Když člověk Elena Ferrante dodával britskému listu týden co týden dávku textu

Elena Ferrante – budeme zde akceptovat ženský rod – byla k psaní sloupků britským listem vybídnuta, přičemž The Guardian spisovatelce témata zadával a ona reagovala; prostě týden co týden plnila zakázku. „Tyhle texty se zrodily tak, že jsem bez přípravy procházela paměť a hledala v ní nějaký drobný ilustrativní zážitek. (…) Zkrátka to bylo nové cvičení: pokaždé jsem ve spěchu ponořila vědro do jedné z temných hlubin své hlavy, vytáhla ven nějakou větu a s úzkostí čekala, jaké další přijdou za ní,“ osvětluje autorka v úvodním slově vznik cyklu, který se záhy poté, co se počátkem loňského roku uzavřel, dočkal knižního zkompletování (už vloni byla kniha přeložena mimo jiné do slovenštiny).

Vzhledem k právě popsané autorčině „metodě“ nemohly vzniknout texty jiné než velmi osobní. Ferrante se svěřuje se svými strachy, zvyklostmi, zásadami, zážitky. Hovoří kupříkladu o tom, jak špatně spí, o své dávné závislosti na cigaretách, o tom, jak moc a proč má ráda Tarkovského film Solaris, o vztahu k mateřství, které kombinovala s nutkavou potřebou psát, přičemž v těchto pasážích se líčené stavy podobají partiím z prózy Temná dcera (ta vyšla česky vloni). Argumentuje, proč „nadržuje“ ženám; její postoj je neideologicky feministický. Dá se říci, že co do osobnostního založení se považuje za anarchistku s vůlí. Přímému psaní o politice se vyhýbá, vyjma jednoho textu, v němž tvrdí, že pro demokracii v Itálii je daleko nebezpečnější Liga Severu Mattea Salviniho než populistické Hnutí pěti hvězd. Své názory sděluje klidně, vyrovnaně, ale vnitřně pevně, neokázale energicky. Jsou to texty zkušeného člověka, který má „nažito“, ale vůči světu neokoral a má obavy z toho, kam civilizačně lidstvo směřuje. „Nápady“ Eleny Ferrante nejsou mimořádné kousky svého druhu, jde o čtenářsky vstřícné a výrazově střídmé sloupky vyhledávané, a přitom tajemstvím obestřené osobnosti, specifické instituce, na jejíž hlas se čeká. Osobnosti, která si udržuje nějakou základní normalitu, jakkoliv tento pojem můžeme mít za ošemetný, však se o jeho úskalích píší například filozofické spisy.

Za opravdovou vyšší dívčí bych považoval, kdyby se pod pseudonymem Elena Ferrante skrýval muž a veškerou svoji ženskou existenci, všechny ty sdělované ženské zkušenosti a pocity si vyfabuloval. Na okraj: vloni česky vyšla próza Tkaničky italského autora Domenica Starnoneho (*1943). Na záložce se tam praví, že italští lingvisté učinili detailní srovnání jazyka a stylu mezi tamními spisovateli a došli k závěru, že Starnone by mohl být Elenou Ferrante. Jiná dedukce má za to, že Elenou Ferrante je Starnoneho manželka, překladatelka Anita Raja; investigativní novinář Claudio Gatti tohle v roce 2016 vyčetl z nárůstu plateb, které Raje vyplácelo Edizioni E/O, tedy římské nakladatelství Europa Editions, v němž díla Ferrante vycházejí. Jisté však není nic. A ferrantiovská záhada při četbě oněch sloupků funguje, ne že ne.

Ilustrace Andrey Uciniho z knihy Eleny Ferrante Příležitostné nápady, repro: Prostor

Nedílnou součástí knihy Příležitostné nápady, respektive jednotlivých příspěvků jsou ilustrace v Dánsku žijícího italského ilustrátora Andrey Unciniho, který autorčiny texty doprovázel už při jejich premiéře v The Guardianu. Uncini je na záložce českého vydání – po vzoru zahraničních charakteristik tohoto tvůrce – označen za konceptuálního ilustrátora. Nejsem si jist, zda je to adekvátní přívlastek, zda spíše není bez valného rozmyslu použit coby efektní nálepka. Unciniho výrazově velmi jemné ilustrace stojí na nápadech, které mají myšlenku, nejednou i vtip. Vyvolávají v divákovi dlouhý „dozvuk“ souznící s příslušnými texty, avšak bez jakékoliv popisnosti a otrocké vazby. Nejsou to však znaky téměř každé kvalitní ilustrace, aniž je k tomu třeba použít adjektivum konceptuální?

Ještě poznámka k samotnému faktu existence sloupků pro britský The Guardian. Zařazování takových „bezúčelných“, nadčasových, nekomentářových textů do deníku svědčí o přetrvávajícím respektování „staré dobré“ novinářské tradice, o nerezignaci na literární stránku nabídky. A to je něco, co z českých polistopadových novin postupně téměř zmizelo, po roce 2000 nastala první a po roce 2008 druhá vlna pragmatizace tuzemských deníků, při níž vydavatelé a šéfredaktoři přestali být na nějaké sloupky a fejetony zvědaví a texty tohoto typu se zde objevují čím dál méně. Jeden k tomu se vážící detail: minulý měsíc, 5. června, uplynulo pět let od smrti Ludvíka Vaculíka, spisovatele, který byl nedílně spjat s Lidovými novinami, pro něž (téměř do posledních svých chvil) pravidelně psal Poslední slovo do stejnojmenné rubriky a zásadně ji celé roky svými texty/sloupky formoval. Na červnové výročí Vaculíkovy smrti si vzpomněli v Českém rozhlase, v Lidových novinách ovšem ne.

Obálka českého vydání knihy Eleny Ferrante je dílem Aleše Lederera s využitím kresby Andrey Uciniho, repro: Prostor

Elena Ferrante: Příležitostné nápady. Ilustroval Andrea Ucini. Přeložila Anna Kudrnová. Prostor, Praha 2020, 224 stran, doporučená cena 297 korun.