Glosa: V čem je bojkot Czech Press Phota nedůsledný

„Znepokojuje nás, kam se kvalita a úroveň původní soutěže posouvá. Namísto, aby měla vzestupnou tendenci, sklouzává v posledních letech k průměrnosti a v některých případech podprůměrnosti. Rádi bychom se pokusili otevřít diskusi, která by vedla ke změnám stávajícího stavu,“ píší v otevřeném dopise ředitelce Czech Press Photo (CPP) Veronice Souralové fotografové Michal Čížek, Milan Jaroš, Stanislav Krupař, Tomki Němec, Filip Singer a Jan Šibík.

Věcně vzato: polovina z nich se ještě vloni úspěšně zúčastnila oné soutěže, která „sklouzává v posledních letech k průměrnosti a v některých případech podprůměrnosti“ (viz zde publikované snímky Singera, Čížka a Krupaře). Co se tedy od loňska stalo, že nyní je pro ně účast v CPP nepřijatelná?

Vloni byl vyhlášen Fotografií roku skutečně po všech stránkách problematický snímek Lukáše Zemana. Ukazuje samici orangutana s potomkem, který – dle autora – umírá; uvedl, že záběr exponoval v oblasti centrálního Kalimantanu (Bornea), kde opice doplácejí na kácení původního pralesa. Odborník na primáty Stanislav Lhota k Fotografii roku řekl, že ze záběru nelze poznat, zda mládě umírá nebo jen odpočívá, že v dané lokalitě se pro tato zvířata nacházejí krmné platformy a že z místa nebylo hlášeno úmrtí orangutanního mláděte. Jinými slovy: nelze ověřit, že Fotografie roku 2018 nelže. To je jedna rovina, řekněme etická, na niž upozornili po skončení loňského ročníku někteří fotografové, za něž mluvil především Tomki Němec.

Kromě toho „rebelové“ upozornili, že vítězný záběr není žurnalistickou fotografií. Zde se jejich argumenty dostávají – v obecné rovině – na tenčí led. Co je, a co není žurnalistickou fotografií nelze vždy jednoduše určit. Jestliže by takový „přírodopisný“ snímek vznikl při nějaké dramatické události, která odráží aktuální společenský problém, pak jej lze za žurnalistickou práci považovat. Základem pro to ovšem je ověřitelnost oné události a pravdivost vyznění fotografie. Protože to u Zemanova záběru jednoznačně doložit nelze, dá se zmíněná výtka „rebelů“ akceptovat.

A pak je tu rovina čistě fotografická, neméně komplikovaná, neboť odvisí od osobních estetických preferencí. Na rozdíl od poroty loňského ročníku CPP a zřejmě v souladu s „rebely“, kteří to ovšem z celkem pochopitelných důvodů nevyřkli přímočaře, mám za to, že je to snímek fotograficky nevýrazný, respektive mnohokrát jindy a jinde v zásadě viděný – takový slušný kus do běžné reportáže v časopise typu National Geographic. Nemůže se mi v této souvislosti nevybavit Fotografie roku 2002, na níž je vyobrazen topící se slon Kadíra v pražské ZOO při tehdejších povodních. Argumentoval jsem tenkrát (veřejně) obdobně jako teď v případě záběru Lukáše Zemana: jde o snímek vizuálně průměrný, bez znalosti kontextu prakticky nepochopitelný. Na rozdíl od šestice nyní protestujících fotografů si totiž myslím, že akce zvaná Czech Press Photo není v mnoha ohledech problematická až v „posledních letech“, natož pak, aby její kredit tak dramaticky upadl od loňska do letoška. Myslím, že je to soutěž problematická jak ve verdiktech, tak v prezentaci téměř po celou dobu své existence, jenomže česká novinářská obec dlouho „držela basu“ a o „interních“ problémech si žurnalisté povídali především po hospodách, veřejně však byli zticha.

Protest Čížka, Jaroše, Krupaře, Němce, Singera a Šibíka je nicméně pochopitelný a ne úplně náhodný. Oni cítí i vědí, že tradiční fotožurnalismus, jehož jsou reprezentanty, hyne – tedy alespoň v Česku určitě, ale nejen v něm – na úbytě. Chápou i nechápou, stejně jako já, co se to dnes se žurnalistikou děje. Padla jejich (i moje) tradiční kritéria. Efekt je víc než pravda, protože pravda neexistuje, respektive má ji každý, protože pravdu neurčuje verifikace faktů, nýbrž „počet kliknutí“ – v doslovném i přeneseném slova smyslu. Zbožštění efektnosti se pak pojí s používáním marketingově vznešených slov o humanismu, kvalitě, důležitosti, která si každý správný manažer nastuduje z příslušných příruček. Zmiňovaní fotografové mají za to, že Czech Press Photo by mělo jít proti tomuto trendu, že po jejich poukázání na problematičnost loňské Fotografie roku měla porota reagovat revizí svého verdiktu. Protože to organizátoři CPP neučinili, sepsal jmenovaný sextet veřejný dopis. Myslím, že v něm neříkají věci naplno, protože jsou v tuzemské scéně dlouho a hluboce ponořeni, ale rozumím jim. Jejich protest, jakkoliv je těžké si to přiznat, je výrazem odchodu „starých dobrých“ časů. Czech Press Photo vede manažerka, která dobře ví, jak to dnes chodí a co je třeba. Ta soutěž je součástí obecného kulturního a společenského pohybu, kteří staří pardálové nezastaví. Je jim smutno, mně taky, ale to je asi tak vše, co se s tím dá dělat.