariátech.)

Marcin Wicha, foto: Paweł Krzywicki

Marcinovi rodiče po sobě samozřejmě nezanechali výhradně předměty. Po počátečním nárazu hmoty se v knize pro autora stávají „věcmi, kterých se nezbavil“ především vzpomínky, otisky v mysli, s nimiž se vyrovnává, které si uchovává, uvědomuje si, jak silně je světem rodičům poznamenán. Současně Wicha reflektuje děsivě rychlé stárnutí či lépe vypařování se životního způsobu, který tu ještě včera s ním (a s námi) byl, vždyť autorovi bylo při vydání „Věcí“ pouhých pětačtyřicet. Ale jeho vzpomínky na sedmdesátá a osmdesátá léta, na základní hmotný nedostatek a rukodělnost oné doby (v Polsku vládla ještě větší ekonomická mizérie než v ČSSR), zdají se být staré pomalu celé století. Jeví se to být všechno tak dávno, jako Zweigův „svět včerejška“…

Trvalým průvodcem při Wichových exkurzích do rodinné a společenské minulosti jsou úzkost a pocit ohrožení. K permanentní podezíravosti, rozlezlé všemi vrstvami společnosti a typické pro země „reálného socialismu“, se k tomu v prosinci 1981 v Polsku přidal výjimečný stav vyhlášený generálem Jaruzelskim, a u rodiny Wichových setrvale působilo ještě něco – fakt, že jejich kořeny jsou židovské. Pro Židy, kteří v Polsku zbyli, je traumatizujícím a přelomovým letopočtem rok 1968 – tehdy v březnu se v zemi rozjela antisemitská kampaň, která tisíce tamních Židů přivedla k emigraci. A vnitřního napětí, že po holocaustu a osmašedesátém může kdykoliv nastat něco obdobného, se už pak těžko šlo zbavit. Nejde o přehnanou přecitlivělost: při nedávné předvolební kampani, kdy Poláci v přímé volbě vybírali prezidenta republiky, se u Dudových podporovatelů (včetně státní televize) brnkalo právě i na antisemitskou strunu.

Obálka českého vydání Wichovy knihy, repro: ČT art

Wicha situace a reakce související se židovstvím pojímá lapidárně a ironicky, jeho styl je úsporný, sarkastický, osekaný až k aforističnosti: „Před Březnem. V Březnu. Po Březnu. Březnové. Jako v Březnu. Téměř jako v Březnu. Ten měsíc vězel uprostřed jejího životopisu. (…) Podporoval jsem matku, když prohlašovala, že až budou věšet Gomułku, půjde se na to podívat. (Pozn. red.: Władysłav Gomulka byl polský komunistický vůdce, který kampaň v březnu 1968 rozpoutal.)  Samozřejmě se toho nedočkala. A tak jedinou náhražkou spravedlnosti byl po léta citovaný cynismus.“

Kromě vzpomenutého zasvěceného doslovu Michaly Benešové obsahuje česká edice na několika místech i poznámky pod čarou, vysvětlující souvislosti určitých reálií. Některé partie i tak zůstávají dosti „vnitropolské“ a český čtenář–nepolonista musí uhadovat nebo dohledávat, aby dobře porozuměl. Ale drobná námaha s tím spojená stojí za to. Věci, kterých jsem se nezbavil se sympaticky řadí k předloni u nás vydané knize Nenávratně ztracené leváctví jiného polského autora, Jerzyho Pilcha. I v jeho případě jde o svazek nefabulovaných textů, rovněž sarkastických a vtipných. Snad jim můžeme říkat fejetony svého druhu, v nichž autor s více či méně laskavou ostrostí propírá sám sebe, své příbuzenstvo, vypráví o té historii, a obzvláštní pozornost věnuje své matce, dle něho „toxické“ osobě, která jej tvarovala k obrazu svému. Paní Pilchová nemá až tak daleko k paní Wichové. A čistě formálně: každý z těch dvou svazků sice vyšel v jiném nakladatelství, ale týž grafický úpravce Tomáš Cikán jim vtiskl totožný formát a „příbuzenskou“ grafickou úpravu, takže vznikli knižní „sourozenci“ z textů, které v současné české literatuře prakticky nemají obdobu, ačkoliv Polsko leží za humny.

Marcin Wicha: Věci, kterých jsem se nezbavil. Přeložila Barbora Kolouchová, doslov napsala Michala Benešová. Argo, Praha 2020, 208 stran, doporučená cena 248 korun.