Jazzové album, které je jednou dlouhou básní o konci světa
Kapela Shabaka and The Ancestors svým nespoutaným jazzem zpřítomňuje minulost a mění její vnímání. Je to hudba čerpající z tradic, ale zároveň se vůči nim vymezující zvukem a radikálním vyzněním, které pokrývá spiritualitu, filozofii i současnou afro-americkou politiku.
V tuto chvíli asi není v britském jazzu produktivnějšího muzikanta, než je Shabaka Hutchings (*1984). Saxofonista, klarinetista, skladatel, který posouvá představy o této hudbě. Kromě tělesa The Ancestors je frontmanem radikální skupiny Sons of Kemet, postavené na dvou sadách bicích, jejichž ostré tempo jede pod politickými komentáři a hlučnými výlevy dechových nástrojů. Poslouchat je (Sons of Kemet se vloni představili na Colours of Ostrava) znamená vystavit se chaosu v nejlepším slova smyslu. Jejich deska Your Queen is a Reptile (2018) byla bez nadsázky zjevením. Shabaka Hutchings zároveň troubí na saxofon ve skupině Comet is Coming. Ta kombinuje elektronickou muziku a jazz a dá se označit za taneční hudbu; sice lehce atypickou, ale rozhodně chytlavou. A obdobně frenetickou jako Sons of Kemet.
Shabaka Hutchings (druhý zprava) s formací Sons of Kemet a jejich skladba Your Queen Is A Reptile ze stejnojmenného alba, foto: Pierrick Guidou Letošní, v pořadí druhé album uskupení Shabaka and The Ancestors, nazvané We Are Sent Here by History, je jiné než desky zmíněných těles. Spíše než na bicích stojí na dvojité base Ariela Zamonskyho, kolem níž se ostatní nástroje obezřetně plíží. Ale to neznamená, že by Shabaka and The Ancestors nějak chilloutovali. We Are Sent Here by History je možná nejradikálnější album, pod nímž je hyperaktivní Hutchings za poslední roky podepsán. Na více než hodinové stopáži se vystřídá několik stylů: od úplně klidných skladeb až k partiím plným hluku a chaosu, které však zapadají do promyšleného instrumentálního celku.
Víc než cokoli jiného je We Are Sent Here by History dlouhou básní, která se svým vlastním tempem rozvíjí až k nádhernému, tklivému konci beze slov. Je to atmosférická paleta zvuků, jež nepůsobí nahodile, přitom vyvolává náladu spontánního tvoření. Do zvuků dvojité basy, saxofonu, klarinetu a bicích jsou totiž často šeptány nebo naopak vykřikovány části různých básní – někdy v angličtině, jindy v africké zuluštině nebo xhoštině. Nahrávka tématizuje především konec (současného) světa, který pojímá coby příležitost k prozkoumávání nových možností pro budoucnost. „Samotné ničení se stává tvořením, smrt je konečně rozpoznána jako součást života, byl jsi přivolán, abys byl přítomen při pálení, teď poslouchej, teď mluv,“ zní ve skladbě You’ve Been Called.
Poslechněte si skladbu You’ve Been Called z alba We Are Sent Here by History. Na snímku Shabaka Hutchings, foto: Pierrick Guidou Skladba We Will Work (On Redefining Manhood) je kromě jiného explorací mizogynie a hledání cesty k citlivějšímu mužství skrze africké popěvky a chorály a chaos doprovázený flétnou. Osobní se tu potkává s celospolečenským. Shabaka na svém profilu na Facebooku říká, že hudba musí být semeno, z něhož vyrostou nové světy. Ostatně název alba (v překladu Jsme sem sesláni historií) není nostalgickým zvoláním, nýbrž postihuje nálady alba, jež sice z tradičního jazzu a africké hudby vychází, ale chápe se jich současnými způsoby, dnešní senzibilitou a energií. Leitmotivem je zde to, že historií (ať politickou, nebo osobní) nemusíme být fatálně definovaní. Nové narativy sice vždy vycházejí z toho, co se stalo, ale záleží na nás, jak si minulost budeme interpretovat. Můžeme z ní být deprimovaní, anebo z ní vyjít silnější a motivovanější. Hutchings tím vychází z nejlepší tradice spirituálního jazzu, který hledal nejen Boha a transcendenci, ale i politická a společenská východiska z těžkých časů. Patrné to je hned u otevírací skladby They Who Must Die. Neurčité popěvky a výpady saxofonu se kombinují s razantními básnickými slovy a opakovaným vykřikováním o tom, že jsme „sesláni historií“, což doplňují klidné texty deklamující „tady jsou ti ustrašení, kteří musí zemřít. Ti, kteří změní bitevní pole v paláce uctívání“. Skladby občas působí až biblicky osudově.
Obal letošního alba We Are Sent Here by History a ve stejném duchu vyvedená foto-grafika, repro: Amazon, foto: Tjaša Gnezda V loňském rozhovoru pro tuzemský časopis Full Moon pravil britský vizionář Hutchings, že nejsme daleko od toho, aby jazzové kapely vévodily programům velkých festivalů typu Glastonbury. Ne že by zrovna We Are Sent Here by History bylo bůhvíjak hitové album. Ale obecněji platí, že současný jazz dokáže dokonale vystihnout moderní pocity v jejich nestálosti. Současně je We Are Sent Here by History z těch desek, které odměňují trpělivé. Vrací jim to, co jsou oni ochotní dát jí. Špatně se to popisuje; jde prostě o to, že posluchačský zážitek je v tomto případě silně individuální. Shabaka a jeho lidé zde vedou k přemýšlení o novém civilizačním řádu. Používají k tomu spiritualitu, filozofii, společenskou angažovanost, ale především důraz na to začít sám u sebe. To dokazuje závěrečná skladba s tklivou melodií Teach Me How to Be Vulnerable, tedy Nauč mě, jak být zranitelný. Možná, že je teď jediná pravá cesta ta, která vede k větší citlivosti k druhým.
