Komentář: Proč by Jiří Fajt neměl být znovu instalován do čela Národní galerie

„Protože došlo k evidentnímu pochybení ze strany státu, na jehož základě byl občansky i pracovně zásadně poškozen doc. Dr. et Ing. Jiří Fajt, Ph.D., žádáme o revizi rozhodnutí bývalého ministra kultury České republiky doc. Mgr. Antonína Staňka, Ph.D., ve věci výpovědi Jiřího Fajta z místa ředitele Národní galerie Praha a o jeho návrat do této funkce. Je-li právem ministra kultury bezdůvodně ředitele příspěvkových organizací ministerstva odvolávat, tak je jistě možné být i stejně bezdůvodně novým ministrem kultury jmenován, především proto, že důvody k jeho odvolání byly v tyto dny (po roce) právně odloženy jako neopodstatněné,“ stojí v petici nazvané Jiří Fajt znovu ředitelem Národní galerie Praha!, kterou k dnešnímu poledni, kdy vzniká tato glosa, podepsalo na šest stovek signatářů.

Pomiňme podivnou či spíše neobratnou formulaci, že ředitel příspěvkové organizace by mohl být bezdůvodně jmenován; to je nonsens. Sám text petice ukazuje, že signatáři důvod ke svému požadavku mají  – je jím Fajtovo odvolání, jehož neopodstatněnost de iure stvrdil krok policie, která odložila dvě trestní stíhání, která vloni na Fajta tehdejší ministr kultury Staněk podal. Ale dost stylistické logiky. Podstatnější je, proč by Jiří Fajt neměl být do funkce znovu instalován, respektive, proč by takový krok neměl on sám učinit, i kdyby k němu byl nynějším ministrem kultury vyzván.

Na co je dobré nezapomenout

Vraťme se do minulosti, neboť je to důležité pro pochopení současnosti. V roce 2010 se konal konkurz na šéfa Národní galerie Praha (NGP). Před mezinárodní komisí uspěl Jiří Fajt. Ministrem kultury byl Václav Riedlbauch, člen úřednické vlády premiéra Jana Fischera. Riedlbauch však Fajta nejmenoval (později to uznal jako svou chybu) a svému nástupci, jímž byl Jiří Besser (člen z voleb vzešlého kabinetu Petra Nečase), dal vybrat ze tří jmen. Mezi nimi sice byl Jiří Fajt, avšak Besser v roce 2011 jmenoval ředitelem NGP ekonoma Vladimíra Röslera. A to na doporučení za tím účlem ustanovené desetičlenné komise, v níž byli úředníci z ministerstva kultury a zástupci umělecké obce – nešlo tedy o konkurz téhož formátu jako v roce 2010. V dubnu 2013 Rösler ve funkci skončil; bylo všeobecně jasné, že na funkci nemá. To už ministrem kultury nebyl Jiří Besser, nýbrž Alena Hanáková, která Röslerova nástupce vybírala ze tří účastníků oněch výběrových řízení z let 2010 a 2013. A pro změnu ukázala na Jiřího Fajta. Nečasova vláda v tom okamžiku již byla v demisi. Fajta poté ve funkci potvrdil ministr kultury Jiří Balvín, který byl od července 2013 do ledna 2014 členem úřednického kabinetu Jiří Rusnoka. Balvína vystřídal Daniel Herman, člen nastoupivšího Sobotkova kabinetu, a Fajta ve funkci rovněž potvrdil.

V dubnu 2014 sepsali otevřený dopis čtyři bývalí ředitelé NGP (Milan Knížák, Ladislav Kesner starší, Lubomír Slavíček a Dagmar Šefčíková) žádající ministra Hermana, aby Fajta ve funkci nepotvrzoval a vyhlásil nové výběrové řízení. Pomiňme různou míru osobní nevraživosti kvarteta iniciátorů tohoto dopisu vůči Fajtovi, nevraživosti, která jako taková bohužel hraje na české výtvarné scéně obrovskou roli; jisté racionální jádro však jejich výzva obsahovala. Nový konkurz by totiž „smazal“ výše popsané šachy a vyčistil stůl. Nicméně ministr Herman uvedl v červenci 2014 Fajta do funkce. Ten v ní vydržel do loňského dubna, kdy jej s buranstvím sobě vlastním sesadil ministr kultury Staněk.

Včera není dnes

Z právě řečeného jsou zřejmé dvě podstatné skutečnosti: 1) Šéf Národní galerie, ať je jím kdokoliv, se nachází zcela v rukou politiků. 2) Mandát Jiřího Fajta z konkurzu, který lze brát vážně, je deset let starý – a to je dost dlouhá doba. Co z toho vyplývá obecně, a co pro Fajta osobně?

Obecně z toho vyplývá, že pokud stát nezmění způsob řízení Národní galerie, nikdy není vyloučeno, že se nebudou podobné rošády opakovat. Jestliže politická reprezentace sama neuzná, že by bylo příhodnější do vedení příspěvkových institucí personálně takto neintervenovat, respektive transformovat je do formy veřejnoprávních institucí, v nichž by zásadní roli hrály správní rady, pak je na další maléry permanentně zaděláno. Může se totiž snadno stát, že na ministerský post nastoupí podobný řízek, jakým byl regionální boss Staněk a pojede to nanovo. Nenechme se zmást nynější osobností ministra kultury Lubomíra Zaorálka, o jehož názorové orientaci, verbální zduřelosti a politickém másle na hlavě si můžeme leccos myslet, nicméně co do rozhledu to není žádný okresní Staněk. „Rozhodující bude schopnost státní moci transparentním způsobem ustavit obecně respektovanou správní radu. Její členové musí být voleni či jmenováni podle jasného kompetenčního klíče a musí být vyjma pravomocného odsouzení za úmyslné trestné činy prakticky neodvolatelní,“ napsal tento měsíc ve vcelku racionálním komentáři pro Deník N historik umění Nikolaj Savický (v letech 2011 až 2014 byl náměstkem generálního ředitele NGP). A takováto správní rada by měla volit generálního ředitele Národní galerie a být zprostředkovatelem mezi šéfem instituce a veřejností (vřetně politiků).

Pro Jiřího Fajta osobně pak z nynější situace vyplývá, že by si měl velice dobře rozmyslet, zda se přihlásí do konkurzu na šéfa Národní galerie, který ministerstvo před pár týdny vyhlásilo; uzávěrka je v polovině června. Nic zatím nenasvědčuje tomu, že by se základní podmínky fungování rozpočtových organizací ministerstva kultury v dohledné době zásadně změnily. Vloni v září sice vznikla garanční rada Národní galerie, ale ta je poradním orgánem ministra a nemá oprávnění do činnosti NGP přímo zasahovat. Za úkol garanční rady ministr Zaorálek vyhlásil toto: a ) „stanovit parametry pro výběrové řízení a také způsob, jak zřídit komisi, která by vybrala ředitele Národní galerie“; b) „odpovědět na otázku, co by vlastně Národní galerie přesně měla být“; c)  periodické hodnocení činnosti NG podle vyměřených „kvalitativních a kvantitativních ukazatelů“. Členové garanční rady jsou jmenováni na čtyři roky, předseda na roky dva, mohou být jmenování i opakovaně. Ovšem kardinální nejasnost trvá: do jaké instituce bude nový ředitel NGP vstupovat? Do instituce veřejnoprávní se správní radou, anebo do stávající, sice s garanční radou, kterou však ministr kultury může kdykoliv smáznout, stejně jako šéfa galerie? Existuje politická vůle ke zřízení veřejnoprávních institucí? Jaké zákonné úpravy by to vyžadovalo a  jaký je jejich časový horizont?

Jiří Fajt se sice naučil s politiky vycházet, ale vloni v dubnu se plně vyjevily limity diplomacie vystudovaného kunsthistorika: ještě v březnu stál po boku premiéra Andreje Babiše před mikrofony při referování o jednání s pařížským Centrem Pompidou a již následující měsíc na něho člen Babišova kabinetu dštil síru a vyhodil ho.

Kromě toho se v případě NGP nejspíš tvrdě potvrdí, že dvakrát nevstoupíš do téže řeky. Fajt měl před svým sesazením rozjednánu politickou podporu pro zásadní rekonstrukci Veletržního paláce v ceně několika miliard korun. To bylo v čase prosperity. Jenže včera není dnes. Nyní ministr Zaorálek říká, že Národní galerie má nemalé finanční problémy a její pověřená ředitelka proškrtala na nejbližší měsíce výstavní program.

Co to vypít až do dna?

Petici za znovunastolení Jiřího Fajta do čela Národního galerie inicioval výtvarník Jiří David a v první vlně se k němu připojili jeho generační druzi z někdejší umělecké skupiny Tvrdohlaví; všechno to dneska jsou plus minus šedesátníci, jímž je ostatně od toho týdne i Jiří Fajt (narozen 11. května 1960 v Praze). To také o něčem svědčí. Pravda, je, že Národní galerie se za Fajta stala otevřenější a živější institucí, než byla dlouhá léta předtím a lze pochopit doufání, že by se s návratem staronového šéfa NGP mohla vrátit do nadějnějších kolejí. Ale vratkost takového doufání jsme tu snad zřetelně nastínili.

Jistěže je dlouhodobě neúnosná situace, kdy jedna manželská dvojice stojí v čele dvou velkých a v určité míře si i konkurujících pražských uměleckých institucí čerpajících z veřejných peněz: totiž Petr Nedoma řídí Galerii Rudolfinum a jeho žena Anne-Marie Nedoma je nyní pověřenou ředitelkou NGP. (Že na to „u Nedomů“ doma přistoupili, také o něčem svědčí; minimálně o tom, že potřeba vlivu u nich zvítězila před etikou spojenou se střetem zájmů.) Ale myslet si, že tento srab se vyřeší reinstalací Jiřího Fajta, je omyl.

V tuto chvíli by bylo politicky a kulturně nejtransparentnější, kdyby se uskutečnil nový, mezinárodní porotou posuzovaný konkurz na šéfa Národní galerie Praha s tím, že by kandidáti – ať domácí, či zahraniční – jasně věděli, co čeho jdou: institucionálně, ekonomicky, politicky. Jestliže by tento konkurz skončil fiaskem, protože za daných podmínek by do toho nikdo kompetentní nechtěl jít, bylo by to možná k dobru věcí obecných, jakkoliv se to lidem, kteří se obávají o osud Národní galerie, může zdát být kruté. Pak by politikům třeba teprve došlo, že bude pro všechny lepší, když stát změní správu nejen Národní galerie, ale i ostatních institucí, které ministerstvo kultury spravuje a nad nimiž ministr, i ten naprosto neschopný, drží moc jako car. Na stávající pořádky doplácejí všichni: stát jako financiér, politici a jimi vybraní manažeři jako správci i kulturní veřejnost coby „uživatel“.