Komentář: Chudáček stát, shání peníze, aby mohl koupit Reynkův příbytek v Petrkově

Nejprve pár vět na vysvětlenou. „Petrkov č. p. 13. Prostorná selská tvrz se dvorem a zahradou (vysočinský venkovský zámeček), ale především archa české poezie, literatury i výtvarného umění. Původ stavení sahá do šestnáctého století a v atmosféře tohoto domu vnímáme zcela neidylicky přítomnost několika generací rodiny Reynkových. Málokterý dům a místo měl a má takové vyzařování do české kultury a umění, jako právě tento. Dokonce bychom jej mohli nazvat česko-francouzským kulturním místem paměti,“ stojí na začátku petiční výzvy, kterou minulý měsíc iniciovali spisovatel a publicista Miloš Doležal, filmová dokumentaristka Ljuba Václavová a krajinářští architekti Markéta a Petr Veličkovi.

Petrkov lze vnímat také jako česko-francouzské kulturní místo paměti, foto: ČTK / Libor Plíhal

„Žil a působil zde básník, grafik a překladatel Bohuslav Reynek, jeho manželka Suzanne Renaudová, francouzská básnířka a překladatelka, a jejich synové, fotograf Daniel a překladatel Jiří. V tomto domě se vydávaly knihy, tiskly grafiky, fotografovalo, překládala vrcholná evropská literatura, rozvíjela spolupráce s předními českými (Josef Čapek) i francouzskými umělci. Dům byl svědkem nacistického rabování i socialistické kolektivizace a dokázal odolat nepřízni dob,“ vypočítávají dále iniciátoři výzvy, kterou adresovali Kraji Vysočina. Petici dosud podepsaly na dva tisíce lidí, mezi nimi nejedna slovutná osobnost.

Spolumajitelka usedlosti Veronika Reynková už nemá energii památkově chráněný areál, vyžadující údržbu, spravovat; kromě toho nedisponuje prostředky na vyplacení svého bratra, spolumajitele. Byla by ráda, kdyby nemovitost koupila veřejná instituce a uchovala ráz místa. Pokud se to nepovede, prodá ji soukromému zájemci. Kraj Vysočina na nabídku vnučky Bohuslava Reynka nereflektoval. Z veřejného sektoru zbylo Ministerstvo kultury ČR.

Ministr Lubomír Zaorálek na Petrkov „slyšel“ a zažádal ministryni financí Alenu Schillerovou, zda by na nákup poskytla požadovaných osmnáct milionů korun. Ta odmítla, ministr kultury má sumu hledat v rozpočtu svého úřadu, oznámila. Zprávy z tohoto týdne hovoří o tom, že do konce června – do té doby makléř zastupující paní Reynkovou prý státu počká – se mají do Petrkova zajet podívat premiér Andrej Babiš s ministrem kultury, a rozhodnout se. Jednoho by skoro dojal zájem předsedy vlády angažovat se v té věci. Ale všechno má svoje souvislosti – a v jejich světle se vládní manévry s Petrkovem jeví podivuhodně.

Kabinet teď žádá ve sněmovně, aby mu byl schválen rozpočtový schodek pro rok 2020 ve výši půl bilionu korun, přičemž desítky miliard z té sumy jsou plánovány coby rezerva pro strýčka příhodu. Ministerstvo kultury sice navenek dlouhé roky působí jako finančně zanedbávaný chudák, který musí obracet každou korunu a než někomu poskytne grantovou podporu, pětkrát daný obnos obrátí ve své vyschlé dlani, ale současně se v tom úřadu dějí pro někoho finančně velmi zajímavé věci v podobě, zjednodušeně řečeno, „systémů“. Tento týden začaly Seznam Zprávy rozkrývat zakázky na ministerstvu kultury ve výši desítek a stovek milionů korun. K Zaorálkově cti se patří dodat, že zakázky zarazil a přikročil k akci: podal trestní oznámení.

Ostatně Lubomír Zaorálek v jednom rozhovoru přiznal, že když do tohoto úřadu nastoupil (stalo se tak na konci loňského srpna), začal postupně zjišťovat, jak jsou na MK ČR nastaveny „toky“; že třeba na podporu literárních časopisů nebo knih jdou ostře sledované (v zásadě směšné) jednotky miliónů, kdežto jinde tu nepovšimnutě protékají násobné sumy.

V naznačeném kontextu je požadovaných osmnáct milionů na koupi Petrkova svým způsobem pakatel, který by erár prostě mohl a měl mít v kapse, i za současné situace. To by neměl být případ pro předsedu vlády, ať by se jmenoval jakkoliv. Ano, je třeba zjistit, jak řekl tento týden Andrej Babiš, kolik bude nutné do nemovitosti reálně investovat, aby se z ní stalo řekněme reynkovské kulturní centrum, a kolik bude stát následný provoz. Jistě to budou další milióny. Ale je tohle tady a teď práce pro premiéra? Nešel by Petrkov ze strany vlády vyřešit nějak elegantněji, rychle a bez tanečků?

Je ovšem spravedlivé poznamenat, že existují reynkologové, mimo jiné spisovatelé Václav Vokolek a Aleš Palán, kteří tvrdí, že duch Petrkova je dávno pryč a nemá cenu jej křísit. „Příběh Petrkova skončil před mnoha desetiletími, když zemřel Bohuslav Reynek. Jiří s Danielem (Reynkovi synové – pozn. red.), pro mě jedni ze zásadních lidí mého života, ho proměnili a nechali znít ve fascinujících ozvěnách. Jejich smrtí ale vše skončilo. Je to škoda, ale je to fakt. Takový je život, taková je smrt. Básně, grafiky, fotografie, překlady naštěstí trvají. Přežijí i bez toho baráku. Věnujte pozornost jim – a ne cihlám,“ argumentuje Aleš Palán. Petice se tohoto aspektu také dotýká, když se v ní praví: „Dnes mnohé zmizelo a i na samotný Petrkov se pozapomnělo.“ Nicméně iniciátoři mají za to, že „tento dům patří do českých dějin jako jeho zlatá kapitola a je nezbytné jej zachránit pro budoucnost. Podobně, jako byl svého času uchován dům Karla Čapka na Strži a dnes plní důležitou pamětnicko-výchovnou roli.“

Pokud stát Petrkov koupí a citlivě v něm vybuduje stánek dokumentující jednu podstatnou kulturní kapitolu, bude to k něčí škodě? Koho? Regionu? Kultury jako takové? Bude marné, když k Havlíčkovu domu v Havlíčkově Brodě přibude v sedm kilometrů vzdáleném Petrkově dům Reynků? Bude špatné, že se tam bude jezdit podobně, jako se jezdí na jmenovanou Strž? Mimochodem, existuje mnoho a mnoho obcí, které nikoho nezajímají a málokdo se o nich kdy dozví, protože nenabídnou nic, co je přesahovalo. A povědomí o kulturním celku země, v níž žiji, podstatně spoluutvářejí takové paměťové body rozeseté po krajích.

O Petrkově a obecně využití uměleckých ateliérů a rodných domů zemřelých umělců se mluvilo i v pořadu ArtZóna. Podívejte se na část dílu z 26. května 2020, zdroj: Česká televize

Ten, kdo Karla Čapka navštěvoval na Strži ve třicátých letech minulého století, by dnes nejspíš rovněž říkal, že spisovatelovou smrtí vše skončilo a nyní tam běží o pouhou simulaci původního ducha. Jenže to zažívá asi každý, kdo někam docházel či dojížděl za pánem či paní domu, osobně jej (ji) poznal a po smrti oné osobnosti se z onoho příbytku stalo muzeum. Je to však směrodatné? Pomiňme specialitu, že mezi reynkology panuje zvláštní soupeření, kdo z nich je ten pravý, autentický, a řekněme jasně: odkaz toho místa by měl být oproštěn od pocitů, které tam ten či onen návštěvník za života tvůrců zažíval. To by pak totiž nemohla téměř na žádném místě, kdo se „to“ kdysi dělo, vzniknout kulturní instituce.

Na závěr argumentace příkladem: v polovině osmdesátých let byl požárem a hasičským zásahem prakticky zdevastován ateliér fotografa Josefa Sudka na pražském Újezdě. V roce 2000 byla na tom místě vystavěna replika ateliéru, v níž se od roku následujícího až dosud konají fotografické výstavy. Díky za to, i když by Sudkovy fotografie jistě dobře přežily „i bez toho baráku“.