Komentář: Kulturu čeká krvavá lázeň. Díl druhý

V prvním díle této „krvavé lázně“ jsem se pokusil obecně nastínit pozici kultury a umění v české společnosti za současné a příští možné situace. Uplynuly dva týdny a skutečnost je dílem o něco přehlednější, dílem stejně zamlžená, ale uvažovat o zlomek konkrétněji než v minulém textu se přece jen snad dá. Budu zde přitom předpokládat – možná nepatřičně optimisticky–, že druhá, respektive následná a zdravotně i ekonomicky ničivější vlna této pandemie se nedostaví, protože pokud ta by dolehla, stály by prognózy již mimo představivost, která živí tento text.

Je jasné, že český stát – a míněny jsou všechny stupně státní správy a samosprávy – nezalátá veškeré finanční díry vzniklé v kulturním sektoru (tak jako je zcela nezalátá jinde). Jednak to čistě finančně nejspíš není v jeho silách, jednak jsou mnohé odhady ztrát zatím pouze průběžné a přibližné a jejich skutečné výše vyjdou najevo s postupujícím časem, a jednak by na kompenzaci všeho a všech neexistovala – a ani by neměla existovat – politická a občanská shoda. Musí nastat selekce. Jak při ní postupovat?

Nezacelitelné díry

Pochopitelně nejen v kultuře stojí stát před dilematem, koho a proč podpořit. Velcí hráči budou vykazovat velké ztráty a vyčleněné podpůrné prostředky by klidně spolkly pouze ony. A kultura má své velké hráče, každý její obor, i každý její region. O kolik peněz vinou neprovozu přišly jen sbírkové a muzejní příspěvkové organizace spadající pod ministerstvo kultury? O kolik financí se ztenčí příjmy České filharmonie, Národního divadla, Pražského filharmonického sboru, tedy rovněž příspěvkových organizací, které zřizuje ministerstvo? Jistě by všechny peníze, které ministr Zaorálek na vládě „pro kulturu“ získá, tyto „jeho“ instituce rychle a rády užily. Totéž platí pro kraje a magistráty měst, tedy pro zřizovatele například divadel či galerií. Má se tedy stůj co stůj zachovat dosavadní rozsah této kulturní „páteře“ i za cenu toho, že menším subjektům, z podstaty neziskovým a velmi často závislým na grantech, se něco nasype, ovšem s vědomím toho, že na udržení všeho a všech to beztak nebude stačit?

U přidělení záplatujících peněz by se nadto měl obecně uplatňovat postup spočívající v tom, že když už někoho dotovat, tak takovou sumou, která je smysluplná, která skutečně umožní vést provoz nebo dokončit dílo, a nikoliv rozdrobit peníze všem žadatelům, takže každý dostane trochu, ale nikdo důstojně a vložené finance přinesou méně užitku, žadatelé je nakonec vrátí, protože realizaci zamýšlených věcí jim beztak neumožní. Tohle „přisypání všem“ kdysi praktikoval například Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, zatímco jeho nástupce Státní fond pro podporu kinematografie (existuje od roku 2013) došel postupně a správně k tomu, že peníze rozděluje mezi menší počet projektů, které má za umělecky perspektivní. Píši to zde proto, aby bylo zřejmé, jakým dilematům budou ti, jimž připadne rozdělování prostředků, vystaveni – tedy za předpokladu, že si ta dilemata připustí.

Příklad knižního trhu

„Ano, první záchranný balíček pro oblast kultury je zaměřen především na podfinancovaná regionální divadla, orchestry nebo galerie v regionech, na příspěvkové organizace státu, jako je Národní galerie, která je v nelehké finanční situaci. A celých 440 milionů navíc půjde na subjekty nezávislé umělecké scény. Mým cílem bylo podpořit v prvé řadě neziskovou kulturu jako dostupnou veřejnou službu,“ napsal tento týden ministr kultury Lubomír Zaorálek v Respektu, když polemizoval s texty jeho redaktora Jana H. Vitvara.

Jako nepřímou repliku na to lze zacitovat z rozhovoru s ředitelem Světa knihy Radovanem Auerem v internetovém periodiku Ravt: „440 mil. Kč je určeno pro celou živou kulturu. Zkuste se podívat, jaký je aktuální poměr alokace grantových peněz v běžném roce mezi obory, spočítat si částku pro literaturu, a tu vydělit pravděpodobným počtem uchazečů splňujících daná kritéria. Mně vyšlo 18.000 Kč. (…) Vzhledem k tomu, že půjde o podporu v jednotlivých případech maximálně ve výši jednotek stovek tisíc, tak to nezachrání žádná pracovní místa, žádné knihkupectví, ani žádné nakladatelství.“ Radovan Aurer interview poskytl 16. dubna.

Od té doby došlo k dvojí korekci: v požadovaných kritériích a v přidělených penězích pro literaturu. Osvětlí to ještě jedna citace ze Zaorálkova textu v Respektu: „Protože peněz máme k dispozici limitované množství, snažíme se pomoci zejména těm nakladatelům, pro něž by dnešní situace byla likvidační. V této oblasti nebudeme aplikovat podmínku, že o pomoc bude moci žádat organizace, která byla aspoň jednou za poslední tři roky úspěšná v dotačním řízení ministerstva. Mohou se hlásit všichni nakladatelé a nemusí si vymýšlet žádné nové tituly – lze přijít s těmi, které mají ve svých plánech. K původním 15 milionům korun jsme dali ještě 20 milionů a chci přidat ještě víc.“

Kolik bude činit průměrná podpora nakladatelům nelze v tuto chvíli exaktně vyčíslit, protože není známý ani přesný počet žadatelů z řad nakladatelů, ani suma záplatujících peněz. Ale je na místě učinit si představu o celku, o rámci, v jakém se knižní kultura a podnikání pohybují. Protože pak se teprve naplno vyjeví palčivost otázky voleb kdo s koho, komu ano, a komu ne.

Meze lobbování

Před měsícem, 7. dubna, vydal Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN), sdružující přes 150 velkých i malých knihkupců a nakladatelů zastupující téměř devadesát procent objemu knižního trhu, apelativní tiskovou zprávu nazvanou Nechá ministr kultury padnout knižní trh?. Argumentuje v ní následovně: „Knižní trh je specifická oblast kultury – je zároveň součástí průmyslu. Tvoří významné společenské hodnoty s dopadem na vzdělanost a čtenářskou gramotnost, zároveň je ale významným zaměstnavatelem a producentem, který dává práci navazujícímu polygrafickému průmyslu. Granty na podporu vydávání knih tvoří méně než půl procenta objemu knižního trhu, naopak knižní trh dodává do státního rozpočtu ročně více než jednu miliardu korun. Avšak právě proto, že knižní trh stojí z devadesáti devíti procent na vlastních nohách, je v nynější situaci ohrožen mnohem víc než většina ostatních oblastí kultury. V knižním trhu nejsou žádní zřizovatelé, nespadá pod stát, pod kraje ani pod města – za vším je třeba vidět firmy, živnostníky a nezávislé tvůrce.“

Na knižním trhu se protočí zhruba osm a půl miliardy korun ročně. To je důležitá informace, protože pak lépe porozumíme číslům, která SČKN uvádí: „Očekáváme pokles knižního trhu v letošním roce nejméně o 30 %, pravděpodobně však ještě propastnější. Knižní trh ztratí až 3 miliardy obratu. Nabídli jsme vládě transparentní, funkční a realistické řešení na záchranu knižního trhu, které by stálo cca 1 miliardu korun, tedy ne víc, než knižní trh obvykle do rozpočtu přispívá. Tato částka je minimem, které zásadně zvýší šanci na záchranu knihkupecké i nakladatelské části knižního trhu.“ Podle svazu hrozí „redukce počtu vydaných titulů za rok ze současných 15000 až na pouhou třetinu. Dále hrozí snížení počtu vydávaných kusů od titulu, což vyvolá tlak na cenu.“ Nechybí sugestivní otázka: „Udrží se vzdělanost a čtenářská gramotnost, když nebude co číst?“.

Zkusme se na věc podívat nikoliv lobbisticky, nýbrž střízlivě. Číst bude dozajista co, ostatně komu z nás by neprospělo nějaký čas se nehnat za novinkami a vrátit se nebo se vůbec poprvé seznámit s díly klasiků literatury, filozofie a dalších a dalších oborů, které roky a roky odkládáme „na někdy“ a drtivá většina z nás se k nim už nikdy nedostane – právě pro samou honbu za novinkami? „Snížení počtu vydávaných kusů od titulu“ není hrozbou, nýbrž realitou, a to již dlouhá léta; stejně tak růst cen knih, kdo pravidelně chodí do knihkupectví a nakupuje, dobře to ví. Počet vydaných titulů není životně důležitá modla, nic nevypovídá o kvalitě produkce.

Shrňme to. SČKN by rád pro knižní trh miliardu, která by podle něj zachránila obor před pádem. „Stojí knižní trh za jednorázovou podporu ve výši jedné miliardy? Myslíme, že se to vyplatí. A jsme přesvědčení, že už od příštího roku budeme do rozpočtu znovu přispívat.“ Svaz tedy předpokládá, že v příštím roce vše poběží jako v roce 2019, znovu se na trhu protočí osm a půl miliardy a miliarda se státu vrátí na daních. Jako lobbistická formulace je to sugestivní, ale lidé podepsaní pod oním apelem, v čele s předsedou SČKN Martinem Vopěnkou, si snad vážně nemohou myslet, že v roce 2021 se zase klidně pojede „dál podle černých skal“, jako se jelo v roce 2019.

Logo Světa knihy Praha 2020; dusivá rouška, repro Svět knihy

Všechny tyhle úvahy o tom, kdo přežije a nepřežije, koho a proč podpořit by samozřejmě padly, kdyby vláda vzala řekněme deset miliard korun a těmi posela kulturní sektor. Tím by se udržel na vodou jako celek. Tedy alespoň po určitý čas. Budoucí podmínky a provoz budou totiž velmi pravděpodobně jiné, než před pandemií a těžko s klidným svědomím prostě vzít loňskou společenskou realitu a mechanicky ji přenést do roku 2021. Vládní rozhazování peněz z vrtulníku, jak tomu říkají ekonomové, se ovšem nejspíš konat nebude, respektive nastane-li, pak téměř jistě bankovky nebudou dopadat na kulturní instituce. Nastane boj a prosev. „Každopádně se rozevřou nůžky mezi mainstreamem a artem. Nechci se teď pouštět do složitých analýz, ale v českém knižním světě podle mne ještě přežívá hodně z devadesátých let – přesvědčení, že svět kultury a byznysu může koexistovat. Když přijedu do zahraničí, na první pohled vidím rozdíl mezi knihkupectvím řetězcovým a knihkupectvím alternativním, totéž se týká i literárních akcí. Toho druhého je takřka všude pohříchu výrazně méně než u nás,“ řekl ve zmíněném rozhovoru pro Ravt ředitel Světa knihy Radovan Auer.

Ve shodě s Auerem si myslím, že v tomto desetiletí nadobro odezní knižní a kulturní étos, který se tu zuby nehty držel od natěšených devadesátých let. Vyjma akademického nakladatelství Academia nebo univerzitních značek typu Karolinum bude vydávání nekomerční literatury ještě větším „undergroundem“, než je mnohdy už dnes. Ale právě proto by tenhle „underground“ měl mít přednostní zastání u ministerstva kultury. Proč? Na to se budu snažit odpovědět v příštím, závěrečném díle těchto úvah, v němž se pokusím o sice velmi dílčí, přesto inventuru uměleckého stavu, v němž se tuzemská kulturní scéna nachází.