Hudba z izolace. Když nezbývá, než se vypravit do vlastní hlavy

Epidemie koronaviru odstřihla hudebníky od koncertních sálů, klubů i fanoušků a často i nahrávacích studií. Nacházejí se v domácím „vězení“ a má-li to vůbec nějakou výhodu, pak snad jen tu, že dostali k dispozici čas přemýšlet o své tvorbě. (V horším případě přemýšlí, jak neumřít hlady.) Až budou časem vycházet nové desky napsané a natočené v době jarní karantény, pocity izolace se do nich nejspíš zapíšou.

Témata odtrženosti od světa, izolace, samoty ovšem hudebníci zpracovávají odjakživa. Někdy tyto pocity můžou dokonce definovat celé hudební žánry – jako to bylo v polovině devadesátých let, kdy se v hudebním tisku hojně vyskytoval termín „izolacionismus“. Chvíli to dokonce vypadalo, že se začne používat coby žánrová nálepka pro temnou, dystopickou elektroniku; později ovšem převážilo o něco univerzálnější spojení „dark ambient“. Třeba nám rekapitulace tohoto (ne)žánru napoví, jak bude znít hudba v postkoronavirové budoucnosti.

Neuforické devadesátky

Termín „isolationalism“ jako hudební žánr poprvé použil v září 1993 v hudebním časopise Wire hudebník a publicista Kevin Martin. Popisoval jím  „roztříštěnou, tlumenou hudbu, která přímo odpuzuje posluchače“. Temná forma ambientu navazovala na industriál, německý psychedelický rock, na „tradiční“ ambient nebo na avantgardní skladatele jakými byli John Cage či Karlheinz Stockhausen; zároveň se využívala historicky bezprecedentní dostupnost nahrávacích technologií.

Když o rok později pod Martinovou kuratelou vyšla dvoudisková kompilace Ambient 4: Isolationism, která měla tento proud představit posluchačům, stálo v poznámkách k albu kupříkladu toto: „Je to spíše imploze než exploze, zvláštní hudba z této kompilace zní víc paranoidně než panoramaticky. (…) Tam, kde se ambient snaží vyhnout nepohodlí, používá jeho izolacionistická větev studio jako klášterní úkryt, který má podpořit konfrontaci tvůrce se sebou samým.“

Poslechněte si album Ambient 4: Isolationism, repro: Amazon & ČT art

Martin pro Ambient 4: Isolationism posbíral materiál například od skotského elektronického vizionáře, který si říká Aphex Twin, od post-rockových experimentátorů Disco Inferno, od japonského hlukaře Keiji Hainoa či od industriálních pionýrů Zoviet France. A nacházejí se zde dva projekty, za nimiž stál iniciátor Kevin Martin – Ice a Techno Animal. (Martin se později proslavil pod hlavičkou projektu The Bug.) Spojnicí mezi více než dvěma desítkami hudebníků byly pocity dobrovolné osamělosti, solipsismu i dobového nihilismu. V něm se odráží vyhasnutí euforie po pádu železné opony; k vystřízlivění přispěly války v Perském zálivu a v bývalé Jugoslávii, stejně jako ekonomické těžkosti. „Moje hudba se stává plnou realizací mého odchodu z vnějšího světa,“ dodává v poznámkách německý ambientní skladatel Thomas Köner.

Izolacionismus dával smysl coby protiklad k tehdy velmi populárnímu chill-outu, designovanému pseudo-mystickému eskapismu určenému pro trendové kavárny. Původní myšlenku ambientní hudby dotvářející atmosféru místa, jak ji v sedmdesátých letech vymyslel Brian Eno, posunul chill-out do role líbivé dekorace. Namísto iluze slastného vyklidnění izolacionismus nabízel znepokojivé zvukové stěny, v nichž se odrážely nejen úzkostnost, dezorientace, panika, atomizovaná deprese, nýbrž také odvaha konfrontovat se s vlastním vnitřním světem. „Je to hudba přitakávající ‚smrti společnosti‘. Je vedená touhou utéct z hlučné hyperaktivity popkultury do rigorózní estetiky ticha a smyslové deprivace,“ psal v roce 1995 o izolacionismu vlivný britský hudební publicista Simon Reynolds.

Zavřu se, nikam nejdu

V nulté dekádě se temné pocity zachycené „izolacionisty“ staly v podstatě mainstreamem díky ponurému indie rocku a jeho folkovému oddenku, pro nějž se smutek stal jedním ze znaků autenticity. Klíčovou deskou vlny vousatých samotářů se stala nahrávka For Emma, Forever Ago, kterou v roce 2007 – nejprve vlastním nákladem – vydal americký písničkář Justin Vernon alias Bon Iver. Okolnosti vzniku této desky se staly mýtem samy o sobě. Vernonovi se v roce 2006 sesypala kapela, dlouholetý vztah i imunitní systém. Aby se z krachů vyhrabal, odjel na horskou chatu do Wisconsinu, kde strávil tři zimní měsíce, během nichž pil pivo, lovil zvířata a s kytarou a starým laptopem natočil samostatný debut plný tesklivých balad. Jeho intimní, minimalistické písničkářství má samozřejmě žánrově daleko k výše zmíněným abstrakcím temného ambientu, ale náladu se snaží zachytit podobnou – zmar, bezvýchodnost a často až nesnesitelnou hloubku introspekce člověka odděleného od světa. Je to jakýsi izolacionistický pop.

„Nemám rád ani hovno, nejdu ven,“ tak se v překladu jmenuje druhé studiové album losangeleského rappera Earla Sweatshirta – v originále I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside. O desce z roku 2015 ledacos řekne už minimalistický černý obal. Hudba Earla Sweatshirta je ponořená ve tmě jako to písmo na coveru. Písně mají podobný mustr – zpomalený hiphopový beat, jednoduchý klavírní motiv a do toho katatonický rap vyprávějící příběhy o izolaci, depresi a malé šanci vykouknout z všudypřítomné temnoty. „Nebyl jsem už nějakou dobu venku, zažívám to, o čem píšu,“ rapuje Earl Sweatshirt ve skladbě Grief, kterou – stejně jako většinu alba – napsal v době, kdy byl několik týdnů zavřený ve svém bytě a léčil se z úzkostí. I Don’t Like Shit, I Don’t Go Outside je prvotřídním příkladem izolacionistického rapu, následovaného přímo vlnou depresivního rapu, jemuž patřila druhá polovina minulé dekády. Rap – žánr dříve plný optimismu, hrdosti, hédonismu či dokonce euforie, sklouzl do pochybností.

Chilan na cestách ven i dovnitř

Podobných izolacionistických desek bychom našli víc; pocity osamění a deziluze protínají napříč spektrem hudebních žánrů. Na závěr jeden čerstvý příklad. Vloni se vydal natáčet desku do izolace – na nespecifikované „odlehlé místo světa“ – chilský elektronický hudebník Nicolas Jaar. Rozhodl se úplně zbavit alkoholu, cigaret, masa i kofeinu a s nimi i vší negativity svého života. „Uložil jsem si dobrovolnou karanténu od všech rozptýlení. (…) Rozhodl jsem se přestat krmit systém, jeho hlad, jeho minulost, opustil jsem všechny ambice,“ popisuje Jaar okolnosti vzniku alba Cenizas, které vyšlo letos v březnu.

Jak Jaar ovšem přiznává v poznámkách k desce, zveřejněných na svém webu, izolace a samota jej málem dostaly do kolen. „Musel jsem si přiznat fakt, že temnota, z níž jsem se snažil utéct, je schovaná v mé hlavě. Ať jsem se od ní snažil jakkoliv utéct, selhával jsem. A dokonce ještě víc, když jsem se snažil za každou cenu hledat pozitivitu.“ Jaarův vnitřní boj na Cenizas vyústil do pozoruhodné kolekce náladových skladeb, které propojují abstraktní ambientní elektroniku s postupy jazzu nebo latinskoamerické hudby. „Doufám, že tato deska zobrazuje temnotu jen tak, aby ukázala cestu, jak se z ní dostat. Chci, aby hudba léčila a pomáhala promýšlet složité otázky ‚já‘ a našeho vztahu ke světu. Žijeme v časech kompletní transformace, metamorfózy – a tato změna se děje i uvnitř nás. Je zde potenciál k velkému uzdravení i k velké destrukci,“ píše Jaar na svém webu. Ve skladbě Faith Made of Silk chilský hudebník recituje: „Když už se nemáš kam podívat, rozhlédni se kolem sebe, nikdy nad sebe. Mířit na vrchol znamená jen vydat se na sestup.“

Skladba Cenizas ze stejnojmenného alba chilského hudebníka Nicolase Jaara, které se objevilo letos v březnu, repro: Amazon

Jedním z inspirátorů Jaarova alba byl John Coltrane – jazzový titán, jehož život předčasně ukončila v roce 1967 rakovina. Saxofonistova sólová kariéra trvala jen asi dekádu, prošel si během ní několika etapami. Na sklonku života se plně ponořil do mysticismu, který ještě podtrhl hledačství a spiritualitu tohoto tvůrce. Do jisté míry byl Coltrane jedním z prvních izolacionistů – hudebníků, kteří se nebáli jít hluboko do svého vnitřního světa, a odtud vynést na povrch i zcela protikladné věci.

Právě častý kontrast temnoty a světla, beznaděje pozemského života a spirituální spásy oceňuje Nicolas Jaar ve zmíněných poznámkách k desce Cenizas: „U Coltranea se hudba vždy pohybovala oběma dvěma směry zároveň.“ Možná právě zjištění, že vnitřní svět každého z nás obsahuje zcela odlišné, zdánlivě naprosto nesourodé vrstvy, které nemusí nutně stát v protikladu, je největším objevem izolacionismu coby tvůrčího přístupu v moderní hudbě.