Komentář: Kulturu čeká krvavá lázeň. Díl první

Mám osobní tipovačku. Po několika málo dnech, kdy pandemická krize začala a vládou byla spuštěna omezení, říkal jsem si, že na konci letošního roku bude schodek státního rozpočtu 500 miliard korun. Ministryně financí nejprve hovořila o schodku 100 miliard, za pár dní to bylo 200 miliard, teď – po měsíci a půl opatření – mluví o 300 miliardách. A to ani neskončil duben. Možná i „můj“ půl bilion bude málo, neboť těžké dopočítávání ztrát a vršení úpěnlivých žádostí o finanční pomoc se teprve dostaví.

Kultura, kulturní obec, bude v tom volání o pomoc jistě slyšet, protože komunikace s veřejností patří u ní k podstatě věci. Kromě toho se „v kultuře“ pohybují populární osobnosti, jejichž cesta do médií je docela snadná. Ale finanční situace státu, krajů, obcí bude příslušné orgány (samo)správy stavět před Sophiiny volby: komu dát, a komu nedat; koho nechat žít, a koho nechat padnout. Představovat si, že letošek tedy nějak překlepeme a příští rok se situace bude vracet do normálu, je těžký omyl.

Ačkoliv hospodaření států je kapitola sama pro sebe, natožpak zadluženost lidského společenství jako celku, v rozpočtech zatím do značné míry platí, že nasekané dluhy, tedy schodky státního rozpočtu, se splácejí. A čím jsou dluhy větší, tím je operační prostor pro veřejné financování zúžený. Takže v následujících letech se v onom boji „kdo s koho“ projeví, jakou důležitost stát, kraje a obce kultuře coby lidské aktivitě přikládají. Ukáže se, nakolik jsou kultura a umění nedílnou součástí našich životů. A když píši našich životů, nemyslím tím pražské a brněnské kulturní obce, ony kruhy, které si do značné míry žijí svým vlastním životem, byť ovšem i jim chlebíček ztvrdne. Myslím tím české společnosti jako celku.

Slyšíme teď z mnoha prohlášení kulturních a intelektuálních osobností, že přítomný čas omezení je příležitost k zamyšlení, ba i k přehodnocování našich způsobů života. Slyším za těmi slovy doufání v produchovnění našich existencí včetně toho, že nastane větší hlad po nehédonické a hlubší kultuře. Příliš v to nevěřím. Na daleko větší počet z nás dopadne existenční tíha. Nastane hlad po vytržení z každodennosti, po chvilkovém zapomnění na její obtížnost a na to, že – nejen materiálně, ale i mentálně – lépe už bylo. Provozovat takzvané vysoké umění možná bude bude svým způsobem řeholnictví, až na to, že dnešní číšník nenechá onoho „řeholníka“ v kavárně vysedávat, rozjímat a případně i tvořit u jedné vystydlé kávy dlouhé hodiny, jak tomu bývalo v některých podnicích československé první republiky.

Jak postupuje pandemický čas, zdá se mi, že je čím dál důležitější rozlišovat mezi nadějí a iluzemi. Je iluzorní myslet si, že se letos v létě v této zemi uskuteční velké festivaly, ať filmové nebo hudební či divadelní. Chvíli před tím, než začal vznikat tento text, přišla z Německa zpráva, že v Mnichově se letos neuskuteční pivní festival Oktoberfest, který měl začít 19. září. Jistě, je to bavorská konzumentská chlastačka a hopsačka, ale čím se – imunologicky viděno – reálně liší kupříkladu od hudebních Colours of Ostrava? Jejich ředitelka Zlata Holušová nyní v rozhovorech říká, že vlastně už jen čeká na ránu z milosti – tedy na jasné slovo vlády, ať s těmito akcemi letos nikdo nepočítá. V hloubi duše Holušová ovšem musí vědět, že letos je s Colours & spol. prostě amen (fakt, že to kabinet neřekne včas a tvrdě, je jiná věc…). Vždyť se začínají objevovat hlasy, že tokijská letní olympiáda, původně plánovaná na letošek a přesunutá na příští rok, se možná uskuteční až v roce 2022.

Mnoho kulturních akcí jejich organizátoři odložili na letošní podzim – zřejmě s předpokladem, že nastane návrat do starých kolejí. Je však realistické doufání, že od září se rozjede běžný provoz a lidé začnou jako za „starých časů“ navštěvovat divadla, koncerty, výstavy, ceremoniály? Najdou na to čas,  energii, odvahu, peníze? Co když roušky budeme nosit a rozestupy dodržovat možná i na podzim? Nevíme v tomto ohledu zatím téměř nic.

Komu takovéto otázky přijdou nemístné a případná další omezení přehnaná, měl by vést v patrnosti základní civilizační premisu a z ní vyplývající dilema, před nímž samozřejmě stojí nejen tato země. Tedy: poskytnout nákaze volný průběh za cenu těžko odhadnutelného množství úmrtí, každopádně však většího počtu, než je stávající, anebo brát lidský život jako základ a všemožně usilovat o zmírnění účinků nebezpečné až devastující nákazy. Ve středověkých a raně novověkých dějinách převažoval při pandemiích „přirozený výběr“, tedy první přístup. Ale nepředstavujme si, že všichni byli s morovou nákazou srozuměni coby s božím zásahem a smířeně umírali s tímto vědomím. Lidstvo prostě jen nemělo ty znalosti a prostředky, co má dnes – a kdyby je mělo, téměř jistě by se bránilo, jako se bráníme my. A součástí té obrany jsou různá omezení a výjimečné stavy.

Přitom je v nás zakódována představa, bující zejména v posledním zhruba půlstoletí, že všeho musí být hodně: mimo jiné i hodně koncertů, inscenací, knih, filmů, výstav, festivalů, kulturních akcí. Jak se modernímu člověku otevřel prostor volného času, žádá si bohatý výběr, čím by měl svůj volný čas zaplnit. A co víc: čím dál větší množství lidí žije v přesvědčení, že oni jsou ti povolaní, kteří mají kulturu a umění tvořit nebo šířit. A propos: ti, kteří nyní volají po minimalistických omezeních, téměř určitě nezažili, že by někdo z jejich bližních viru podlehl, skoro jistě se nemuseli bezmocně dívat, jak jejich otec, matka, děda, babička, bratr, sestra, natož syn či dcera velmi rychle odchází, jak – doslova – nezvládá dýchat.

Zkusme o tom všem, prosím, uvažovat aspoň trochu nezaujatě, pokud možno neosobně. Potřebujeme mít všeho tolik? Všimněme si, že čím víc toho žádáme, tím míň máme k dispozici živlu, bez něhož je dostatek a blahobyt nepředstavitelný, totiž sladkovodní vody. Na závěr prvního dílu těchto odstavců uvažujících o kultuře a umění v jistých širších souvislostech zacituji z rozhovoru zmíněné Zlaty Holušové, který zveřejnily Lidovky.cz ve čtvrtek 21. dubna: „Měla jsem být na Srí Lance, pak v Koreji, Itálii a Peru. Místo toho se budu věnovat štěněti a myslím, že i to mne zcela naplní a užiju si to,“ načrtla ředitelka Colours of Ostrava své letošní cestovní plány.

Bez ironie a pošťuchování: k čemu je dobré – kromě osobních požitků – tolik cestování během jedné jediné sezóny? Tolik s tím spojené energetické spotřeby? Z turistických přískoků danou zemi a kulturu beztak nepoznáme; pokud nejsme pozorovatelští  géniové s mimořádným vzdělanostním zázemím, sotva tušíme, na co se v cizině při běžném turismu vlastně díváme. Nebo se snad bez těchto cest stává Zlata Holušová horším a méně užitečným člověkem? Soudě z jejích slov, nemyslí si to; ani není důvod si to myslet. Zato je na místě se zamýšlet nad naší zpovykaností, včetně té kulturní.