Esej: Jak hledat Boha v saxofonu. Chaos a krása spirituálního jazzu

Amerika šedesátých let minulého století byla místem rasových nepokojů a sexuální revoluce. Mladí lidé se bouřili proti životním strategiím svých rodičů i proti zahraniční politice vlastní země, která se jim zdála krutá a zbytečná. Válka ve Vietnamu vehnala stovky tisíc mladých Američanů do demonstrací a do boje proti tomu, co se jim zdálo jako bezpráví. Běžně si s tímto obdobím spojujeme rockové kapely jako Rolling Stones nebo The Doors. Ostatně asi nejlepší politický dokument z té doby natočil francouzský avantgardista Godard právě o turné Stounů, i když ten film je nakonec o všem, jen ne tolik o téhle kapele. Méně se však při charakteristikách oné dekády mluví o tom, že ani jazz v tom období nezůstal stejný. Také se totiž radikalizoval. Nejvýraznější jazzový pod-žánr šedesátých let, spirituální jazz, nejen zuřil, ale zároveň směřoval k transcendenci.

I když ne všechno tehdy dopadlo dobře, hnutí Martina Luthera Kinga mělo z dlouhodobého hlediska ohromný dopad a válka ve Vietnamu nakonec po mnohých utrpeních skončila. Tyhle nálady podprahově zachytil právě spirituální jazz, někdy též označovaný jako astrální. Shazuje staré a zavedené pořádky. Ale zároveň se snaží v hemžení a chaosu najít východiska. A přesah.

Revoluce transcendencí

Za přelomový bod je v historii tohoto žánru považováno v roce 1965 vydané album A Love Supreme saxofonisty Johna Coltranea (1926–1967). O pět let později mělo prodaných přes půl milionu kopií, což bylo v diskografii tohoto tvůrce nevídané – běžně se jeho prodeje pohybovaly kolem třiceti tisíc exemplářů. Album ovšem nebylo přelomové kvůli komerčnímu úspěchu, nýbrž díky novosti a dalekosáhlému vlivu. Love Supreme se dá vnímat jako chvalozpěv bohu rozdělený do čtyř částí. Záměrně píšeme boha s malým „b“, protože se nutně nemuselo jednat o křesťanského boha. Spíš o jakousi vyšší sílu, kterou mohl každý posluchač vnímat dle svého. Jazzový kritik Martin Gayford napsal pro noviny The Daily Telegraph: „Love Supreme znamenalo pro jazz – ať už je to dobře či špatně – že definitivně přestal být cool a stal se na nějakou dobu mystickým, až dokonce mesiášským.“

Kdo by snad čekal, že mysticismus ve formě jazzu bude plný nádherných melodií, pokory a zvukomalebných aranží, mýlí se. Coltraneův opus magnum ještě zčásti splňuje základní očekávání běžného posluchače jazzu, ale už se zde objevují atonální pasáže a přechody k improvizaci a free jazzu, včetně nejslavnějšího hymnického popěvku, kde se dokola opakují tři slova z názvu – A Love Supreme – tedy jakási vyšší nebo větší láska. Ke komu nebo k čemu? To už je na posluchači.

Pusťte si skladbu A Love Supreme. Na snímku John Coltrane (1926–1967) v roce 1963, foto: Archiv Wikipedia – Hugo van Gelderen (Dutch National Archives)

Na pozdějších albech jako Ascension nebo Meditations již Coltrane zachází do mnohem radikálnější avantgardy. Za pomyslný vrchol tohoto směřování se dá považovat jeho posmrtně vydaná deska z roku 1968, Om, složená z jediné, téměř půlhodinové skladby, která se pohybuje na hranicích úplné kakofonie a halucinace, doplněné o nesrozumitelná zvolání jakýchsi hlasů. Tahle deska je pro spoustu posluchačů neúnosná a nedokáží si ji spojit s tím, co si sami představují pod pojmem jazz. Om je v textech hinduismu považováno za posvátnou slabiku a Coltrane jí byl fascinován. Sám Om popsal jako „prapůvodní slovo, které v sobě nese velkou sílu“.

Nedlouho po Coltraneově smrti mu byl zasvěcen jeden z kostelů v San Franciscu, kde se dodnes čtou pasáže z jeho žalozpěvů a pouští se jeho hudba. V článku pro The New York Times píše reportér Samuel Freedman, „že se nejedná o žádnou kuriozitu či o pouhou bizarnost, ale o regulérní náboženské místo, kde se lidé chodí sblížit s Bohem tak, jak by si to přál sám Coltrane – skrz hudbu“.

Leckdo namítá, že na jeho posledních albech přece není nic spirituálního, že vytvářel chaotický nesmysl, který posluchači jen mate hlavu – a tím pádem ho od Boha spíše vzdálí. Sám Coltrane našel Boha v roce 1957, když překonával svou závislost na alkoholu a heroinu. Jeho cesta k víře nebyla cestou klidu a meditace, nýbrž vnitřního tápání – a tím si člověk při poslechu jeho pozdních alb rozhodně projde.

Slunce naše jasné

Hudebníci, kteří na Coltranea navazovali, vycházeli právě spíš z jeho atonálních desek. Nemůžeme hovořit o spirituálním jazzu, aniž bychom nezmínili jeho nejvýraznější figuru. Byl jí Herman Blount (1914–1993), známý pod pseudonymem Sun Ra. Americký jazzový skladatel, klavírista a hráč na syntezátory, ale také experimentální básník, filozof kosmických teorií a spirituální guru. Za svůj život nahrál přes půl tisícovky alb a se svým orchestrem odjel na čtvrtstoletí trvající turné. Tvrdil, že je mimozemšťan, který pochází z jiné planety (v tom tehdy nebyl sám). Občas budil svoji kapelu ve čtyři ráno, aby s nimi mohl dvanáct hodin v kuse cvičit, dokud se nedostali do úplného hudebního rauše. Dodnes se ve spoustě ohledů jedná o enigmatickou a těžko uchopitelnou postavu.

Pro všechnu podivnost Sun Ra se často zapomíná na to, že byl skladatelem, který spirituálnímu jazzu vtiskl tvář a ustanovil, čím tento žánr je a kam se ještě může vyvíjet. Sun Ra nosil excentrické kostýmy, které upomínaly na staré egyptské bohy. Egyptologií byl ostatně přímo fascinován a často o ní hovořil na pódiu. Jeho diskografie obsahuje tradiční jazzové skladby i bebop a klasický swing, ale zásadní je jeho experimentální hudba. Legendárními se stávaly jeho koncerty. Často vystupoval i se třicetičlenným orchestrem.

Sun Ra svoji dobrodružnou a nepředvídatelnou hudbou, kombinující úplný experiment s posluchačsky příjemnějšími kompozicemi, dokázal uhranout celé sály. Posluchači mluvili o náboženské zkušenosti. Nikdo netušil, kam je další minuty hudby zavedou, a tak si mohli prožít vše: od libozvučné krásy až po atonální, nezřízené šílenství. Tahle emoční horská dráha posluchače k oné spiritualitě vedla. Měli pocit, že toho najednou prožili tolik, až s tím museli zažít i zkušenost nejvyšší – tedy Boha. Nebo bohy.

Obaly dvou alb z plejády nahrávek muzikanta, který si říkal Sun Ra

Afrofuturismus a hledání vlastního světa

Co učinilo ze Sun Ra zásadní postavu své doby nejen v oblasti skládání hudby, nýbrž také jakési historické relevance, byla jeho schopnost vytvářet vlastní světy. Oblékal se i do vesmírných obleků či kostýmů antických bohů. A do tohoto vizuálu postupně přetvořil i zbytek orchestru, který potom vystupoval coby jedno vesmírné těleso. Je považován za jednoho z průkopníků afrofuturismu. Mluvil o sjednocení černošské komunity a o tom, že společně mohou vystřelit do vesmíru a hledat tam lepší, spravedlivější planetu. Nikdy o svých názorech nemluvil jako o filozofii. Metaforicky se jednalo o budování alternativní reality, v níž existuje více naděje. Jeho hudba byla toho výrazem i důkazem. Snažila se překročit limity reality. Sun Ra Arkestra nadále vystupuje – pod vedením veterána ze starých časů, letos pětadevadesátiletého Marshalla Allena.

Mezi podstatné spirituální jazzmany musíme zařadit i Američana Pharaoha Sanderse (*1940), který ještě stihl spolupracovat s Coltranem. Často se zmiňuje, že pokud je Coltrane otcem spirituálního jazzu, tak saxofonista Sanders je pomyslným synem. Jeho pátrání po hudební spiritualitě zahrnuje africké perkuse, flétny a nezkrotné jazzové improvizace, které někdy trvají desítky minut a zdají se jako nekonečné čekání na něco, co nepřijde, ale právě to čekání je cílem. Výborným příkladem Sandersova přístupu může být půlhodinová skladba Creator Has a Master Plan, která si projde mnoha rozličnými, mnohdy zuřivými polohami, aby skončila veselou hudbou a šťastným popěvkem.

Nejde nezmínit ani americkou skladatelku, klavíristku, varhanici i harfenistku Alici Coltraneovou (1937–2007). Její album z roku 1970 Journey in Satchidananda má v žánru specifickou pozici díky použití harfy. Díky ní a nespoutané kompozici zní její opus magnum zcela unikátně. I když ani její skladby nejsou úplně tradičně složené, vyskytuje se v nich tolik libozvučnosti a krásy v detailech, že může být ideální vstupní bránou do světa spirituálního jazzu.

Kde je tedy ten Bůh?

 Když vyslovíme sousloví duchovní hudba, „slyšíme“ gospel, kostelní varhany nebo sborový zpěv. Můžeme také slyšet kmenové bubnování a hučení. V prapůvodním slova smyslu to, co bylo náboženské, bylo i přirozené a animální. A co je náboženské, je také záhadné a nepoznatelné. Je to něco, nad čím si lidé po celé své životy lámou hlavy, než jim smrt ukáže, zdali byli ve své víře aspoň blízko.

Hudba spirituálního jazzu umí být krásná. V tradičním slova smyslu dokáže poskytovat pocit, že zažíváme něco hlubšího – něco víc než přízemně lidského. Ale to je, jak už je z výše zmíněného patrné, pouze jedna strana spirituálního jazzu. Má i druhou, méně vstřícnou stranu, a jako celek balancuje na pomezí mezi melodií a kakofonií, mezi rytmem a jeho absencí. Spirituální jazz podobně jako víra od nás vyžaduje, abychom v něm i za cenu tápání hledali styčné body a nosné plochy. Až konec skladby a její „dozvuk“ v nás ukáží, zda jsme byli ve svém napojení na hudbu aspoň trochu blízko spirituálnímu zážitku.

Autor je publicista, spolupracovník Českého rozhlasu – Radia Wave.