Pohled pod hladinu jednoho léta. Komiks Mariko a Jillian Tamakiových plave oceánem dospívání
Komiks Jedno obyčejný léto je citlivý a v detailech působivý pohled na fázi dospívání, k níž není snadné se umělecky vztáhnout. Psát o ní jako o době končícího dětství a počínající dospělosti by bylo klišé – pod slovy „dětství“ a „dospělost“ si totiž každý můžeme představovat hodně různé věci.
Komiks Jedno obyčejný léto Mariko Tamakiové (*1975, scénář) a její sestřenice Jilliany Tamakiové (*1980, kresba) patří mezi nezávislá civilní alba zachycující všední a více či méně autobiografické zážitky. Dvojice jím navazuje na svou předchozí komiksovou knihu Skim. Ta se odehrávala na dívčí katolické střední škole v Torontu a mnohem otevřeněji zprostředkovávala zážitky příslušnic společenských menšin. Hlavní hrdinka v díle Skim je, stejně jako autorky, Američanka s japonskými kořeny. Prožívá platonickou lásku ke své učitelce. V téže době bývalý přítel hrdinčiny spolužačky spáchal sebevraždu a postupně se zjišťuje, že byl – anebo možná také nebyl – homosexuál.
Náznak a nejistota jsou zásadním vypravěčským postupem rovněž v Jednom obyčejným létě. I tady se s hrdinkami, jimiž jsou teenagerka Rose a její o rok a půl mladší kamarádka Windy, pohybujeme na periferii velkých životních dramat, ale nikdy do nich úplně nepronikneme. Záhadné trauma Rosiny matky i nechtěné těhotenství jedné dívky, jímž žije celá teenagerská populace městečka Tawago, jsou věci, které aktérky fascinují, ale zároveň jim jsou zapovězené. Podobně jako krvavé horory, které si dívky chodí půjčovat do místní videopůjčovny.
To, s čím se Rose a Windy na prázdninovém výletě v přímořském městečku potýkají především, je naivita. Je to vyprávění, které nám připomíná, že děti neustále žijí v sousedství problémů, jimž nerozumí, ale vnímají je, protože je řeší dospělí lidé kolem nich. Nové na tomhle stavu je pro Windy a Rose to, že „tohle léto“ mají více odhodlání se do zkoumání těch problémů pustit; opustit bezpečný břeh a ponořit se do hlubin. Možná proto se komiks tak často zastavuje u velkých, nezřídka dvoustránkových obrazů potápějících se postav, ale také třeba u kapek deště, u hvězdné oblohy nebo hořícího ohně.
Právě zápolení dívek s vlastní nezasvěceností, podané především ve výmluvných detailech a v nenucených dialozích, je jádrem jejich „obyčejného“ příběhu. Můžeme pouze hádat, v jaké době se vlastně odehrává – hrdinky si sice půjčují především horory ze sedmdesátých a osmdesátých let, ale přehrávají si je na DVD a na notebooku. Tahle neurčitost je nakonec svým způsobem pozitivní. Kniha totiž nesklouzává do roviny nostalgického vzpomínání, které se poslední dobou stává čím dál ohranější konstantou v popkultuře napříč různými médii, komiks nevyjímaje. Nejvíce nostalgickým prvkem Jednoho obyčejnýho léta tak je tónování kreseb do odstínů modré. Jinak se s hrdinkami ocitáme spíše v bezčasí, v němž se odehrává iniciační drama, jímž mohly procházet mladé dívky kdykoli během posledních několika desítek let.
Vzhledem k tomu, o čem komiks Tamakiových pojednává, je prakticky nevyhnutelné, že některé rozhovory, jež spolu hrdinky vedou, se týkají sexu. Dialogy na tohle téma jsou mistrně napsané: zvolna, většinou v žertu a vlastně jen zkusmo ono téma vyplouvá na povrch, a vzápětí opět mizí pod hladinou. O to bizarněji působí kauza, kterou Jedno obyčejný léto vyvolalo v USA a jejíž dozvuk se dokonce otiskl do upozornění na zadní stránce obálky českého vydání. Komiks byl stahován z oběhu v řadě amerických knihoven na základě stížností rodičů kvůli „neslušnému“ a sexuálně explicitnímu obsahu. Mariko Tamakiová v reakci na to prohlásila, že v té knize opravdu mladé postavy zkrátka mluví o „dospělých“ tématech a že dílo je doporučeno pro čtenáře od 12 do 18 let.
Na téhle přefouklé kauze, vyvolané rigidností a pruderií, je nejzajímavější otázka, jakému publiku je Jedno obyčejný léto vlastně určeno. Tamakiovým se totiž výtečně povedlo trefit hranu, kdy vyprávění může zaujmout vrstevnice hlavních hrdinek, přitom si však komiks svým způsobem žádá dospělé čtenáře. Kniha v sobě nemá nic z melodramatičnosti žánru young adult, určeného pro dospívající publikum; naopak – jde o čtení vyžadující čtenáře citlivého k detailům (což může být dítě, stejně dobře jako dospělý).
Chytrým tahem rovněž je, že přestože hrdinky jsou dívky, dramata, která pozorují, se dějí, jak již tu bylo naznačeno, dospělým postavám – Rosině matce a místní velmi mladé ženě. Prostor k alespoň částečné čtenářské identifikaci tak Jedno obyčejný léto nabízí několika generacím. A pro všechny může být příběh zároveň stejně nevstřícný tím, že nepřináší vyhrocené konflikty a jasná řešení. Namísto toho se tiše plíží po okraji neznámého, avšak uhrančivého terénu.
Mariko Tamaki, Jillian Tamaki: Jedno obyčejný léto. Přeložila Lenka Bukovská. Paseka, Praha 2020, 320 stran, doporučená cena 399 korun.
