Třicet let mrtvý Samuel Beckett. Těžko mluvit jako on a zůstat při tom svůj

Necelý měsíc po uvedení inscenace Zlý sen přišel Jedl s dalším titulem. Nastudoval jej pro Centrum současného umění DOX v pražských Holešovicích, jež se postaralo o velmi slušnou propagaci počinu, který tvůrci spolu s organizátory připravili u příležitosti třicátého výročí smrti irského nositele Nobelovy cenu za literaturu. Když jsme u výročí: před sedmdesáti lety, roku 1949, Beckett publikoval své asi nejslavnější dílo, hru Čekání na Godota.

Nemá valný smysl dohledávat, co a v jaké míře je z Becketta v Panu Prosovi přímo použito, přivlastněno – pokud to dokážu posoudit, tak méně než málo. Režisérovi Janu Nebeskému, scenáristce Lucii Trmíkové, která spolu s Davidem Prachařem také představuje jediné dvě „činoherní“ postavy inscenace, i dalším zúčastněným profesím šlo o něco jiného: stvořit beckettovský svět, přesněji beckettovský životní pocit obnaženého lidství, prvních a posledních věcí, oproštěnosti na základní stavy lidského vědomí, které se nacházejí na samé hraně možnosti slovního vyjádření. Projevem toho u Becketta jsou například „nahé“, esenciální repliky, v nichž se ústům nedostává slov, protože lidská bytost bolestně ví, že její vydanost světu jde v podstatě mimo slova.

Samuel Beckett (1906-1989), foto: Wikipedia.org/Bibliothèque nationale de France – Roger Pic

Už název inscenace  – Pan Pros – chce vyjádřit „odslovnění“, nedořečenost a současně víceznačnost; jméno Pros může být základem pro prosbu (potažmo pro příkaz: pros či popros!), ale i prostotu. Nebeský & Trmíková & Prachař vytvořili zhruba hodinovou beckettovskou variaci, v níž se tedy slov vyskytuje poskrovnu, repliky se opakují, v některých okamžicích jsou slova rozkládána na prvočinitele a vykřikována či vyzpívávána. Dá se věřit Prachařovi, který v tiskové zprávě a v programu k Panu Prosovi říká: „Nic nihilističtějšího, dietnějšího, oproštěnějšího jsem zatím nehrál… Snažíme se souznít s Beckettem, který sám postupoval od košatého divadla až k tvorbě, kdy ho nejvíc zajímal jen ústní otvor.“

Evokace beckettovského pocitu je v Panu Prosovi komplexní, těsně propojená s galerijním, minimalisticky střídmým, nedivadelním interiérem jedné z partií rozlehlého centra DOX. „Jevištní“ prostor, v němž se Trmíková s Prachařem pohybují, je několik desítek metrů hluboký, má několik plánů. Scénografie vymyšlená norským, v Česku usazeným výtvarníkem Andersem Grønlienem dělí tu hloubku pohyblivými příčkami. Takto vzniklé, za sebou následující prostory, jimiž procházejí a v nichž se utkávají muž a žena, mohou upomínat na lidskou cestu životem, na její jednotlivé etapy. Prostorový dojem umocňuje výrazné barevné svícení. V přední části jevištní plochy, těsně před hledištěm, je rozprostřena velká bílá látka. Inscenace začíná tak, že Prachařův muž velmi pozvolna přinese z hloubi té galerijní haly dva kýble, postaví je do sebe, a pak totéž opakuje znovu a znovu. Z kýblů vršených na sebe roste věž,  a protože v těch nádobách jsou různé barvy, tak tím, jak kýble do sebe zapadají, jsou barvy z nich vytlačovány, stékají a na bílé ploše plátna vytvářejí abstraktní obrazec, jakousi mapu života. Lze to číst kupříkladu takto: člověk koná a koná, (u)špiní svět, nechá za sebou stopy, jakousi skvrnu, a zmizí do věčnosti. Žena tu plochu pro změnu potřísní syrovými vajíčky, které při jediném delším monologu večera odhazuje jedno po druhém. V závěru je poskvrněná látka vytažena vzhůru, stává oponou, která vše předešlé zakryje. Finito! Hra je dohrána.

Divadelní spolek Jedl v pražském Centru současného umění DOX: Pan Pros. David Prachař a Lucie Trmíková, foto: Jan Slavík (DOX)

Kromě toho jsou nedílnou součástí inscenace tři členové tělesa Clarinet Factory, kteří nejprve před publikem, později především z hloubi DOXu vytvářejí živý hudební doprovod, jednou hučivý, jindy kvílivý, jednou zdrženlivě podkreslující, podruhé nervní. Součástí produkce je rovněž projekce: na jejím začátku jsou promítány fotky z inscenace Beckettova textu Konec hry, který v roce 1996 Jan Nebeský režíroval v pražském Divadle Komedie s Davidem Prachařem, Miloslavem Mejzlíkem, Emmou Černou a Jiřím Klemem; ke konci Pana Prose se na plátně nejprve přes sebe vrší jednotlivá slova a posléze ta změť slov a jejich fragmentů slábne, až tam zůstane slovo jediné – srdce. Takže schází toho večera snad už jen tanec, ale vlastně i na ten částečně dojde, když se muž a žena zjeví v monstrózních karikujících kostýmech kočky a psa (či snad medvěda) a hopsají či klátí se do rytmu.

„Muž a žena u konce svých sil na pobřeží moře. Čas se zastavil. Vynořují se jen útržky vzpomínek. Nelze zůstat, nelze odejít. Nelze mluvit, nelze mlčet,“ nastiňuje scenáristka Lucie Trmíková základní situaci Pana Prose. Stýkání i potýkání se muže a ženy tu odpovídá slavnému kvartetu imperativů z Beckettova díla: „Nedotýkej se mě! Nedívej se na mě! Nemluv na mě! Zůstaň se mnou!“ Pan Pros je sledem výstupů téměř bez děje, multižánrovou evokací „beckettovštiny“, která divákovi může přinést intenzivní zážitek divadelního spolubytí (pro mě Prachařovo vykřikování jednotlivých slov v souzvuku s hudbou), ale pokud návštěvník není s beckettovskou úzkostí srozuměn, pokud onu vydanost světu, sálající z beckettovského pojetí existence, sám nepociťuje, a pokud mu stylizovaná expresivita Jedlu není po chuti, bude z Pana Prose, jehož lze chápat buď jako divadelní inscenaci nebo galerijní performanci, v silných rozpacích, může na to hledět třeba jako na artistní šílení.

Při plném respektu k tvorbě Jedlu to řeknu snad na konec jednoduše a jednoznačně. Pan Pros je jeden Velký Pocit, rozpracovaná a polyfonně podaná emoce. Kdežto Beckettovy texty, jeho prozaické či dramatické obrazy jsou konkrétní, přesné, až detailistické popisy/analýzy „zajetí“ lidského individua v prostoru a v čase jako takovém. Ten znepokojující, závratný či z vědomí prostě už těžko odpáratelný pocit se u Beckettova čtenáře/diváka/posluchače dostavuje právě až jako následek pochopení toho, co se Beckett tak usilovně snažil vyslovit. Takže ta fotkami připomenutá inscenace Beckettova Konce hry, kterou Jan Nebeský & spol. vytvořili před třiadvaceti lety, zůstává – co vím – v myslích těch, kteří ji viděli, dosud. Nejsem si vůbec jist, že totéž bude moci být v roce 2042 řečeno o Panu Prosovi.

Divadelní spolek Jedl, Praha: Pan Pros (Slova, která mi nepatří)

Režie: Jan Nebeský, scénář: Lucie Trmíková, spolupráce na scénáři: Kristýna Nebeská, hudba: Aleš Březina, scéna: Anders Grønlien, kostýmy: Jana Preková. Hrají: David Prachař, Lucie Trmíková a Clarinet Factory.

Premiéra v Centru současného umění DOX, Praha; následující reprízy 9. a 10. prosince 2019 tamtéž.