Spisovatelé Jan Zahradníček a Elena Ferrante na jevišti. Jsou to dva světy divadelní, a dva světy vůbec
V té první inscenaci je ztvárněn český básník Jan Zahradníček a jeho manželka Marie, v té druhé vystupuje kvarteto vyznavaček díla Eleny Ferrante, onoho fenoménu současné italské literatury, přičemž o pravé identitě této autorky (či tohoto autora?) se můžeme jen dohadovat; ví se, že Ferrante je pseudonym.
Pražský Divadelní Spolek Jedl pokračuje titulem Zahradníček / Vše mé je tvé ve své linii inscenací inspirovaných významnými literárními díly a jejich tvůrci; o některých těchto počinech jsme psali nedávno (třeba ZDE nebo TADY). Titul Zahradníček / Vše mé je tvé volně navazuje na inscenace vycházející z děl Jana Čepa a Bohuslava Reynka, tedy tvůrců krušných životních osudů a duchovně zakotvených v katolické víře. Jan Čep emigroval v srpnu 1948 do Francie, kde také roku 1971 zemřel. Bohuslav Reynek skonal ve stejném roce, ve svém domě v obci Petrkov, zcela opomenut oficiální kulturou; fakticky žil v domácím exilu. A Jan Zahradníček (1905–1960) byl stejně jako Čep hned 26. února 1948, pouhý den po gottwaldovském dovršení „vítězství pracujícího lidu“, vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů. V červnu 1951 byl tento otec tří malých dětí zatčen, v červenci 1952 ve vykonstruovaném procesu odsouzen na třináct let těžkého žaláře (navzdory vážnému zdravotnímu postižení). Propuštěn byl na amnestii v květnu 1960; fyzicky zdevastovaný tvůrce zemřel v říjnu téhož roku. O šest let později byl plně rehabilitován.
Výše uvedené skutečnosti z básníkova života tvoří podstatnou součást inscenace Zahradníček / Vše mé je tvé – spolu s některými dalšími momenty ze spisovatelova života: například s úmrtím dvou dcer v září 1956 po otravě houbami. Na pohřeb dcer básník mohl přijet, ale po pár dnech, když už to vypadalo, že zbytek trestu by mu mohl být prominut, Zahradníček obdržel příkaz vrátit se ihned do vězení. Tato i jiná fakta jsou v inscenaci sdělena přehledně: nejprve v samém úvodu předstoupí před publikum hudebník Ladislav Kozderka (jenž do následného jevištního dění vstupuje intermezzy hranými na trubku) a přečte Zahradníčkovo biografické heslo. A další faktografii průběžně sděluje Lucie Trmíková coby básníkova žena Marie. Takže i divák nezasvěcený do Zahradníčkových osudů má možnost se dobře orientovat, o co tu běží.
Inscenace je postavena coby dvojhlas: z pohledu diváků vlevo sedí na stoličce, v kostýmu evokujícím vězeňský mundúr a s půlkulatými brýlemi na očích Saša Rašilov v roli Zahradníčka. Hovoří většinou přímo k publiku, ačkoliv oslovuje svoji manželku, která se hned vedle něho lopotí s různými domácími pracemi. Dialog totiž vedou na dálku, on v lochu, ona ve skromném venkovském příbytku, kam byla s dětmi vyhnána z brněnského bytu po manželově zatčení. On je člověkem slova, formuluje, zahrnuje ji dopisy a očekává totéž z její strany. Marie je však plně zaměstnána každodenní péčí o děti a domácnost, je to praktická téměř světice. Trmíková – i coby scenáristka inscenace – ji vybavila věcností, jejíž konfrontace se sněním od rodiny odloučeného a silně tím strádajícího básníka má i své půvabně ironické momenty. Jedna věc totiž jsou kupříkladu Janovy apely na to, jak by Marie měla vést výchovu potomků, druhá věc však to, jak se to reálně daří a v daných podmínkách vůbec dařit může.
Ale i když je Marie mimořádně vytrvalou, trpělivou, silnou bytostí, má své výkyvy; sem tam ji zachvacuje pocit, že už nemůže dál, že to, jak se dnes říká, „nedá“. Trmíková, režijně vedená Janem Nebeským, takovéhle zkoušené postavy dávno umí, je v nich prostě dobrá, ale právě proto, se v kontextu její – zejména „jedlovské“ – tvorby posledních více než deseti let dá hovořit o variaci osvědčeného. Saša Rašilov po většinu času sedí na stoličce a mluví (většinou se tu cituje se z dopisů z vězení), ale nepůsobí to staticky či rozhlasově: v gestech, ve výrazu tváře a očí se zračí vděk za ženu, s níž založil rodinu, víra, že i tak má existence hodnotu a důležitost. Rašilov je zde herecky velmi „obyčejný“, v použitých výrazových prostředcích střídmý, výkon je to zcela funkční, zralý.
Několikrát, vždy v pravý čas, se ozve trubka Ladislava Kozderky, někdy s elektronickým zvukovým pozadím, a s ní jako kdyby zazněl hlas osudu, tón z nebes, či naopak z podsvětí. Méně šťastným inscenačním prvkem je (vězeňská?) stěna, jež odděluje zavřeného Jana od kmitající Marie; Jan stěnu občas utře hadrem a hledí skrze ni, jako kdyby chtěl aspoň tak zahlédnout svoji drahou. Ovšem stěna je umístěna kolmo k publiku a teprve z fotografií z inscenace jsem si posléze všiml, že na stěně je nakreslené srdce či přeškrtnuté svislé čárky, symbolizující odžitý čas za mřížemi; tohle však zůstává divákům na určitých místech hlediště utajeno. A kýble, které Jan i Marie používají, mohly být aspoň trochu otřískané, mít na sobě trochu patiny, aby nezářily pozinkovanou novotou, jako když je zrovna přivezli z hobby marketu.
Saša Rašilov a Lucie Trmíková. Záběr z inscenace Divadelního spolku Jedl Zahradníček / Vše mé je tvé, foto: Jedl – Viktor Kronbauer Ačkoli inscenace nese název Zahradníček / Vše mé je tvé, vychází z ní jako ústřední figura básníkova manželka Marie Zahradníčková, a nejen proto, že je takříkajíc více v akci. Smutky, úzkosti i malé radosti prožívají oba, sdílejí je v rámci krutě omezené komunikace, ale scénář i jeho inscenační ztvárnění v tématu akcentují Mariinu až animální vůli vydržet a fungovat (na okraj: dožila se třiadevadesáti let, zemřela na jaře 2012). Inscenace Zahradníček / Vše mé je tvé dá pocítit tíseň padesátých let a váhu nákladu, jímž poúnorový režim sobě nepohodlné lidi zatížil a deptal. Organicky zapadá do repertoáru Jedlu a rozšiřuje u obou herců seznam jejich nespotřebních rolí.
Někam se nám Ferrante poděla
„Scénář inscenace tvoří fragmenty z prózy, na které v anketách vytvořených inscenačním týmem poukázali čtenáři a čtenářky Ferrante jako na nejvíce zapamatovatelné a nejbolestnější okamžiky textu. Na základě tohoto průzkumu byl vytvořen společný archiv obrazů z knih Ferrante s cílem ztvárnit jej scénicky a zkoumat jeho relevanci v kontextu současných možností seberealizace žen v České republice a Polsku,“ informuje na stránkách Studia Hrdinů o inscenaci Ferrante club Jan Horák, umělecký ředitel a dramaturg této pražské scény fungující v podzemním sále Veletržního paláce. V Polsku proto, že autorkami scénáře i režie jsou Polky Iga Gańczarczyk a (v ČR usazená) Magda Jiřička Stojowska.
Na pláži. Zleva Johana Schmidtmajerová, Milada Vyhnálková, Julie Goetzová, Halka Třešňáková. Záběr z inscenace Ferrante club, foto: Studio Hrdinů Julie, Johana, Halka a Milada – postavy se oslovují křestními jmény hereček, které je ztělesňují – mají načtenou takzvanou neapolskou tetralogii Eleny Ferrante. Vypravily se do Neapole po stopách Eleny Greco a Lily Cerullo, hrdinek těchto románů; zkoušely si na místě představit, co tyhle zprvu dívenky a později mladé ženy musely prožívat, jaké to asi bylo. Kvarteto si zaujatě, s vervou vypráví o své neapolské cestě a každá ze čtveřice dam sděluje, co je pro ni z tohoto díla určující, čím promlouvá k ní, a je tu vybídnutí k úvahám o obecnější situaci žen ve společnosti. Udička zdá se být nahozena.
Ovšem zacílení na neapolskou tetralogii a ženskou otázku v průběhu večera slábne, respektive nerozvine se. Tvar inscenace se rozvolňuje na sled jednotlivých výstupů, v nichž Julie Goetzová, Johana Schmidtmajerová, Halka Třešňáková a Milada Vyhnálková se sice po úvodní herecké „převaze“ Třešňákové interpretačně vyladí, jedou v té produkci na společné vlně, jejich postavy prožívají své ženství, přiznávají své slabosti, nebojí se sebeironicky shazovat. Bohužel se to vše odehrává ve sledu plynoucím odnikud nikam. Žádné téma se tu neprohlubuje. A už vůbec se to neodehrává v „kontextu současných možností seberealizace žen v České republice a Polsku“. Historické ukotvení, společenská a sociální dimenze, tak důležitá u italské tetralogie, je nakonec u pražského kvarteta veškerá žádná.
Hravostí a sebereflektující přítomností postav na scéně může Ferrante club snad někomu připomínat jiný současný titul Studia Hrdinů, Oči v sloup. U něho však běží o promyšlený, dotažený koncept, který tematizuje hereckou akci a vůbec divadlo jako lidskou aktivitu, stejně jako divácký zážitek a jeho „stavbu“. Zatímco hravost inscenace Oči v sloup vyvěrá z uvolněného perfekcionismu, z dotaženosti principu, Ferrante clubu nějaký takovýhle fundament (a zároveň takováto nadstavba) úplně chybí. Zůstává se tady u poněkud alternativnější, nikoliv prvoplánové zábavy, která tedy co do vkusu neurazí, pokud vás ovšem neuráží už sám fakt, že hodinu a půl se kráčí od výstupu k výstupu a – nic.
Divadelní spolek Jedl, Praha – Zahradníček / Vše mé je tvé
Scénář: Lucie Trmíková, režie: Jan Nebeský, hudba: Matouš Hejl, kostýmy: Petra Vlachynská. Hrají: Saša Saša Rašilov a Lucie Trmíková, na trubku doprovází:Ladislav Kozderka.
Premiéra 2. února 2020, psáno z reprízy konané 17. června 2020 v Divadle X10.
Studio hrdinů, Praha – Iga Gańczarczyk a Magda Jiřička Stojowska: Ferrante club
Koncept a režie: Iga Gańczarczyk a Magda Jiřička Stojowska, dramaturgická spolupráce: Linda Dušková, scéna a kostýmy: Zuzana Krejzková, hudba: Petr Zábrodský, choreografie: Tereza Ondrová. Hrají: Julie Goetzová, Johana Schmidtmajerová, Halka Třešňáková, Milada Vyhnálková.
Psáno z premiéry 12. června 2020.
